Dáma s kaméliemi podle Neumeiera – Když tanec promlouvá…

Dáma s kaméliemi podle Neumeiera – Když tanec promlouvá…

Dáma s kaméliemi podle Neumeiera – Když tanec promlouvá…

Není mnoho umělců, v jejichž baletech sledujete dramatický příběh, aniž byste se ztráceli ve spletitosti děje samotného. Jedním z umných vypravěčů, jenž vás může uhranout svou nesmírnou pohybovou imaginací, prodchnutou navíc emocionálním nábojem, je i John Neumeier (1942). Jeho jméno je od roku 1973 spjato s Hamburg Ballett, z něhož se pod jeho vedením stal jeden z nejprestižnějších světových souborů. Neumeierovy choreografie se dostávají i na repertoár dalších renomovaných divadelních scén, proto bylo možné sledovat v přímém přenosu jeho Dámu s kaméliemi, v roce 2014 premiérovanou ve Velkém divadle v Moskvě, jehož některé baletní tituly se již několikátou sezonu uvádějí v rámci Přenosů do kin. Ti, kdo se do kina Lucerna na tento balet vypravili, mohli vidět to nejlepší, co současný baletní repertoár nabízí. John Neumeier nenechává své balety uvádět bez pečlivého výběru interpretů a precizního nastudování. Od prvního uvedení Dámy s kaméliemi uběhla již pěkná řádka let (premiéra roku 1978), ale balet nestárne. Je totiž dílem, kdy tanec silně promlouvá… Není třeba slov, když řeč těla je víc než výmluvná. I zážitek z kina nemusí být pro návštěvníky o nic méně autentický než pro ty, kdo usedli do sedadel Velkého divadla v Moskvě. Jak Světlana Zacharová při svém hostování v Praze v roce 2013 říkala, živým přenosům předchází důkladné zkoušky, a proto kamery téměř pokaždé zabírají dění na scéně s maximálním citem pro zaostření na detail, dramatické momenty i celkové záběry scény.   Nesmrtelný příběh Dáma s kaméliemi (1848, La Dame aux camélias) je autobiograficky založený, romantický román velké nešťastné lásky, jehož autorem je Alexandre Dumas mladší. Kniha hned slavila úspěchy a spisovatel příběh roku 1852 také zdramatizoval. Inspirovala také Giuseppe Verdiho, který o rok později složil operu La traviata. Román se dočkal mnoha filmových zpracování, k jednomu z nejznámějších patří režijní zpracování Maura Bologniniho z roku 1980, kde si zahrála hlavní roli francouzská herečka Isabelle Huppertová. Hlavní hrdinka knihy Marguerite Gautierová má předobraz ve skutečné osobě, v kurtizáně Marii Duplessiové, kterou Dumas mladší miloval a o níž málokdo věděl, že její život provází zničující plicní choroba. Příběh se odehrává v Paříži v první polovině 19. století. Kniha začíná Dumasovým líčením dražby majetku zemřelé kurtizány Marguerite Gautierové, kterou vypravěč znal jen od vidění. Ví však o ní, že se každý večer nechávala vidět v lóžích pařížských divadel, většinou se svými milenci. Vždy byla ozdobena bílými kaméliemi, jen pětkrát do měsíce kaméliemi červenými. Pro tento zvyk se jí začalo říkat Dáma s kaméliemi. Na dražbě si autor zakoupil  knihu Manon Lescaut, ve které našel věnování podepsané jakýmsi Armandem Duvalem. Díky této knize se pak s Armandem spřátelil, neboť Duval, který se vrátil z ciziny a dozvěděl se o  smrti Marguerity, si zjistil, kdo knihu koupil. Autor mu ji pak daroval, stali se z nich přátelé a Armand začal Dumasovi svůj příběh vyprávět. Neumeier sice vychází z Dumasovy předlohy, ale některé detaily si upravil. Armand Duval přichází také na prodej pozůstalosti jeho osudové lásky a posléze se začíná odehrávat kaleidoskop jeho vzpomínek, rozehraný ve třech dějstvích s epilogem a prologem (program k přenosu baletu byl dosti nečitelný, odbytý zůstal i obsah, který uváděl chybně jen dvě jednání). S Margueritou se Armand seznamuje na představení Manon Lescaut, hře o nešťastné lásce, nejslavnější rokokové kurtizáně – a právě tento příběh představuje paralelu osudu našich hrdinů. Proto Marguerite i Armand zmíněné drama vnímají jako předtuchu, výstupy rytíře des Grieux a jeho lásky se objevují jako souběh toho, co naši milenci právě prožívají. Armand je Marguerite při prvním setkání v divadle naprosto okouzlen. Později jí vyznává lásku a ona záhy svolí, aby se stal jejím milencem. Armand je šťasten, i když kurtizánu si vydržuje Hrabě N. Toho Marguerite opouští a začíná žít s Armandem na venkově. Armand  musí odjet do Paříže, avšak po svém návratu již svou lásku nenajde a její služka Nanina mu předává dopis, ve kterém mu píše, že ho opouští. Armand je zdrcen a v tomto