Janáčkova Sinfonietta jako dialog mezi minulostí a současností. S dynamickou choreografií umocněnou prostory vodojemů

Inzerce

Zakladatel ProART Company Martin Dvořák dlouhodobě propojuje tanec, hudbu, dramatické umění a další složky. Tentokrát sáhnul po čistě tanečním zpracování. V dnešní době velmi málo současných tvůrců využívá skladeb z oblasti vážné melodické hudby, která má jasně danou strukturu, orchestraci a dynamický vývoj. Pro soubor jsou naopak tvorba na vážnou hudbu, nadžánrové propojování a hledání nových konceptů typické. Po Jiřím Kyliánovi, Pavlu Šmokovi a Petru Zuskovi přistoupil ke zpracování skladby Martin Dvořák inovativně a po svém. Jeho koncept přesahu do současnosti do sebe implementuje i hudebně-pěveckou improvizaci Patrika Kee Kedzierskieho, který jemně a v náznacích na Janáčkovy motivy reaguje.

Industriální objekt – zásadní dramaturgický prvek
Brněnské Vodojemy Žlutý kopec tvoří tři kolosální podzemní nádrže, které jsou jedinečnou stavební památkou a dokladem výjimečné technické industriální architektury v nedotčené podobě. Stavby působí jako mysteriózní podzemní katedrály a patří k brněnskému must see. Již při vstupu do největší z nich ucítíte tajemnou až magickou krásu tohoto genia loci s nesčetnými širokými sloupy propojenými majestátními oblouky. Místo pro choreografii zintimňuje čtverec židlí coby pomyslná sedadla pro publikum, v jehož středu se tyčí dva výrazné monumenty. Uprostřed mezi sloupy má své místo živý hudebník, který spolu s mixážním pultem, mikrofonem a vlastním hlasem částečně improvizuje podle dění kolem sebe. Ani jeden z okolo sedících diváků z jakéhokoli úhlu nepojme zrakem celou plochu. To ale vůbec nevadí, protože Martin Dvořák využívá šestici tanečníků v sólech, duetech či triích jako neustále proudící a kruh uzavírající pohybový tok, v němž účinkující mění svá místa a zobrazují jednotlivé hudebně-taneční motivy v detailech po svém, ale ve spojení s jednotným výrazem. Prostor Vodojemů se pyšní mimořádně výraznou akustikou a nese v sobě i symboliku podvědomí, paměti města či historické kontinuity.

Prudké taneční ataky
V kompozici Synfonietta100 slyší divák devět hudebních vět. Základní obsahová struktura vychází z pěti původních vět Janáčkovy skladby, mezi které jsou pravidelně vloženy čtyři nové opusy hudebníka a vokalisty Patrika Kee Kedzierskiho. Tyto nové části fungují jako „mosty do současnosti“, které propojují historickou hudbu s aktuální reflexí dnešního světa. Hudební dramaturgie staví na střídání monumentální Janáčkovy hudby s introspektivními současnými vstupy v tanečních obrazech, které přesně reagují na změny hudebního charakteru.

Za zvuku úvodních žesťových fanfár postupně nastupuje šestice tanečníků. Tři muži včetně Martina Dvořáka a tři ženy jsou oblečeni do světlých volných teplákových souprav sjednocujících je do neindividualizované lidské masy. Jejich pohyb široce obepíná hrací prostor v pravidelné monumentální symetrii přesně s duchem slavnostního hudebního doprovodu. Během intimnějších živých hudebních vstupů vzniká až mystická atmosféra, když tanečníci využívají minimalistický pohyb začínající od paží. Občas se proud zastaví, přelévá se dál někdy až trhaně. Šestice zůstává spíše na místě, ale pomalu dochází k nalézání kontaktů, které ovšem nejsou zcela přátelské.

Již ve druhé větě se objeví záměrný kontrast choreografie s klidnější a tajemnou hudbou, jejíž melodickou část tanečníci rozbíjejí pohybem, vytvářejí vysoké zvedané figury, určitý chaos, vyskakují, a přece je tu patrné souznění s hudebními plochami. Pravidelné střídání klidnějších momentů s pocity hledání, nejistoty podbarvené současnou hudbou přináší kontrast k silně emotivní Janáčkově hudbě, kterou Dvořák stále více dynamizuje, rytmizuje a dramatizuje až do konkrétních nenávistných, nelítostných a krutých fyzických útoků končících jakousi apokalypsou lidstva.

Celou kompozici završuje triumfální Janáčkova oslavná pátá věta, ve které se vrací počáteční fanfáry a přichází silná očistná katarze. Navrací se i jednotlivé pohybové motivy, spojují se v unisono. Tanečníci se rozbíhají, točí se, víří až nakonec běží pozpátku, postupně padají na zem a jen zvolna vztyčují své paže v prosebném a očistném gestu jako volání po jiném, lepším světě.

Martin Dvořák vytvořil spolu se svými vzácně souznějícími tanečníky, kteří dokázali naplnit jeho představy, a často se jistě i vlastním originálním tvůrčím způsobem podíleli na vytváření choreografického textu, silnou sondu do stavu dnešní společnosti, která vnitřně odumírá na nedostatek empatie a tolerance. Jedinou možnou cestou, jak vyjít z marasmu rozpolcené doby je otevřít se dialogu, empatii a nastavit svá srdce vlastní citlivosti a emocionalitě, kterou překypuje právě Janáčkova hudba.

Psáno z představení 20. dubna 2026, Vodojemy Žlutý kopec, Brno.

Sinfonietta100
Choreografie: Martin Dvořák ve spolupráci s tanečníky
Hudba: Leoš Janáček a Patrik Kee Kedzierski
Účinkující a spolutvůrci: Jan Březina, Daniela Hanelová, Amálie Malinová. Kristýna Vébr, Lukáš Zahy a Martin Dvořák + Patrik Kee /hudba–zpěv/
Světla a zvuk: Michal Šroubek Sklenář, Dušan Sedlařík