Jak mimové a klauni točili film? S bohatou improvizací a technickou jistotou
Večer nezvyklé a neproblematické zábavy dopřála po několika vážných titulech minulé sezóny dramaturgie Nové scény početným divákům Laterny magiky, kteří navštívili premiéru a následně tři reprízy performance Pluto.
Laterna magika, Národní divadlo: Pluto. Foto: Petr Lebeda.
Sám název už odkazuje na lokalizaci cesty do vesmíru, kterou se na jevišti pokouší zfilmovat parta čtyř amatérů. Ve zpracování metodou Laterny magiky z toho plyne dvojí paralelně předváděná situace – divadelní a filmová, promítnutá do série situačních výjevů. V technickém pozadí uspořádání námětu celé performance spočívá němá filmová groteska rané chaplinovské éry, sice bez Charlieho a Bustera, zato se čtyřmi skvělými performery – mimy a klauny Vandou Hybnerovou, Annou Polívkovou, Radimem Vizvárym a Trygve Wakenshawem. Režii měl Thomas Monckton z Nového Zélandu. Je to ovšem groteska na druhou, protože hraná pantomimická klauniáda je simultánně provázena filmovým záznamem dění na jevišti; toto pásmo má rovněž své komické proměny. Od úvodních barnumských světelných efektů a jemné ironie záběrů letu ve vesmíru vyústí až do neumětelských obrazů jevištní hry.
Devízou performance jsou čtyři velké herecké hvězdy – s výjimkou dlouhána Wakenshawa z Nového Zélandu – známé z naší činoherní a pantomimické scény, filmu a televize. Svoje nápadné herecké typy rozehrají po trošku rozpačitém začátku do oslnivých výstupů, které zahájila Vanda Hybnerová úžasným klaunským výkonem v roli ušmudlané, uválené a celé jakoby gumové poplety, v úloze asistentky režie. Boris Hybner se možná tam někde nahoře radoval, jak jeho dcera dotáhla jeho kdysi radikálně anarchistické postupy do současného výraziva. Druhá dcera svého otce, Anna Polívková, měla v úloze rádoby intelektuálky a současně režisérky snad nejtěžší roli; pro komunikaci s performery volila kombinaci ostřejších, ale parádních gagů s vlastní, jemnější herecky podanou bezradností; stavbu své role dovedla důsledně v závěru až k dojetí nad svým dokončeným, ale úplně zpackaným filmem.
V nezvyklé podobě se představil publiku Radim Vizváry, a to jako ctižádostivý, ale přitom bázlivý mim v tradičním triku, s velkou kokardou načesaných vlasů, která významně měnila jeho celkové proporce a habitus. Naprosto zde rezignoval na svůj obvykle úhledný zjev ve prospěch nového, spíše směšného komického typu. Náš bezesporu nejlepší současný mim disponoval i nyní na jevišti dokonalou technikou, nadto překvapil přiškrceným hlasem, který zněl, jako když se hraje na housle smyčcem před kobylkou. Ostatní performeři také mluvili, a hlavně vyluzovali různé tóny a zvuky. Partnerem nitkovitého mima byl dlouhán Trygve Wakenshaw, komik nápadný už délkou své postavy, která byla za všech okolností i bez větších akcí dobře vidět; spíše něžný, poslušný humorista střídmých pohybů, elegantní chůze a jemné mimické hry obličeje.
Všichni čtyři mimové, klauni a herci ve své zdvojené podobě, na jevišti a ve filmu, dali svým typům nevídaný rozměr. V tom a v originálním způsobu provedení, vycházejícím hlavně z bohatě improvizovaných akcí a bezpečné technické jistoty jejich pohybových kreací, spočívá největší hodnota představení. Z jejich nasazení bylo patrné, jak je vzájemná souhra baví a provokuje k vynalézání stále nových komických situací a gagů. Navíc museli průběžně akceptovat za jejich zády simultánně promítaný film – náročný inscenační princip, který uvedl Vizváry na jeviště Nové scény v bohužel již nereprízovaném představení Robot Radius. Na pohled jednoduché a nevázané, ve skutečnosti umělecky kvalitní představení poskytuje divákům, kteří mají rádi pantomimu a pohybové divadlo, dobrou zábavu. Představení nepochybně nabude častějším provozováním na ještě větší zábavnosti a lesku.
Psáno z premiéry 6. března 2025, Nová scéna ND.
PLUTO
Režie: Thomas Monckton
Hudba a zvukový design: Ivo Gregorec Sedláček
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Světelný design: Karel Šimek
AV design a kamera: Amador Artiga
Rigging: Romana Stachovičová
