Molnárův Liliom se ve světě dočkal převodu snad do všech myslitelných uměleckých forem – do filmu (mj. režiséra Fritze Langa, 1934), rozhlasu (verze Orsona Wellese, 1939), muzikálu (broadwayský hit Richarda Rodgerse a Oscara Hammersteina Carousel, 1945), ale i opery a dokonce baletu – u nás ho v roce 2021 uvedlo Divadlo F. X. Šaldy v Liberci v choreografii Rie Mority.
Název hry doprovodil Molnár hned dvojím podtitulem: Život a smrt jednoho darebáka / Předměstská legenda o sedmi obrazech. Ukazuje se v něm pro hru zcela zásadní dramatický rozkmit: žánr legendy spojený se životem a smrtí světců, kteří se pro své zázračné skutky a mučednický skon dostanou do nebe. Molnárova legenda sice konfrontuje život a smrt, ovšem je to život a smrt darebáka a Neumeier tuto linku sleduje ostřížím zrakem. V jeho verzi se drama neodehrává v Budapešti, ale v Americe ve 30. letech 20. století, v zábavním parku s kolotoči, akrobaty, žongléry a exotickými tanečnicemi. Choreograf navíc k sedmi obrazům přidal prolog.
Molnárův Liliom sice konfrontuje život a smrt, ovšem je to život a smrt darebáka a Neumeier tuto linku sleduje ostřížím zrakem. V jeho verzi se drama neodehrává v Budapešti, ale v Americe ve 30. letech 20. století, v zábavním parku s kolotoči, akrobaty, žongléry a exotickými tanečnicemi
Milenci z předměstí
Již při příchodu do hlediště vidíme oponu s průhledem na mračna plující po obloze. S prvními tóny na jeviště zpomaleně nastupuje profilem k divákům vytáhlý tanečník (v prvním kastu John Powers, v druhém Ole Johannes Slåttebrekk), v dlouhém černém fraku, s nabílenou tváří, buřinkou na hlavě, v rukách v bílých rukavicích drží barevné balonky. Tento Muž s balonky, jak choreograf vloženou postavu nazval, prochází celým baletem – je jakýmsi Charónem, který převádí mrtvé do jiné dimenze/podsvětí, kde přebývají mrtví. Je to on, kdo v prologu přivádí na scénu Lilioma, který je již šestnáct let mrtev a dostává možnost se na jeden den vrátit z očistce na zem, aby vykonal alespoň jeden dobrý skutek a odčinil tak své hříchy. Obrazy, které následují, jsou nejprve retrospektivou jeho života.
Těžko říct, co je větší atrakcí, zda kolotoč, či frajer Liliom. Nechodí se sem paničky nakonec svézt jenom proto, že doufají ve svedení vyhlášeným svůdníkem? Liliom je krasavec, lehkovážný, drzý floutek, který si s ničím a s nikým neláme hlavu do té doby, než se setká s číšnicí Julií, do níž se zamiluje a čeká s ní dítě. Tuto zprávu mu Julie sděluje ve chvíli, kdy ji uhodí a projeví se jeho násilnické, agresivní sklony. Přesto mu dívka zůstává oddána tělem i duší… Týž den, kdy Liliom konečně najde svou životní lásku, ale přijde o práci. Nese to těžce a rozhodne se zúčastnit loupežného přepadení s kumpánem Fricem. Tak trochu nelogicky okrádají majitelku kolotoče paní Muškátovou, jež Lilioma zaměstnávala a byla jeho milenkou, takže ho samozřejmě ihned pozná. Liliom je obklíčen policisty a probodne se na svatební hostině Marie, přítelkyně Julie.
Liliom přechází do očistce vykresleného Neumeierem se sarkastickou taneční nadsázkou, kdy provinilce soudí nebeský úředník. Po Liliomově přiznání, že uhodil Julii, se objevují ďáblové, kteří si ho pěkně podávají a paže tanečníků v červených kostýmech se ovíjejí kolem jeho těla jako ohnivé plameny. A co učiní Liliom po šestnácti letech očistce, když ho Muž s balonky přivádí zpět na zem, kde se setkává se svým již šestnáctiletým synem? Otec se mu snaží přiblížit a dát mu hvězdu, ale Louis ji odmítá. Liliom natahuje ruku a syna uhodí (v Molnárově originále dceru).
