Tíživý stav beztíže: Vizváryho melancholický mim pluje vesmírem s nenucenou lehkostí v každém pohybu, gestu i grimase
Samota, strach a měsíční prach. Pražské Švandovo divadlo již poněkolikáté hostilo mezinárodně uznávaného mima a choreografa Radima Vizváryho. V sólovém představení Mime on the Moon vypráví s chlapeckým úžasem a nadhledem starce hořkosladký příběh v jádru ztraceného člověka, který se v honbě za opravdovým citem (a snad i smyslem života) vydává prozkoumávat měsíční krajinu, i krajinu srdce. Odstřihnutý od lidí i života „tam dole“, Vizváryho melancholický hrdina objevuje příznačnou terru incognitu nejen kolem sebe, ale především v sobě samém.
Mime on the Moon. Radim Vizváry. Foto: Anna Šolcová.
Propojení stavu „beztíže“ s existenciální tíží uvnitř je nejen neuvěřitelně chytré, ale především hluboce lidské. Příběh člověka, jenž se stává obětí své vlastní imaginace, ovšem nepůsobí ani přehnaně fatalisticky, ani depresivně. Oproti cynickému, ošumělému klaunovi „ztroskotanci“ Borise Hybnera je Vizváryho Mim na Měsíci střídavě nostalgický i čtverácký. V černém obnošeném kabátu, košili s dlouhým rukávem a společenských kalhotách vypadá jako postava vystřižená z černobílé filmové grotesky. Svou nonšalantní melancholií připomíná spíš Bustera Keatona než Charlieho Chaplina. Stejně jako ve své předešlé one-man show Sólo i zde Vizváry uplatňuje své kořeny v loutkohře. Je mistrem loutkářem, jeho oživlým nástrojem je ale namísto dřevěného kašpárka on sám. Zejména v úvodní části představení se jeho končetiny i celé tělo pohybují, jako by byly připoutány k neviditelným drátkům. Každý pohyb i gesto má ono typicky ledabylé, zdánlivě nemotorné rozechvění, ani na okamžik se ovšem z jeho výkonu nevytrácí jiskra života. Tak technicky bravurně, a přitom přirozeně a spontánně na jevišti působí.
Nejnovější počin výjimečně nadaného performera by mohl být relativně „klasickou“, technicky vypilovanou pantomimickou show plnou vděčných triků a více či méně překvapivých zvratů, nebýt všudypřítomných temných podtónů a neotřelých, groteskních výjevů. Právě osten tragédie činí z představení unikátní zážitek, který se tak trochu vzpouzí jakémukoli jednoznačnému žánrovému zařazení. Z hlediska stylu se tu Vizváry vrací k „čisté“ pantomimě tak, jak si ji většina diváků představí (což je povětšinou humorné nonverbální divadlo, v němž účinkuje zpravidla performer s bílým obličejem a výraznou svalovou mimikou). Vizváryho fyzický projev má ovšem v Mime on the Moon blíž k výrazovému tanci a mimetickému realistickému divadelnímu výrazu, než by se na první pohled zdálo.
Důkazem je, jak přesvědčivě sklouzává z komedie do tragédie, z úsměvných úšklebků do zachmuřených, serióznějších poloh. Nejde tu ani tak o precizní, choreograficky absolutní kontrolu nad tělem i v nejmenších detailech, ale o samotný význam jednotlivých pohybů, s nimiž interpret komunikuje. Jeho kombinatorická schopnost propojit velice konkrétní vyobrazení imaginárních předmětů s ryze abstraktními pohyby, které vycházejí z autentických, často destruktivních emocí, je skutečně jedinečná. Ona tradiční bílá maska mima tu svou roli má, sám Vizváry ale svou filozofií i pohledem na umění pantomimy jako na formu nonverbálního divadla již v minulosti prokázal, že jako mistr svého řemesla a svébytný umělec veškeré kategorizace i definice přerostl.