stavu ho otec, který předtím dívku přemluví k rozchodu s jeho synem, přiměje k tomu, aby s ním odjel. Armand se vrací do Paříže a na plese potkává Marguerite ve společnosti Hraběte N., plný zlosti se dvoří kurtizáně Olympii. Markéta přichází za Armandem, protože ví, že učinil z Olympie svou metresu jen proto, aby jí způsobil bolest. Přichází ho poprosit, aby ji už netrápil, a stráví u něho noc. Když ji ale chce Armand druhý den navštívit, zjistí, že je u ní Hrabě N. V závěrečných výjevech Marguerite píše poslední stránky svých záznamů, vyjevuje se jí finální obraz z Manon. Osamocena umírá, doznívá výňatek z Chopinova Larga, ze Sonáty b moll. Armand v tichu zavírá deník, který mu dala Nanina.   Dramaturgická sevřenost Působivost baletu spočívá, mimo jiné, v úpravách, které Neumeier provedl ku prospěchu vyznění své vize. Dramaturgická sevřenost, prolnutí dvou osudových vztahů zobrazené ve scénách „divadla na divadle“ jsou propracovány s duševním prožitkem (ne nadarmo Zacharová v záznamu vzpomínala na zkoušku jednoho z duetů, kdy přítomnému Neumeirovi prý tekly slzy). Příběh se odvíjí v proměňujících se obrazech, z nichž každý má neopakovatelné kouzlo a atmosféru. Neumeier dlouho hledal hudbu, která by jeho balet provázela, nechtěl použít Verdiho stejnojmennou operu, a nakonec se rozhodl pro klavírní skladby Fryderyka Chopina. Jeden pianista je hraje přímo na scéně, druhý pak v orchestru. Obrazy plynou jeden za druhým, všechny jsou průzračně čisté ve výtvarném pojetí – vždy čirý horizont měnící barvu dle dané nálady, kostýmy v duchu doby biedermeieru, v jasných témbrech. To vše je samo o sobě vizuálně doléhajícím zážitkem. Figury tanečníků se občas rýsují jen jako stíny, jsou snem nebo skutečností. Balet je plný skvostného tancování. Neumeier nezapře, že je žákem Johna Cranka, u něhož působil. Oba jsou mistři duetů a vypravěči velkých příběhů. V Dámě s kaméliemi jsou taneční výjevy proudícím tokem pohybu, žádné hranice, samé horizonty… Stejně omamně působí i sbory, tria a další sóla, plné delikátních ingrediencí. Vše má svůj smysl, význam a nenechá vás na pochybách, že jste svědky něčeho výjimečného. Neumeier rozvíjí klasickou techniku do neoklasických forem, jeho invence je nesmírně opulentní a můžete nabýt pocitu, že se dotýká čehosi božského… Pohybové kontury jsou přesné, proměnné; kroky, gesta, zastavení, variace můžete číst jako text nasycený emocemi, prožitkem, pravdivostí. Světlana Zacharová je ojedinělým zjevem. Nesmírně disponovaná primabalerína, obdařená citem pro výraz zachycený nejen ve tváři, ale v zákrutech celého těla. I ty nejobtížnější pasáže provedla tak spontánně a jistě, že jste věřili všemu, co prožívala, bez patosu, ale s intenzivní vnitřní empatií – sama říkala, že Marguerite se netančí, je takovým „dancing being“. V roli Armanda hostoval Edvin Revazov, rodák ze Sevastopolu, principal solist v Hamburském baletu. Svůj projev vychytal do posledního pohledu, v němž jste mohli vyčíst zamyšlení, rozhořčení, radost, zoufalství. Svým výkonem doložil vysoké technické kvality a spolu se Zacharovou zatančili všechna pas de deux naprosto brilantně. Všichni interpreti, jak sólisté, tak i sbory, proplouvali po jevišti lehce, suverénně a se šarmem. Dáma s kaméliemi v podání baletu Velkého divadla v Moskvě je prostě jemně vybroušeným diamantem s nezapomenutelnými odlesky.   Psáno z živého přenosu 6. prosince 2015, kino Lucerna.   Dáma s kaméliemi
Choreografie, režie a světla:
John Neumeier Hudba (dle webového portálu Velkého divadla): Frederic Chopin (except from Largo, Sonata in В minor, op. 58; Piano Concerto No. 2 in F minor, op. 21; Valse No. 1 in A-llat major, op. 34; Ecossaises, op. 72; Valse No. 3 in F major, op. 34; Prelude No. 2 in A minor, No. 17 in A-flat major, No. 15 in D-flat major, from 24 Preludes, op. 28; Valse No. 3 in F major, op. 34; Prelude No. 2 in A minor, No. 24 in D minor, from 24 Preludes, op. 28; Ballade No. 1 in G minor, op. 23; Andante spianato in E-flat major, op. 22; Grande polonaise brillante in E-flat major, op. 22; Romance, from the Piano Concerto No. 1 in E minor, op. 11
Scéna a kostýmy: Jurgen Rose
Dirigent: Pavel Sorokin
Pianista na scéně: Alexei Melentyev Pianista v orchestru: Pyotr Chukhnov
Nastudování:
Kevin Haigen, Radik Zaripov a Janusz Mazon

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: