Výročí ProARTu aneb Martin Dvořák se ohlíží ve fotoretrospektivě za lety 2017–2024

12. Poetické úvahy ve volných chvílích (2017) – To byl pro nás velký projekt s významným klavíristou Lubomyrem Melnykem. Bohužel jsme ho nehráli mockrát, protože zase nebyly peníze a všechno dost stálo. Premiéra byla v Brně v Besedním domě. Téma se točilo kolem díla českého režiséra hudebního divadla ve filmu Petra Weigla. Ten premiéru i viděl a pochválil. Představení nemělo konkrétní příběh, ale bylo jakousi mozaikou výjevů z Weiglových filmů – například Radúze a Mahuleny s Janem Třískou a Magdou Vášáryovou nebo z Rusalky. Snímky asi většina lidí zná. Představení bylo výpravné a hodně poetické. Víc než o taneční techniku a hezký kroky šlo o výraz. Poprvé jsem spolupracoval s tanečnicí Renatou Poláčkovou, která už dlouho nestála na jevišti a byl to pro ni návrat. Od té doby se rád dávám dohromady se zralými osobnostmi v jakémkoli věku.

13. Ema Destinn_Bouře a klid (2019) – Další z výpravných česko-německých spoluprací nad tématem české pěvkyně Emy Destinnové. Scénář napsala jako prvotinu spisovatelka Alena Mornštajnová. Život operní divy jsme vyprávěli, ale vznikla i řada abstraktních tanečních momentů s nově vytvořenou hudbou. Šlo o představení typicky proartovské, které propojovalo tanec, divadlo, tedy mluvené slovo, a hudbu a operní zpěv. Večer jsme premiérovali ve vile Tugendhat a pak zahráli i v Olomouci a Cottbusu. Bohužel pak přišel covid a my v únoru odehráli poslední představení a na dlouho se odmlčeli.

14. Přervané životy (2019) – Tři taneční miniatury, které připomínaly oběti roku 1969 z Brna – Danuši Muzikářovou, Stanislava Valehracha a Jiřího Ševčíka. Důležité je říct, že jsme je hráli na ulici, přímo tam, kde oběti zemřely, respektive byly zraněny. Každý osud byl velmi silný a propsal se třem interpretům do těla i duše. Skvěle tančili Lukáš Lepold, Michal Nagy a obzvlášť Kristýna Křemenáková, dnes už Vébr. Obdivuju jejich nasazení a schopnost opustit komfortní zónu. Myslím, že uvedení na ulici přitáhlo i řadu lidí, kteří nás neznali a nikdy na nás nebyli nebo by ani nešli. Je dobré zmínit i spolupráci s Meeting Brno a Festivalem UPROSTŘED. Jednotlivé kusy jsme hráli docela dlouho a ukázali je třeba až v italské Pise.

15. Minulost mává nám (2019) – Celovečerní taneční koncert k roku 1989 s písněmi a živou účastí písničkáře Jaroslava Hutky. Velkej zážitek, mrzli jsme v listopadu v Káznici na Cejlu. Hráli jsme jen dvakrát, ale nikdy na to nezapomeneme. Téma společenské, politické, osobní, silné. Mám pocit, že je to pořád stejně aktuální nebo i víc… ProART není sentiment minulosti, ale umí i pěkně říznout do dneška.

16. Ondina (2019) – Představení, které iniciovala herečka Lucie Hrochová. Sama je napsala a vystavěla. Mě přizvala do netypické milovnické role, což jsem ve čtyřiceti už malinko nelibě nesl. Ale budiž. Vznikla poetická a romantická tanečně-divadelní inscenace, kterou jsme hráli jak pro dospělé, tak pro děti. Velmi krásné představení jsme zažili u katedrály v Olomouci. Hráli jsme v trávě i v písku a proteklo tehdy hodně vody a vyšumělo hodně pěny. Lucku krásně zachytil náš milý fotograf Ladislav Polák.

17. Chopin a Sandová (2020) – Představení pro nás zásadní. Původně jsem si ho chtěl udělat ke svým čtyřicátinám, ale pak se to trošku zamotalo a mně bylo už o rok víc. Chopinovu hudbu miluju. A jeho příběh s George Sand jsem si nosil dlouho v mysli. Text jsem psal pro herečku, která ve výsledku projekt ze zdravotních důvodů odřekla. Hledal jsem dál. Našel. Představení jsme nahodili a stáli před premiérou. Covid. Herečka divoce odešla. Hledal jsem další, ta to rozezkoušela a vrátila, že jí to připomíná osobní život a nedá to. Hledal jsem dál. Další se nelíbil text, další roli vzala, a před zkoušením skončila v nemocnici se srdcem. V tom všem covid. Pak se mi na facebooku zjevila Kateřina Macháčková, zkusil jsem to. Ona kývla. Za tři týdny představení s nelehkým aranžmá nazkoušela. Hráli jsme ve dvou prostorech a diváci vždy viděli jen jednoho interpreta. V červnu to bylo už pět let. Hrajeme dál. Hodně představení odpadlo, hodně se jich zrušilo, ale Chopin a Sandová pořád žijí.

18. ONLINE OFF (2021) – Projekt zásadní v tom, že jsme jím přežili covid. Opět další česko-německá spolupráce. S Phase Zero Productions. Večery jsme streamovali ze dvou měst, Brna a Lipska, a kameraman to stříhal dohromady. Němce jsme si pouštěli na projekci v sále, hudba hrála z obou měst současně, míchal se tedy zvuk i tanec. Bylo to děsně napínavý, vidělo to pár lidí na netu. A dnes už po tom neštěkne pes. Tanec online je blbost. Tanec je energie, nejen forma. Aspoň u ProART.

19. Reynek a Renaud (2023) – Stále aktuální inscenace, která propojuje poezii, drama, tanec, kresbu v jeden divadelní celek. Je to snad nejvíc proartovské představení. Klára Trojanová se v něm tak trochu vracela na jeviště a bylo to velmi zásadní setkání umělecké i lidské. Každý z těch tvůrčích procesů pro mě znamená seznámit se s fakty a reáliemi okolo osobností, které jsou předmětem představení. Nejinak tomu bylo i u Reynka a Renaud. Do Grenoblu jsem se tedy nevypravil, ale Petrkov byl pro mne oázou a inspirací. Snad je to na výsledku vidět. Představení si našlo k mému překvapení hodně příznivců a Reynek stále táhne. Letos se uskuteční snad 35. repríza a příští rok bychom měli pokračovat, když budou finance.

20. SVĚDOMÍ_Ogoun100 (2024) – Další díl tanečních dokumentů. Po Psotovi jsem se chopil Luboše Ogouna a ve spolupráci s Taneční konzervatoří Brno vznikl Ogoun neboli Svědomí. Prolínání mladé generace s tou starší je leitmotivem našich představení. Setkání Renaty Poláčkové a Jany Kosíkové, které s Ogounem pracovaly, a žáků TK dalo vzniknout zajímavému pnutí a energii, která diváky strhla. Původně jsme hráli v Moravské galerii, ale několik repríz jsme uvedli i ve vodojemech na Žlutém kopci. Velký zážitek, i když práce s místní akustikou je opravdu oříšek. Letos jsme uvedli další taneční dokument a tím je Já, Plisecká o slavné primabaleríně, která by se letos v listopadu dožila 100 let. Klára Trojanová ji ztělesňuje opravdu senzačním způsobem.