Přitažlivá vizualita
Atmosféru třicátých let navozuje od počátku scénografie a kostýmy (vycházející z grafického návrhu plakátů k muzikálu Carousel) – nad jevištěm visí žárovky evokující svítící hvězdy, shora sjíždí zářící velká kola připomínající pouťové atrakce. Do dobové atmosféry zapadají rovněž kostýmy v jemně vyladěné barevnosti a hudební doprovod Michela Legranda (1932–2019). Tento renomovaný francouzský skladatel, dirigent a klavírista namixoval pro Neimeierův balet orchestrální part s prvky klasické hudby a jazzu, tudíž v orchestřišti sedí hudebníci Státní opery a na scéně na vyvýšené plošině Top Big Band.
Legrand nástrojově obměňuje melodický leitmotiv, který zazní již v prvním duetu Lilioma s Julií. Julie se projevuje nesměle, je zkoprnělá láskou, proto s nataženými pažemi, propnutými koleny vypadá nemotorně, když není neschopná dát průchod návalu citu, který ji tuto chvíli paralyzuje. I Liliom neví, co se sebou, a milenci cestu k sobě nacházejí opatrně, dlouho a své variace opakují. Ve druhé polovině inscenace se hudební leitmotiv téměř stále opakuje a překlápí se do nekonečných jazzových kombinací.
Jazzové ladění vnáší do baletu frivolnost, odlehčenost a hravost ve sborových výjevech z lunaparku s kolotočem, který tu představuje metaforu koloběhu života, ale většinou není moc vidět, neb stojí v přítmí schován v pozadí jeviště. Jazzové rytmy se do choreografie výrazněji neotiskují, když sólové i sborové party Neumeier staví na neoklasice, která vyžaduje od interpretů přesnou techniku v rotaci, skocích, jisté postavení na špičkách, a to vše v návaznosti na dané události podmíněné hereckým výrazem zachyceným v gestu, postuře a mimice. Více jazzové ležérnosti obsahuje part Lilioma, který se zdviženým prostředníčkem dává najevo dost pregnantně svůj nesouhlas, pracuje výrazně s pánví a jeho variace se nejvíce odklání od úhledného neoklasického tvarování.
V prvním obsazení ovládl svým charismatem v hlavní roli scénu Giovanni Rotolo, v černých kožených kalhotách, blyštivém saku, s cylindrem na hlavě. Je hlučným a nepřehlédnutelným fanfarónem, který ukáže i vypracovanou hruď. Vedle siláckého postoje postupně odkrývá i svou druhou stránku. Do Julie se sice zamiluje, ale své city nedává příliš najevo. Nakonec se jeví jako slaboch, jenž utíká před zodpovědností a spáchá sebevraždu. S jeho umírajícím tělem poměrně dlouho manipuluje jeho milenka Julie v podání Aliny Nanu. Spolu s Rotolou jsou sehranou dvojicí, která bez sebemenších problémů zvládá Neumeierovy těžké kombinace a požadovanou hereckou drobnokresbu. Rotolo je živel, který ani pod náporem milostného opojení zcela nezjihne, jeho živočišnost, přímočarost je věrohodná a účinná. On je Liliomem, kterého do okamžiku uhození Julie hltáte všemi smysly… Ale co potom? Byť si na onom světě přehrává své hříchy a dostává možnost vykonat dobrý skutek, jeho prudká povaha, kdy vztek převálcuje dobré úmysly, má navrch a Rotolo si své selhání uvědomuje.
Ve druhém obsazení tančí hlavní party Paul Irmatov a Aya Okumura, která vyvažuje svým jemným a postupně gradujícím projevem spolu s technickou vytříbeností nejistotu svého partnera. Irmatov se vrhá do role s velkým odhodláním, s plnou parou, ale nedaří se mu vypointovat gestické a herecké situace a v důsledku toho jeho Liliom postrádá vyrovnaný drajv po celou dobu více jak dvouhodinové produkce. V roli paní Muškátové se střídají Kristina Kornová a Kristýna Němečková. Kornová více rozehrává strunu vypočítavé mrchy, jež chce Lilioma ovládat, vlastnit ho a vztah s Julií v žádném případě netoleruje. Koketuje s Liliomem, nabízí se mu a erotiku s ním si požitkářsky užívá. Němečková projevuje vůči svému podřízenému více vřelosti a méně pragmatičnosti. Každý z interpretů a interpretek promítá do svých partií různorodě namíchanou a odstíněnou dávku emocí. Jejich zásluhou je Liliom nejen vizuálně podmanivou inscenací, ale i dílem, v němž lze spatřit promyšlené tahy Johna Neumeiera.
