Krajina těla – Nezdařilá přehlídka ohebnosti a síly

Krajina těla. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Clara Zanga

Dramaturgyně inscenace Hana Strejčková zase deklaruje, že tělo je nevyčerpatelným zdrojem inspirace, což je dozajisté pravda. Otázka je, zda tuto inspiraci ventilovat do díla o deseti talentovaných účinkujících, pakliže nepřicházím na nic nového, hodnotného ani hlubokého.

Krajina těla dělá dokonce dojem, jako by se tvůrci ani nic říct nesnažili a tematický rámec oslavy života a rozjímání nad tělem a tělesností byl jen záminkou pro vytvoření kompilace několika za sebou jdoucích čísel, kdy účinkující dávají na odiv svou flexibilitu, sílu, hypermobilitu nebo akrobatické schopnosti.

Vznikla a jistě ještě bude vznikat celá řada děl, která staví spíše na výrazných efektech než čemkoliv jiném, avšak Vizváryho dílo dovádí tento princip do krajnosti. Jeden z účinkujících například dělá bez jakéhokoliv kontextu na roztažené žíněnce salta a přemety, zatímco umělkyně v roli Hadí ženy předvádí, že umí provaz, most, a že v této pozici zvládá dokonce přejít z jedné strany scény na druhou.

Inscenace se s rolemi, jako je mladý a starý tanečník, baletka, akrobatka a mim, výrazně pohybuje v rovině archetypů a stereotypů – takovéto pojetí nechává ještě více prostoru pro bezhlavé soustředění se tvůrců na efekt pod záminkou zkoumání těla. Vztahy mezi jednotlivými aktéry jsou velmi nejasné a působí nahodile, kromě starého tanečníka Josefa Kotěšovského a jeho romancí se starší baletkou Zuzanou Hrzalovou, kteří snad jako jediní dokázali vytvořit citlivý duet, který vzbuzuje emoce. Dalším obrazem, který je alespoň zajímavý, je úvodní vystoupení akrobatky na laně, které jako jedno z mála nebylo pouze obdivuhodné, ale také zajímavým způsobem reagovalo na dynamiku hudby.

Scénou laděnou do bíla i důrazem na sošnou muskulaturu mužů a křehký vzhled žen se dílo opět dotýká stereotypů a zároveň jako by odkazovalo na kalokagathii antického Řecka. Scénu od začátku až do konce představení rámují obrazovky, na nichž se promítají více či méně přiblížené jednotlivé části těla – oči nebo záhyby kůže. Projekce bohužel zůstává u zbytečné popisnosti a jednoznačnosti, a tak nevede divákovu fantazii dál, než že vlasy občas připomínají stébla trávy nebo že když je kůže snímaná velmi z blízka, vypadá jako zvlněná krajina. Je to přitom velká škoda, neboť filmové režie se ujala uznávaná Tereza Vejvodová.

To se týká i vystupujících. Tvůrčí tým získal několik velkých talentů, aby jim nabídl velmi ploché a prázdné dílo, v němž mohou ukázat, maximálně do jak moc nepřirozené pozice dokáží vklínit své končetiny. Považuji to nejen za plýtvání lidským kapitálem, ale i za výrazné podceňování kognitivních schopností diváka.

Naprosto alibistický a plný klišé je závěr představení, kdy umírá starý tanečník a na scénu přichází malá dívka. Takový konec vzbuzuje podezření, že má jediný účel – ospravedlnit, že divák seděl několik uplynulých desítek minut v hledišti a předstírat, že série artistických čísel je sevřená logickým dramatickým obloukem. Pokud chtěl Vizváry řešit složitá existenciální témata života a smrti, je k tomu třeba jiných prostředků než metání přemetů. Jestliže chtěl naopak zinscenovat velkolepou a líbivou show, slušelo by jí víc šapitó a nadšený potlesk než křečovitá snaha dostát kulisám Nové scény.

Dílo končí tím, že dívka bere do ruky telefon – nejprve natáčí svou tvář a později otáčí kameru do publika. Význam tohoto obrazu je mi ještě větší záhadou než příchod dítěte na jeviště. Pokud chtěl tvůrčí tým ukázat, že smartphony mají oboustrannou kameru, spletl se o víc než dekádu. Na soubor Laterny magiky, která se profiluje jako inovativní multimediální divadlo, se jedná o velmi slabý „trik“, který byl za poslední sezony k vidění v celé řadě inscenací malých nezávislých uskupení i větších scén.

Musím přiznat, že nejsem zastánkyní ostře negativních recenzí. Věřím, že hlavní úlohou publicisty je kontextualizace, pochopení přínosu díla pro tu kterou diváckou skupinu, jeho reflexe ve vztahu k současnosti a dávání do širších souvislostí. Inscenace Krajina těla však nedává mnoho prostoru pro nacházení pozitiv.

Našla jsem alespoň jedno. Vizváry dal příležitost dvěma starším tanečníkům (jeden z nich má dokonce přes 70 let), kterým se v tanečním světě obecně nedostává téměř žádných možností uplatnění. Jednak si myslím, že je to nezdravé, neboť to podporuje obecný společenský trend kultu mládí a předstírání, že stáří neexistuje. Jednak nás to ochuzuje. Starší tanečníci sice nemohou nabídnout mladistvou výkonnost, ale jejich pohyb dostává jiné kvality a hloubky. Snad příště dostanou prostor v důstojnější inscenaci.

Psáno z premiéry 10. listopadu 2022 na Nové scéna Národního divadla.

Krajina těla
Námět, režie, choreografie: Radim Vizváry
Dramaturgie: Hana Strejčková
Hudba: Robert Jíša
Scéna: Lucie Škandíková
Světelný design: Karel Šimek
Režie filmu: Tereza Vejvodová
Kamera: Antoan Pepelanov
Producent filmu: Jindřich Trčka
Masky: Adéla Anděla Bursová
Účinkující: Zuzana Hrzalová, Daniela Koutná, Josef Kotěšovský, Kristián Mensa, Marek Mensa, Matěj Petrák, Alžběta Tichá, Jindřich Panský, Martina Illichová, Lukáš Macháček, Anaële Molinario, Elodie Chan, Josefína Strejčková