Výročí ProARTu aneb Martin Dvořák se ohlíží ve fotoretrospektivě za lety 2004–2015

Inzerce

2. Já už tě nemám rád (2005) – Oficiálně první představení souboru ProART Company ve složení Alena Pajasová, Martin Dvořák a manželé Kolářovi. Uvedli jsme premiérově v Alfredu ve dvoře, HaDivadle a PONCI s doprovodem živé jazzrockové kapely Thomas Putensen Band. Představení jsme hráli několik let. Nebylo to nic intelektuálního. Ale na české scéně tehdy zaznamenalo ohlas. Dokonce i na Českou taneční platformu nás ještě vzali. V zásadě šovinistická hříčka o partnerském soužití s textem Josepha Hellera. Dnes nevím, zda by to aktuální „korektností" prošlo. Časy se mění.

3. Kdopak by se bál? (2006) – Druhý projekt, opět ve stejném složení, natěšeni z prvního úspěchu. Americké drama Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové? vyprávěné tancem a opět s hudbou Thomase Putensena. Hodně nás to bavilo. Pořád uvažuju o obnovení, ale už jsme možná odrostli. Nevím. Pavel Šmok o tom tehdy prohlásil, že jako dobrý, ale 80 minut bez pauzy on bez čurání nevydrží. Velká to poklona.

4. Sweet Sea Echos (2009) – Jedna z prvních spoluprací se zahraničním začínajícím choreografem. Byl jím Vangelis Legakis z Řecka. Většinou jsme pozvali lektora na ProART Festival a během dvou týdnů s ním nazkoušeli nějakou miniaturu. Dělali jsme to několik let. Choreografů byla celá řada. Zkoušeli jsme, hledali a na tom rostli. Oboustranně. Pak ale začaly docházet peníze a tento model jsme opustili. Navíc ty komponované večery diváky pomalu přestávaly bavit. Nebo se pletu?

5. Bon vieux temps (2010) – O rok později jsem v rámci podobné spolupráce pozval i svého bývalého šéfa Felixe Dumerila z Bernu. Bylo to veselé a hravé představení pro čtyři ženy. Zralá choreografie. Taková „šmokovská“ by se dalo říct. Ale u nás už pomalu začala vládnout konceptuální abstrakce. Mračna se nad náma začala stahovat. Neměli jsme kde hrát. Archa konec, PONEC konec, NoD konec zvonec. Skončili jsme v Divadle v Řeznické, kde se nedalo vlastně moc hýbat. Ale i tuhle krizi jsme ustáli. Zpětně si uvědomuju, jak je umělec vláčen tou zákulisní politikou. A dnes je zase vše jinak a ProART v tom všem pořád ještě žije. Hezký to je.

6. String Quartets (2012) – Projekt navazoval na předchozí večer Kreutzer Sonata. Byl složen ze tří smyčcových kvartetů Leoše Janáčka a Miloslava Ištvana. Živě hrálo Graffovo kvarteto. Opět jsme se vraceli malinko ke dramaturgii Pražského komorního baletu a s živou hudbou! Všechny tři díla jsme se ale snažili propojit v jeden celek. Choreografoval jsem kvartety od Janáčka a Isira Makuloluwe kvartet od Ištvana. Nemyslím si, že jsme objevili něco neobjeveného, ale pracovali jsme hodně konceptuálně s již vytvořenými díly a předlohami Tolstého, Zdeny Janáčkové a Jana Nerudy. Na svém tvůrčím vrcholu byly hlavně Irene Bauer a Alena Pajasová. Já si jen matně vzpomínám, že na konci třetího kvartetu (tančil jsem všechny) jsem už nevěděl, která bije. Tahle fotka je od Martina Šandery a je opravdu reálná, žádná koláž ani postprodukce. Opravdu jsme stáli pod Janáčkem a vytvářeli gumou iluzi strun.

