Stáří jako brilantní situační tragikomedie. Vizváryho křehká alej vzpomínek chytá za srdce

Inzerce

Humorný i dojemný příběh o životě, setkávání i opouštění a síle lidského doteku oživuje vzpomínky let minulých skrze trojici postaviček, které jako by vypadly z filmové grotesky. Symbolicky pojmenovaní Vysloužilý klaun, Bývalá tanečnice a Ošetřovatelka rozehrávají v parku na lavičce „sólo pro tři“. Josef Kotěšovský, legenda české tanečně-divadelní scény a někdejší představitel Klauna ve světoznámém Kouzelném cirkusu, si získává srdce diváků již od prvního příchodu na scénu. V ošuntělém kabátě, s dřevěnou hůlkou a novinami v ruce trochu zmateně, rádoby nonšalantně usedá na lavičku a jen tak pro radost si procvičuje eskamotérské triky, jež mu kdysi vydělávaly na živobytí. Sám sobě si dokazuje, že na to „ještě má“, i když už prsty nejsou tak hbité jako kdysi, a s jiskrou v oku, třesem v kroku a žoviálním šarmem si vykračuje svým staromládeneckým životem.

Jeho elegantnější, opečovávanější a ostýchavější polovičkou je další stálice Laterny magiky, baletní mistryně Zuzana Hrzalová coby chřadnoucí primabalerína odkázaná na invalidní vozík – či vlastně, jak vyjde postupně najevo, spíše zneužívající jeho pohodlí. Za zvuků pasáže z Čajkovského Labutího jezera se její tělo sval po svalu rozpomíná na vrchol slávy částmi, nad nimiž má ještě kontrolu – dlouhými, stále ladnými pažemi. S přirozenou grácií, jako pravítko rovnými zády a zprvu nesmělými, i když překvapivě mrštnými krůčky z vozíku přelézá na lavičku vedle Klauna. V průběhu hodinového namlouvání se sobě vzájemně dvoří, něžně se pošťuchují a v podzimu života nacházejí jejich duše i těla porozumění. A snad i lásku – k životu i jeden k druhému. V závěrečném valčíku pak společně nacházejí ten správný rytmus, tempo i uchopení pro to, co je oba nakonec nevyhnutelně čeká. Jejich životem nasycená těla jako by kouzlem doteku druhého zapomněla na blížící se konec. Jejich (svalová) paměť se jim v ozvěnách někdejšího tělesného výkonu na zázračný okamžik vrací, jako by prožívali znovu svá nejlepší léta – na tanečním parketě pod širým nebem jevištních světel.

Vynikající Halka Třešňáková ve dvojroli korpulentní pedantské pečovatelky a svérázné pošťačky si oba poťouchle křepčící seniory podává s komicky tyranským gustem Krále Ubu. Její fyzické gagy, komediální načasování a přemrštěné grimasy nejvíce ze všech tří postav připomínají jiného krále, krále němé grotesky Charlieho Chaplina. Tedy až na tu němotu. Jakožto jediná nositelka mluvy, nesrozumitelné, a přitom dokonale souvislé i významu nosné, je hybatelkou děje i invalidního vozíku s roztomile bezradnou Hrzalovou. Teatrální povzdechy, káravá zvolání, a především brebentivá hatmatilka vynikající herečky jsou v podstatě soundtrackem inscenace. Díky kontrastu s mlčenlivým cukrováním ústředního páru se její komentující klevetivá tetka dostává do středu pozornosti, kdykoli se s povykem vřítí na scénu.

Pod rouškou humoru se ale skrývají bolestné pravdy. V tragikomickém potenciálu „svých“ herců nachází Vizváry dokonalé nástroje pro poselství inscenace o vitální duši v těle, které opouštějí síly. Hrzalová s Kotěšovským se ve fantazijní, avšak nepřeestetizované choreografii Marka Zelinky ke každému gestu, pohybu, neřkuli tanečnímu kroku staví, jako by jej zas a znovu nalézali v přítomném okamžiku. S prvotní vervou a zároveň nenápadnou obezřetností, jako by se jim každé škobrtnutí mohlo stát osudným. Protože taková je realita stáří. Vizváry-režisér zároveň diktuje rytmus všech hereckých akcí s precizností choreografa, přemýšlí v pohybových celcích a prostorových obrazcích. Jednotlivé scénky staví tak, aby se vztahová dynamika mezi protagonisty zrcadlila v jejich jevištním pohybu, přelévala se z jednoho na druhého, ze strany na stranu jako písek v přesýpacích hodinách. Nechává performery tančit celým prostorem a co chvíli střídá úrovně: tu jeden sedí a druhý stojí, tu naopak, tu se jeden ocitá na zemi. Samotná blízkost postav vypráví příběh beze slov. Čím blíže jsou si hlavní představitelé fyzicky, tím blíž k sobě mají citově. Jak se jejich těla v postoji nenápadně napřimují, čím dál víc si vzájemně důvěřují, a čím dál tím méně vnímají a kontrolují omezení svých vlastních těl.

