Franz Kafka pod vlajícími igelity. V Rock Café těžko pochopitelný sobě samému, ale i divákům

Inzerce

Lampart se v ní oprostil od neoklasiky a – jak uvádí v programu – volně se inspiroval životem a dílem slavného spisovatele, a tvrdí, že pracoval s principy fyzického divadla, současného tance a obrazové dramaturgie. Předpokládám, že i omezený, menší prostor sálu a mírně vyvýšeného jeviště, na němž jsou tanečníci a tanečnice na dosah přihlížejícím, vedl choreografovu ruku. Mezi publikum vstupuje zpočátku klavírista Jan Rieger, který produkci ve vybraných pasážích svou hrou živě doprovází. Kromě toho představuje Kafkova blízkého přítele Maxe Broda, který mu je oporou v jediném pánském duetu. Do hlediště usedá i Vojtěch Javůrek ztělesňující postavu Kafky, pohybuje se mezi kulatými stoly se sedícími návštěvníky a vstupuje na jeviště.

Lampart nás se svým komorním uskupením chtěl provést „vnitřním labyrintem Franze Kafky“ a umělecké představy rozvinul v šesti obrazech. Dle jeho vyjádření první výjev (nazvaný Protržení bariéry) představuje akt symbolického zrození, proto Javůrek protrhává napnutý igelit, za nímž se předtím vlnily dvě postavy dotýkající se rukama neprůhledné materie. Do hracího ringu vstupuje nesmělý mladík, v tmavých kalhotách, bílé košili, bosý a bezbranný, s rozcuchanými vlasy. Po stranách se plíží a kroutí dva bizarní tvorové se stříbrnými helmami na hlavách, které skrývají i jejich tváře (že by odkaz na Kafkovu Proměnu?).

Variace Terezy Hromádkové vyznívá z celého představení nejsilněji. Je fyzicky nejsyrovější, když její tělo ovládá prudká expanze paží a celého trupu do potemnělého okolí. V tyto okamžiky performerka nejautentičtěji zhmotňuje Kafkův mentální rozkol.

Anonymní postavy v černých kalhotách s krátkými roztřepenými bolerky se posléze objevují i v dalších momentech inscenace, jež má obsáhnout Kafkova ducha a jeho niterné chmury. Lampart však pro své záměry nenachází přesvědčivou taneční argumentaci, byť na základě programu se lze v jednotlivých scenériích orientovat, ale těžko je jde „číst“ jako ztělesnění pocitů odcizenosti, nicoty a temných myšlenkových vírů, v nichž se Kafka ve svém životě a dílech točil.

Performance v tanečním zpracování pluje po povrchu, nedráždí, nejde na dřeň lidské existence tak, jak činil ve svém literárním díle spisovatel (někdy se sarkastickým podtextem). Choreografie kompiluje různorodé prvky od skoků, převalů, piruet i floor work, akcentuje práci paží kvapně či zpomaleně protínající prostor. Variace ovšem vypovídají až příliš málo o mentálním nastavení Kafkova zjitřeného nitra, jež choreograf pojal jako paralelu stavu současného světa.

Ve výjevu pojmenovaném Zrcadlo jako past, se Kafkovým alter egem stává Tereza Hromádková, neslyšící performerka. Zády k divákům drží v rukou malé kulaté zrcadlo, v němž se ovšem diváci neodráží, jak bylo zamýšleno, a proto se odrazový povrch nestává choreografem avizovaným „nemilosrdným soudcem“. Hromádkové variace ale nakonec vyznívá z celého představení nejsilněji, je fyzicky nejsyrovější, když její tělo ovládá prudká expanze paží a celého trupu do potemnělého okolí. V tyto okamžiky performerka nejautentičtěji zhmotňuje Kafkův mentální rozkol.

Duet Kafky s jeho láskou Felice Bauerovou je naopak velmi vlažný, bez náležitého prožitku a milostné chemie, kdy Javůrek a jeho partnerka Natalia Chaloupková nezažívají a nepředávají jasně a srozumitelně radost, bolest, neboť jejich projevu chybí pevně ukotvená jevištní přítomnost. Jejich pohledy se míjejí, těla nesplývají a emoce se neprojevují. Nadto hnědé dlouhé šaty tanečnice s krátkými balonovými rukávy z pevné látky dojem těžkopádnosti tohoto duetu ještě více podtrhují. Lampart se více neodvázal ani v obraze Přehlídka voyerismu, v němž defilují tanečnice v igelitových černo-oranžových hávech vpřed a vzad, aniž by se událo něco alespoň trochu záživnějšího.

Umělecká vize choreografa, režiséra a dramaturga Davida Lamparta v jedné osobě zůstala ve scénické formě nenaplněna. Sálem se sice nesou silně emotivní skladby Arvo Pärta, Wolfanga Amadea Mozarta (z programu vypadl stejně jako názvy vybraných kompozic) a dalších, ale do hlavní role se pasuje manipulace se šustícím igelitem.

Ve výjevu Vševidoucí oko a obnažení chtěl Lampart poukázat na lidskou zranitelnost, kdy se Javůrek/Kafka svléká do půli těla a snaží se uniknout před prudkým světlem vycházejícím ze stříbrného válce, jež ohýbají dvě tanečnice. Ve finále se sólista navrací na svou židli uprostřed první řady diváků. Zanechává za sebou dosti nevyřčeného, dosti nepochopeného.

Kafkův literární odkaz, deníky jsou stále živé a jitří pozornost. V případě projektu Kafka is alive sled obrazů popsaných jako existenciální symboly v konečném výsledku postrádá věrohodnou pohybově-taneční artikulaci. Kafka is alive se tak paradoxně jeví jako neživotná inscenace, bez hlubšího ducha, v níž Lampart vlastní, znělý hlas bohužel nenašel.

Psáno z představení 18. února 2026, Rock Café v Praze.

Kafka Is Alive
Choreografie, režie, dramaturgie: David Lampart
Tančí: Vojtěch Javůrek, Kateřina Barešová, Tereza Hromádková, Natalia Chaloupková
Hudba: Tomáš Drápal, Arvo Pärt, Tomáš Reindl/Omnion, Caroline Shaw&Attacca Quartet
Klavír: Jan Rieger
Premiéra 9. února 2026