In Our Hands se tvůrcům vymkla z rukou. Obří váza jako odkaz na materiální dědictví lidstva v daném kontextu nefunguje

Inzerce

Rozhovor dramaturgyně Hany Strejčkové s australským režisérem Darcym Grantem, zakládajícím členem novocirkusového souboru Circa, vysvětluje snahu rozjímat o tom, jakou máme nad světem moc. Dochází k závěru, že jedinou konstantou může být změna, kterou prožíváme v přítomném okamžiku a máme ji ve svých rukou, jak nakonec napovídá samotný název produkce. Ve své umělecké vizi se autorská dvojice Grant/Strejčková odvolává i na Josefa Svobodu, jenž stál v 60. letech u zrodu Laterny magiky a jehož technologické postupy (polyekran, polyvize) zásadně ovlivnily pohled na divadelní scénografii (což nelze tvrdit o předmětném opusu, pročež se odkazování na tohoto umělce jeví jako samoúčelné a víceméně troufalé). V programu se dále rozvádí úvahy na téma ruce jako zdroj síly, moci a ochrany, vysvětlují se termíny gestického slovníku a pojem japonská tradiční technika kincugi – metoda opravy rozbité keramiky opravované lakem se zlatými zrnky, čímž se nejen zakrývají nedokonalosti, ale předmět díky této speciální péči získává vyšší hodnotu. Tvůrcům tudíž nelze upřít upřímnou snahu o myšlenkové přesahy, nicméně po zhlédnutí In Our Hands se slovní argumentace obhajující jejich umělecké záměry ukazuje vzhledem k prezentované divadelní formě jako planá. 

Tvůrčí tým pracoval dle svých slov s těmi nejlepšími představiteli současného tance, nového cirkusu, fyzického divadla a parkouru. Na scénu s odkrytým technickým zázemím přichází Cécile Da Costa, droboučká žena v černém ošacení, přechází po scéně a vypadá to, že vychytává technické nedostatky před samotným představením. Na scénu je přinesen kbelík, kterých je tu posléze několikero, nataženy jsou dva oranžové kabely, které Costa připojuje či rozpojuje, a tak se na jevišti „překvapivě“ rozsvítí či zhasne. Na černém baletizolu jsou umístěny krychle různé velikosti, na něž upomíná v programu citát Étienna Decrouxe: „Představme si hmotu těla jako krychli.“

Po šestistěnech postupně performeři přecházejí a dostávají se k obrovské váze s japonskými ornamenty, kterou v průběhu představení zvedají a porůznu přemisťují. Prozatím jsou všichni v černých svršcích a kalhotách a do jedné z „hracích kostek“ s mobilními roletkami vstupuje hudebnice, která výstupy doprovází živě hranou hudební interpretací. Občas změní své působiště a nástroje ovládá dokonce vleže na zádech. 

Zprvu aktéři zuřivě šmejdí s bílými mopy po hrací ploše, odstraňují špínu či snad vodu, jejíž kapání do nádoby imituje reprodukovaný zvuk. Po chvíli se převlékají do topů tělové barvy, legín, na kolenou mají chrániče. Na forbíně předvádí něco z parkourových dovedností, přebíhají po objektech, metají salta, jeden muž stojí druhému na ramenou. Toliko je k vidění z avizovaných žánrů, Cécile Da Costa se pohybuje zpomaleně a její variace připomínají asijské umění taiči. Dvě dívky pak vstupují do útrob kubusů, rychle a nepředvídatelně škubají těly a vypadají jako pochroumané loutky, ovšem z masa a kostí. 

Jestliže v úvodní části jsem zahlédla moment, kdy skupina zvedla ruce nad hlavu a poté předvedla několik gestických úkonů upomínajících, že tvůrci zde chtěli rozvinout téma rukou, během následujících minut hodinu a čtvrt dlouhé produkce se gestika objevuje už jen jednou – a to na poměrně malé projekci promítané na jednu ze stěn krychle. Filmový vizuál se kromě toho po celou dobu soustředí na záběry otáčející se japonské vázy, která se rozbíjí a její střepy se opět „slepují“ (jde zřejmě o odkaz na zmíněné kincugi, jinak v díle viditelně neuplatněné). Sledujeme, jak se střepy proměňují v namodralé květy lilií, ale spojitostí a hlubšího smyslu v melanži obrazů, v nichž jde především o silové, akrobaticko-sportovní výkony (salta, přemety, stojky), jsem se nedopátrala. 

V In Our Hands se uvízlo na povrchu, leporelo výjevů se jeví jako přehlídka fyzických výkonů, v ničem a ničím výjimečných, a nadto v takto lapidárně nastaveném režijně-dramaturgickém konceptu dle mého názoru neinovativních. Dění na jevišti vyznívá bezradně, bezúčelně a nenabízí ani poetické, tvořivější výtvarné řešení, jímž by se dalo kochat – jako bychom se ocitli spíše v tělocvičně než v divadle. Je mi líto, ale pokud tvůrci spatřovali syntézu žánrů v momentech, kdy je manipulováno s bezvládným tělem Cécile Da Costy, která je poté vytažena do rukou jednoho z performerů balancujícího na zádech svého kolegy, je to opravdu málo. 

Nová inscenace Laterny magiky nevykazuje žádné formální, obsahové a choreografické vynalézavosti, na něž se odvolává. V jednu chvíli jeviště sice zalévá několik luminiscentních vodopádů, ale ani tento slibně vypadající okamžik se nerozvíjí. Téměř ve finální části, kdy hudební mixáž Martina Hůly graduje, beaty hlasitě rezonují a vibrují, účinkující vybíhají ze sálu a my sledujeme jejich pobíhání a skotačení v zákulisí. Show, kdy by se vám tajil dech alespoň nad akrobatickými či tanečními výkony, natož autory velebená oslava neverbální komunikace se nekoná. V závěru se skupina vrací na jeviště, na němž je uprostřed vztyčena pyramida z krychlí, na jejímž vrcholu stojí obrovská váza s japonskými motivy a kbelíky s umělými květinami. 

Projekt In Our Hands se nevydařil, autoři se bezmocně zapletli do abstraktních tezí a vizí, které nedokázali umělecky naplnit a vyargumentovat. Pomyslná kolečka divadelní, novocirkusové mašinérie, která by se dobře otáčela v malém hodinovém strojku, se přenesla do velkého technického soukolí, potažmo na českou prestižní scénu. Zde se však jinde osvědčené scénické mechanismy zcela rozpadají a dění se autorům vymyká z rukou. 

Psáno z premiéry 12. prosince 2024, Nová scéna, Praha.

In Our Hands
Režie a choreografie: Darcy Grant
Dramaturgie: Hana Strejčková
Hudba: Martin Hůla
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Světelný design: Martin Špetlík
AV design: Erik Bartoš
Kamera: Dominik Žižka
Účinkují: Cécile Da Costa, Julie Goetzová, Vanda Hejnová, Eliška Hulínská, Toman Equilibre, Jindřich Panský, Matyáš Ramba, Matěj Srovnal