Ženský duet o manipulaci, podpoře i sdílení s kostýmem v hlavní roli a tendencí k černobílému vidění světa
Jak se formuje identita? Z jakých vrstev se skládá naše „já“, pokud odhlédneme od partnerského vztahu a od rolí, které přijímáme nebo které nám byly připsány? Představení IDENTITY premiérované v loňském roce navazuje na autorské projekty INTIMITY a INDIVIDUALITY, jež tematizovaly partnerské soužití, a posouvá pozornost dál: k otázkám formování subjektu v dialogu s prostředím, pamětí a očekáváním druhých. Do jaké míry je naše vnímání světa výsledkem osobní volby – a nakolik odrazem kontextu, v němž jsme vyrostli? A co se stane, když role, které jsme dlouhodobě obývali, začnou být těsné?
IDENTITY. Hana Gallinová a Klára Uhlířová.
Koncept inscenace, za nímž stojí kostýmní výtvarnice a dramaturgyně Jindra Rychlá, si klade za cíl otevřít pole pro přehodnocení samozřejmostí a hodlá diváka pozvat k bdělé, možná i nepohodlné sebereflexi v prostoru brněnské INDUSTRY, která se dlouhodobě profiluje jako platforma pro autorské nezávislé performativní projekty. Duet dvou brněnských tanečnic a pedagožek Hany Gallinové a Kláry Uhlířové tvoří choreografii první zmiňované performerky, připravenou ve spolupráci s dramaturgyní a kostýmní výtvarnicí Jindrou Rychlou.
Dramaturgicko-kostýmová koncepce se stává nosným a významotvorným principem celé inscenace. Jejich neustálá proměnlivost vychází z přesvědčení, že proces formování identity je nekonečný a nemůže být v žádné fázi života uzavřen. Tento záměr se materializuje v jasně strukturované dichotomii: zatímco jeden oděv zůstává po celou dobu v zásadě neměnný, šaty druhé postavy vznikají přímo na jevišti z bílých šál. Kostým tak nevytváří pouhou vizuální vrstvu, ale je chápán jako proces, který se odehrává v reálném čase a v přímé vazbě na vztahovou dynamiku obou performerek.
Úvodní obraz propojuje obě tanečnice dlouhou černou látkou, která funguje zároveň jako kostýmový prvek i jako materiální metafora vazby. Těla jsou fyzicky i významově propojena a jejich autonomie je od počátku podmíněna přítomností druhého. Úvodní pohybovou iniciativu přebírá Gallinová, tmavovlasá a drobnější z obou tanečnic, stojící v popředí jevištního prostoru. Její jemné, soustředěné pohyby rukou i celých paží otevírají představení v kvalitě klidu a hravosti. Vyšší tanečnice se světlými vlasy, Klára Uhlířová, tyto impulzy následuje s patrným časovým a prostorovým odstupem; pohyb není synchronní, ale opožděný, jako by jej Uhlířová teprve internalizovala. Tato temporální asymetrie se stává klíčovým významotvorným principem a artikuluje vztahovou nerovnováhu.
Zlom přichází ve chvíli, kdy Gallinová z bílých pruhů látky uváže Uhlířové šaty. Akt, který byl dosud čitelný jako podpora při formování identity, se proměňuje ve svázání a omezení. Kostým zde přestává být otevřeným procesem a mění se v restriktivní strukturu.
Krátce poté se Uhlířová vyvléká z černé látky a zůstává oděná až do konce v bílé barvě. Tento moment lze číst jako iniciační akt oddělení a první krok k autonomii. Bílý kostým se postupně proměňuje – Gallinová na tělo Uhlířové navěšuje další pruhy tvrdší textilie, splývající až k zemi, místy evokující křídla a fragmentárně připomínající serpentinový tanec Loïe Fuller. Právě zde se dramaturgický koncept „vznikající identity“ konkretizuje skrze viditelný proces vrstvení a formování kostýmu. Tato fáze je nesena energií objevování a radosti z nového pohybového potenciálu, podpořenou hudebními motivy instrumentální elektronické hudby uskupení Himalayan Dalai Lama, využívající převážně smyčce a jemné bicí. Výsledný obraz evokuje vztah obou tanečnic jako vazbu mezi učitelem a žákem.