7. JAN (2013) – Spolupráce s izraelským choreografem Nir Ben Galem. Měli jsme tu choreografii hodně rádi. Trvala 40 minut a byla velmi očistná, katarzní, člověk se vůbec nezastavil. Opakovali jsme pořád stejný materiál v jiných konstelacích a kvalitách. Bylo to velmi náročné na hlavu. K tomu zněla sborová hudba Philipa Glasse. Tématem choreografie nebo spíš motivací byl Jan Palach. Tím jsme opět oprášili dramaturgickou linii politických a společenských témat, která v následujících letech pokračovala s Miladou Horákovou, bratry Mašínovými, Marií Kudeříkovou, Danuší Muzikářovou, Janem Zajícem a dalšími. Nešlo nám o vyprávění jejich životopisů, ale o připomenutí jejich odkazu. Hodně jsme tančili, nejen v divadlech, ale i na ulici a v muzeích. Choreografii JAN jsme pak uvedli i v Londýně, Paříži a Izraeli. Několik let jsme vyučovali v Adama Center u Liat Dror a Nir Ben Gala. Pak se to ale nějak zašmodrchalo… A dnes? Bůh opatruj Izrael.

8. Emoticon (2014) – Choreografie byla součástí večera USPUD_emoticon, který byl věnovaný Eriku Satiemu. Byla to velmi osobní a niterná spolupráce s Irene Bauer. Projekt nám otevřel letitou spolupráci s vilou Tugendhat v Brně. Naopak v Praze jsme opět skončili v pro nás zakletém divadle pro tanec PONEC. Emoticon jsme odehráli opět v Paříži, Neapoli, Drážďanech, Vídni, Mitzpe Ramon, Budapešti a naposledy na Maltě. Je zvláštní, že ProART tehdy neměl ani deset let činnosti za sebou, a mně to přijde jako včera. V kalhotách z Emoticonu tančím dodnes, navrhla mi je skvělá Jindra Rychlá.

9. Blatný – Básníci města (2015) – Blatný byl součástí dvojvečera Básníci města ještě s Vitkou. Jednalo se o poctu básníku Ivanu Blatnému a skladatelce Vítězslavě Kaprálové. Opět jsme premiérovali ve vile Tugendhat. Blatný byl původně koncipován jako trio pro mě, Irene Bauer a herečku Kamilu Kalousovou. Nakonec se z toho stalo sólo asi na 30 minut a já s ním začal hodně jezdit. Byl jsem až v Africe v Keni na literárním festivalu. Pamatuju si, že jsem byl pozván na jednu recepci a byl jsem tam vyzván, abych něco zatancoval. Řekl jsem, že nemám hudbu, a oni řekli, že to nevadí, že stačí ticho. Tak jsem tančil v tichu. Bylo to magické. Po konci za mnou přišla sestra prezidenta Obamy, která ten večer pozvané hostila, a řekla mi, že jsem jí ve svém tanci zhmotnil slova a hudbu. No, nevím, co slyšela, ale bylo to milé. Blatného jsem tančil sedm let, poslední verzi jako duet s hercem Robertem Miklušem. Myslím, že jsem asi variabilní umělec. :-)

10. Zimní cesta – Winterreise (2015) – Nová cesta tzv. hudebního divadla, započatá ve Vídni s Kammeroper Wien. Inscenovali jsme Schubertovu Zimní cestu s americkým zpěvákem Tobiasem Greenhalghem a polským klavíristou Marcinem Kozielem. Premiéra byla ve Vídni, pak ještě pár repríz v Brně, Praze a Opavě. Pro mě nový inscenační přístup, víc herectví, výrazu. Spojení divadla, hudby a tance. Myslím, že ten rukopis nějak držím dodnes, i když v každé inscenaci už nemám operního pěvce. Mrzí mne, že jsme inscenaci písňového cyklu nehráli déle. Nebyly peníze a hlavně jsme narazili na své produkční limity. Kdyby tohle produkovalo divadlo, má to mnohem větší šanci na životnost. Propojovat současný tanec s písňovou tvorbou není úplně sázka na jistotu. Obojí okrajové a obojí jinak. Přesto si neskromně myslím, že to byla jedna z mých nejlepších prací. A stále dalších deset let přede mnou…