Originální režisérsko-dramaturgická vize, kterou Vizváry v Mime on the Moon rozvádí v jednoduchém, ale solidním narativním oblouku, spočívá v umění náznaku. Zdá se to na první pohled jako paradox a je pravda, že většina z jednotlivých skečů přímo závisí na situační komedii, fyzickém gagu a jisté doslovnosti. Předvídatelné hrátky s gravitací tu samozřejmě mají své místo. Vizváry se ale na rozdíl od mnoha současných performerů ve svých mikropříbězích nebojí zabrousit i tam, kam se ne každý odváží – do říše abstrakce a sebeironie. Zejména v prostřední části věnované samotnému pobytu na Měsíci, kdy se mimovi z rukou do vzduchoprázdna postupně vytrácejí mobil, prak, srdce, a nakonec i mozek z hlavy, nelze nevzpomenout prapodivných příhod barona Prášila. Myšlenka, že umění nemusí dávat smysl, aby na člověka zapůsobilo, Vizváry režisér dotahuje do dokonalosti. Leckdy až děsivě fantasmagorické vyústění zpočátku nevinných scén je jeho rukopisem: z nafouknutého balónku se stává vyprázdněná hlava trčící z kabátu připomínajícího uniformu, deštník se přeměňuje na satelitní přijímač, zrcadlo namísto obličeje odráží propojené prsty na rukou tak, že vypadají jako pohybující se ústa. Mimovy ruce mluví. Ve snové říši Radima Vizváryho zkrátka nic není, jak se zdá.
Jedním z mnoha příkladů je scénka s osamocenou slunečnicí ve váze – netečnou Kolombínou v rozpuku k Vizváryho láskou roztouženému Pierotovi pro 21. století, který si svou perspektivní milou všemi možnými způsoby namlouvá. Mimo jiné právě v této části naplno vyniká performerův cit pro komické načasování. Příznačně jde zároveň o jedinou scénu, v níž zaznívá lidský hlas, byť jde o naschvál pitvořivé žvatlání připomínající hatmatilku pana Beana. Jediný kontakt, který Vizváryho tragikomická postava navazuje, je totiž právě s němou květenou. S naivním odhodláním Malého prince – a svůdně sebejistými móresy Casanovy – ji pro sebe nakonec získává. Největší vtip ale spočívá v tom, že poté, co se jí v rytmu popového love songu s nádechem trapnosti z pohnutek svého srdce vyznává, veškerá romantika končí a v záchvatu zoufalství a zuřivosti ji rukama i zuby rozcupuje na kousky – tedy doslova samou láskou sežere.
Další chytrou volbou je pak samotná konzistentní černobílá estetika, která ukotvuje zhruba hodinové představení do příjemného limbu bez prostoru a času. Vizváry díky naprosto minimálnímu vizuálnímu rozptýlení může s obojím manipulovat, jak potřebuje. Díky hře světla a stínu vznikají v nenásilných barevných tónech skutečně působivé obrazy. Například počáteční výjev, kdy se Vizváry coby osamocený muž vydává na pouť deštivými ulicemi, působivě kontrastuje teplými, sépiovými odstíny s následující sekvencí v nehostinné krajině zalité studeným měsíčním světlem. Light design Karla Šimka a zvuková krajina Iva Sedláčka dotvářejí iluzi prostoru a času s minimem prostředků. Měsíční povrch jinak ve scénografii evokuje jen světelný kruh, v němž se performer zejména v prostřední části pohybuje. Vše ostatní halí tma a černé sukno, zpod něhož vystupují siluety větších i menších praktikáblů. Až na mimův ze tmy svítící obličej s výrazným bílým make-upem vše obklopuje vesmírná nicota. Nic víc režisér, dramaturg a interpret v jedné osobě nepotřebuje. Zářný příklad toho, že méně je více.
Základní princip clowningu říká, že s jakýmkoli „objevem“ (ať je jím předmět, okolnosti, nápad, či emoce) se klaun seznamuje ve stejnou chvíli jako divák, tedy v reálném čase. Vizváryho Mim sice neimprovizuje, i tak se ale kouzlo sdílení přítomného okamžiku nese vzduchem. Jeho vypravěčský talent se projevuje mimo jiné i v tom, že naprostá většina scének v sérii volně propojených panoramat by režijně stejně tak obstála i sama o sobě. Se svým publikem umí navázat kontakt jako málokterý současný performer a jeho schopnost pohnout nitrem diváka nemá v našich končinách srovnání. Nezbývá než doufat, že do budoucna nezůstane jen u prken Švandova divadla. A že se Vizváryho nepopiratelný génius v jakékoli formě znovu brzy objeví.
Psáno z představení 19. února 2025, Švandovo divadlo, Praha.
Mime on the Moon
Námět, režie, hraje: Radim Vizváry
Režijní spolupráce: Trygve Wakenshaw
Výprava: David Janošek
Light design: Karel Šimek
Sound design: Ivo Sedláček
Dramaturgická spolupráce: Hana Strejčková
Produkce: Ilona Š. Hájková
Producent: Mime Prague, z. s.