Zlom přichází ve chvíli, kdy Gallinová z bílých pruhů látky uváže Uhlířové šaty. Akt, který byl dosud čitelný jako podpora při formování identity, se proměňuje ve svázání a omezení. Kostým zde přestává být otevřeným procesem a mění se v restriktivní strukturu. Uhlířová zůstává spoutaná a vztah obou žen se zásadně mění – učení se transformuje v restrikci a kontrolu. Následující sekvence sleduje postupné vymaňování se ze šatů, nejprve dílčími zásahy do jejich „střihu“, poté jejich úplným opuštěním. Tento proces probíhá v nepřetržité interakci obou tanečnic a představuje bolestivé přenastavení vztahu, v němž se formují obě strany. Právě zde je nejzřetelnější, jak dramaturgicko-kostýmová koncepce strukturuje význam tance a činí jej srozumitelným i bez narativního rámce, byť použití černobílé symboliky může místy působit ilustrativně, což podporují i rozdílné somatotypy tanečnic.
Gallinová tančí roli mocensky výše postavené síly. Její interpretační vrchol nastává v opakující se sekvenci s postupnou gradací tempa, v níž dokáže zmenšit prostor pohybu a převést jej do bryskní dynamiky. V kontrastu s tím dochází k fyzickému ochabování a zpomalování postavy partnerky. V tomto momentě se „bílá“ očividně odpoutává od „černé“, na což „černá“ reaguje projevy křehkosti a zranitelnosti v nově nabyté samotě. Váže si své několikametrové tmavé šaty tak, aby co nejvíce obepínaly její tělo. Získává tím větší volnost pohybu, jelikož černá látka z prostoru kolem ní mizí a ona se tak vizuálně přibližuje bílé. Osamostatnění dříve závislé entity tak paradoxně spouští proměnu i u té, která byla držitelkou moci. Kreace končí výrazným symbolickým aktem: „bílá“ se zcela osvobozuje, zatímco „černá“ ustupuje do pozadí za dlouhý pruh bílé látky visící v zadní části jeviště. Tímto gestem se vzdává role formující autority a umožňuje druhé identitě existovat samostatně.
Určujícími motivy choreografie se stávají široce rozkročené dolní končetiny, poskytující stabilní základnu pro hluboké klony trupu. Tento princip ukotvení umožňuje intenzivní práci paží, jež dominují pohybovému slovníku a lze je interpretovat jako vizualizaci myšlenky, že „vše je v našich rukou“. Prostorové řešení však zůstává spíše statické; tanečnice často setrvávají na místě a význam lze vyčíst především z horní části těla. Inscenace je koncentrovanou taneční miniaturou o vztahu, v němž se péče, učení a moc neustále prolínají. Nenabízí jednoznačné odpovědi, ale zřetelné obrazy proměn jedné dvojice. Dramaturgyní formulovaná myšlenka identity jako nekonečného, nikdy neuzavřeného procesu se ovšem v inscenaci nedaří plně rozvinout. Pohybový materiál se během představení proměňuje spíše v detailech, především ve tvářích tanečnic, a neprochází natolik výraznou transformací, aby bylo možné sledovat hlubší posun identity.
Závěrem lze shrnout, že ženské autorské trio Rychlá–Gallinová–Uhlířová přináší téma autenticity a ptá se, nakolik jsme výsledkem vlastních vnitřních impulsů a nakolik produktem očekávání okolí a společnosti. Komorní taneční formát koncentruje pozornost na vztahovou dynamiku a na proměny, které v čase lidskou identitu utvářejí. Pracuje s fyzickým i symbolickým propojením těla a kostýmu, s výraznou izolací pohybu a s duetovou strukturou v černobílém vizuálním kódu. Síla inscenace spočívá v jasně čitelné dramaturgii, v detailní práci s kostýmem. Naopak významové vrstvy, zejména vizuální ladění do černo-bílé, místy působí zjednodušeně a pohybový materiál nabízí spíše náznaky proměny identity, než aby ji plně naplnil. Přesto IDENTITY poskytují i na tak malé ploše prostor pro diváckou sebereflexi.
Psáno z reprízy 30. ledna 2026, INDUSTRA Brno.
IDENTITY
Koncept, kostýmy, dramaturgické vedení: Jindra Rychlá
Choreografie, performance: Hana Gallinová
Performance: Klára Uhlířová
Hudba: Himalayan Dalai Lama
Foto: Mila Vašíčková
Premiéra 21. 6. 2025