Halka Třešňáková ve dvojroli korpulentní pedantské pečovatelky a svérázné pošťačky si oba poťouchle křepčící seniory podává s komicky tyranským gustem Krále Ubu. Její fyzické gagy, komediální načasování a přemrštěné grimasy nejvíce ze všech tří postav připomínají jiného krále, krále němé grotesky Charlieho Chaplina.

Vyznění nejen jednotlivých scének, ale představení jako celku je díky hereckým i tanečním výkonům všech tří účinkujících plné křehké melancholie a často úsměvného smíření s tím, že ve stáří už člověku tělo nepracuje tak jako kdysi. Baletní špičky, klubíčko s vlnou, krabička cigaret a především skládací invalidní vozík, které hercům hrají v rukou, slouží coby symbolické memento mori. Obraz, který ovšem chytí za srdce, přichází v samém finále. V posledním segmentu dosud čiperná Třešňáková vchází na potemnělé jeviště, kterému dominuje prázdný vozík, osvícený jediným bodovým reflektorem. Se skleslým výrazem a bez obvyklé energického rázování unaveně usedá na místo, které patřívalo Hrzalové. S bolestnou prázdnotou v očích hledí před sebe a v polospánku ji z jeviště odváží mladý klučina – němý představitel přirozeného koloběhu života.

Vizváryho skvěle vypointovaná, drobnými detaily vyšperkovaná režie neopomíná dramatický potenciál multimédiálního propojení. V čistých liniích, sytých odstínech a strukturovaných materiálech všestranného scénografa Marka Cpiny nachází ideální kreativní doplnění. Za trojicí protagonistů se do velkého dřevěného rámečku ve stylu staromilských sépiových fotografií promítá na plátno sled barevných scének z parku, v němž se jejich osudy opakovaně proplétají. Režie a kamera Jana Malíře na to jde hezky postaru, s instrumentálním podkresem Iva Gregorce Sedlářka a ve zrychleném tempu à la Charlie Chaplin. Či vlastně spíš Buster Keaton. Právě s klasikem žánru, a vůbec první němou superstar filmového pásu, Vizváry sdílí smysl pro něžné tragično, které inscenaci prostupuje v každém výstupu. Komediálně laděné jednoaktovky na pokračování doplňují herecké akce na jevišti tak bezešvě, že performeři vytvářejí iluzi vystoupení přímo z plátna, tedy zpoza něj.

Díky střídání živé performance s promítanými pasážemi je pozornost v pravidelných intervalech příjemně rozptylována, což se vyplácí zejména v případě nejmladších diváků. Ti totiž ani nedutají, což je skutečně elitní skupině tvůrců bezesporu tou největší pochvalou. Tím spíš, že za celou hodinu přitom v představení nepadne jediné kloudné slovo, byť o verbální projevy všech druhů a intenzit tu ale díky již zmíněným hlasovým a intonačním kvalitám Třešňákové rozhodně nouze není. Na tradici světoznámé Laterny magiky přitom nová inscenace nenavazuje jen principem multimediálnosti či hereckým obsazením. Z lásky a péče, které bylo inscenaci zjevně dopřáno, čiší poctivost, láska k umění a úcta k řemeslu. A především láska i úcta k umělcům coby nositelům pomyslné kulturní štafety. V parku svým uměleckým „kříšením“ starého nezanevírá na nové. Vzdává hold těm, kteří za vznikem průkopnické scény stáli na samém začátku, a jejich vlivu na světovou tanečně-divadelní scénu. Stáří je stejnou měrou tragické i komické. Je na nás, jak jej přijmeme, či zda vůbec. A jsou to právě láska a péče, které mají tu zázračnou moc přeměnit jedno na druhé.

V parku
Hrají: Zuzana Hrzalová, Josef Kotěšovský, Halka Třešňáková, Teo Jeřábek
Ve filmu dále účinkují: Jiří Bilbo Reidinger, Julie Miadíková
Námět, scénář, režie: Radim Vizváry
Dramaturgie: Ladislava Petišková
Režie a kamera filmu: Jan Malíř
Choreografie: Marek Zelinka
Výprava: Marek Cpin
Hudba: Ivo Gregorec Sedlářek
Světelný design: Karel Šimek