Jak si vyložit násilí?
Neumeier hledá pro svého hrdinu ospravedlnění v režijně a dramaturgicky mnohovrstevnatých výjevech, přesto inscenace vyznívá jako sladkobolný příběh. Pohnutky hrdinů a jejich emoce do hlediště nedoléhají v takové naléhavosti, kterou choreograf zamýšlel. Otázkou je, zda se při nastudování nevytratily z baletu důležité nuance, které obsahoval v Hamburku.
Povrchní čtení Molnárova Lilioma, a nakonec i Neumeierova baletu, prý může vést k závěru, že se jedná o apoteózu domácího násilí, když Liliom svou lásku neumí dát najevo jinak než ranou. Vztah Lilioma a Julči (Molnár se drží argotové mluvy), těchto podivuhodných „veronských milenců“ z periferie, je ambivalentní. Jedním z vysvětlení – byť pro vlastní inscenaci pramálo zajímavým, neboť je ryze alibistickým – je fakt, že Molnár Lilioma zamýšlel jako svého druhu omluvu (až sebeobranu) za to, jak hrubě se choval ke své první ženě a jak špatným otcem byl (Molnárova biografie se s Liliomem protne i v pokusu o sebevraždu, v případě autora neúspěšným). Je jen na vás, zda tuto argumentaci přijmete.
Uvědomíme-li si fakt, že Neumeier zasadil příběh do 30. let, kdy ženy začaly odmítat submisivní postavení v partnerském vztahu a zastávat roli poslušných tvorů, jež své muže za každých okolností adorují a vzhlížejí k nim s bezmeznou úctou, je i jeho výklad hůře akceptovatelný. Na přelomu 20. a 30. let se o postavení žen přeci začíná veřejně mluvit! Příkladem budiž francouzská spisovatelka a filozofka Simone de Beauvoir, která v uvedené době sama sebe vnímala jako nezávislou, silnou osobnost, odmítající submisivitu a konvenčnost, pročež bourala tehdejší společenská tabu a narušovala tradiční stereotypy ohledně ženské role (druhého pohlaví) ve společnosti. A kromě toho v té době američtí dramatici většinou sdíleli odpor vůči sentimentálnímu melodramatu. Viděno v těchto souvislostech je katarze, kterou Neumeier ve shodě s Molnárem spatřují v odpuštění a v bezmezné lásce za každých okolností, těžko stravitelná (alespoň pro mě).
Závěr hry, ale i baletu, patří k interpretačně nesmírně dráždivým, nemluvě o (jen těžko nevědomé) disproporci v dramatické výstavbě, kdy zlom „očistce“ u Molnára přichází po téměř pětadevadesáti stranách strojopisu, zatímco samotné rozuzlení proběhne vlastně uspěchaně, impulzivně, na pouhých deseti stránkách. Třebaže nad závěrečným skutkem lomí rukama jak Liliom, tak nebeští strážníci, poslední repliky Julie s Luisou naznačují, že pro ně paradoxně zůstane „krásnou vzpomínkou“.
I Neumeierův balet vyznívá stejně. Byť se Liliom snaží potlačit svou agresi, nezvládá emoce, nesnese odmítnutí... I když se Molnár stal věhlasným autorem, mnozí kritikové mu vyčítali myšlenkovou lacinost. Neumeier si ji nepřipouštěl a hledal hlubší zdůvodnění pro jednání postav, přesto i jeho taneční zpracování zůstává zdlouhavým romantickým melodramatem s metafyzickými příkrasami.
Psáno z první premiéry 24. října 2025 a představení 26. října 2025, Státní opera Praha.
Liliom
Choreografie a kostýmy: John Neumeier
Hudba: Michel Legrand
Scéna: Ferdinand Wögerbauer
Světelný design: James French, John Neumeier
Světová premiéra 2011, Hamburg Ballett
