Klára Trojanová jako Maja Plisecká exceluje. Představuje syté herectví i krásné port de bras

Inzerce

Režisér a choreograf (a také herec/tanečník) Martin Dvořák zvolil pro vyprávění životopisu pravděpodobně nejjednodušší možný formát – za umělkyní přichází novináři a ona jim vypráví o svém dětství. Jedná se o neoriginální způsob, avšak fungující – diváctvo nepřichází do Werichovy vily za režijním zázrakem, ale spíše za prožitkem hlubokých příběhů ztvárněných silnými hereckými výkony. A toho se jim od Kláry Trojanové v roli Maji Plisecké rozhodně dostalo. Dokázala postavě vtisknout nezdolnou živelnost i ironizující teatrálnost, jistotu o sobě samé i vědomí pozice, ve které se nachází.

Méně přesvědčivě v činoherních akcích pak působili její sekundanti, zejména Martin Dvořák ztvárňující primárně mladého amerického novináře, v náznacích i další mužské postavy. Ačkoli přítomnost performera je primárně katalyzátorem vyprávěného příběhu, a ne jeho středobodem, obzvlášť v kontrastu se sebejistotou Trojanové bylo patrné, že herectví není Dvořákovou silnou stránkou, a to jak z hlediska výrazového, tak zejména mluveného. Podobnou roli měla i třetí z aktérů, Petra Padriánová, která zde měla ještě méně hereckého prostoru, avšak dokázala jej přesvědčivě vyplnit. Úloha Dvořáka i Padriánové na scéně ale byla, na rozdíl od Trojanové, zejména taneční, a v těchto polohách byli uvěřitelní.

Tanec přichází jako ozvěna, vzpomínka, vtělení paměti. Vidíme křehkou umírající labuť, živelnou Kitri, Odettu s Princem a v závěru i Bolero. Nejde o realistické ztvárnění ikonických rolí, ale o jejich zjednodušené fragmenty slavných choreografií. Jejich využití mělo nejen deklaratorní charakter, ale byly začleněny do děje jako výpověď. Pro malý prostor podkroví Werichovy vily se ukázal tento způsob optimální, umělci nemuseli bojovat s diskomfortem a emoce i jasnost sdělení byly přesto funkčním způsobem přeneseny. Intimnost prostoru i blízkost aktérů zároveň nahrává zesílenému prožitku diváků, a to i v okamžicích, kdy z některých míst není dobře vidět, ale zejména slyšet. Ačkoli diváci jsou rozesazeni do tvaru širokého U, hra je vedena spíše frontálně, takže z některých míst je obtížnější vidět i slyšet.

Klára Trojanová coby Maja exceluje, z hlediska divadelního tvaru se i přes přítomnost dvou tanečníků jednalo v podstatě o její one-woman show. Hned při příchodu do sálu bylo patrné její absolutní pohroužení se do role nejen po výrazové stránce, ale i té fyzické – Trojanové krásné port de bras ukázalo hlubokou přípravu na roli. Cynická, stárnoucí balerína, toho času zavřená doma se zraněným kotníkem, netrpělivě čeká na telefonát od Maurice Béjarta, se kterým touží nastudovat Bolero. Telefon zvoní, avšak místo geniálního choreografa se ozývají komunističtí pohlaváři či otravní novináři, kteří se vždy ptají na to samé. Ani s jedněmi si Plisecká nebere servítky, ví, že je pro ně příliš cenná, a jak zaznívalo, více ji už ublížit nemohli.

O svém životě Plisecká mluví ústy Trojanové s odstupem, ať už o popravě jejího otce, snaze vyhoštěné matky přežít kdesi v Kazachstánu, o neustálých zákazech zúčastnit se zahraničních zájezdů ze strachu, že by primabalerína emigrovala. Plisecká byla vzpurná, ale její pověst neumožnila sovětskému režimu se jí zbavit. Hovoří-li o politice, je cítit hluboký odpor. A naopak veliká vášeň, mluví-li o tanci. Avšak být umělec, byť uznávaný, neznamenalo v Sovětském svazu nic svobodného, své balety si Plisecká musela vybojovat. Inscenace se zaobírá nejen vývozním artiklem v podobě Labutího jezera, ale také ve své době skandální suitou Carmen, která byla označena za obscénní a formalistickou (v inscenaci mimochodem zaznívá, že než se domluvila se svým manželem Rodionem Ščedrinem, oslovila Dmitrije Šostakoviče, skladatele, který byl z formalismu opakovaně nařčen, až se rozhodl zkomponovat „do šuplíku“ vrcholně sarkastickou operní jednoaktovku Antiformalistický jarmark). Podobně byla označena i Pliseckou choreografovaná Anna Karenina. Její uvedení si balerína u komunistických politiků vydupala. Plisecká nebyla umlčenou tanečnicí, znala svoji hodnotu, pokud nebylo po jejím, neváhala zavolat na nejvyšší místa či vyhrožovat odchodem z divadla. Snad možná tím byla podobná Carmen, „sebevražedné vzpouře svobodné bytosti“.

Uvedení Anny Kareniny si Plisecká u komunistických politiků vydupala. Nebyla umlčenou tanečnicí, znala svoji hodnotu a neváhala zavolat na nejvyšší místa či vyhrožovat odchodem z divadla.

Inscenace ProARTu ukázala Maju Pliseckou jako hrdou a vášnivou ženu, jejíž život byl plný pro nás těžko pochopitelných paradoxů. Její židovský původ i divoká politická realita rozvrátily její rodinu, jako balerína byla oslavována v zemích sovětského bloku, získávala řády i ocenění, avšak ven vyjet dlouho nesměla. Oslavovali ji nejvyšší vládní představitelé, ale jako možnou západní agentku ji neustále špehovala KGB. Neustále vzdorovala, opovrhovala, přesto nikdy neuvažovala o emigraci. Prý proto, že je hrdou Ruskou. Protože by to považovala za zradu. A dost možná také kvůli vyhrožování. Protože, jak zaznělo, KGB Ščedrinovy ruce nepotřebovala – „Jedině kdybyste se snad nehodlala vrátit, soudružko Plisecká...“ Mrazivých okamžiků vedoucích k zamyšlení, jakým způsobem se v některých režimech žije, bylo naznačeno mnoho.

V Já, Plisecká se všechny důležité životní leitmotivy slavné umělkyně podařilo zúročit, Klára Trojanová v hlavní roli od začátku do konce excelovala a dokázala tak nechat zapomenout na režijní nejistotu a neoriginalitu. Z Já, Plisecká učinila nejen portrét legendární baleríny, ale i podobenství o svobodě a ceně umění.

Psáno z reprízy hrané 8. září 2025 ve Werichově vile.

Já, Plisecká
Autor: Martin Dvořák podle autobiografií Já Maja a Neztratit držení
Režie a choreografie: Martin Dvořák
Účinkují: Klára Trojanová, Petra Padriánová a Martin Dvořák
Hudba: Jan Hanák SONORITY a P. I. Čajkovskij, M. Ravel, R. Ščedrin, C. Saint-Saens, L. Minkovski, Ch. Adam a F. Mendelssohn-Bartholdy
Režijní a dramaturgická spolupráce: Karla Štaubertová
Foto: Oskar Stolín