Tvůrci vytvořili scénické obrazy z fantastických historek a sugestivních vyprávění známé postavy Barona Prášila. Jeho předobrazem byl německý šlechtic Karl Friedrich Hieronymus von Mὕnchhausen, jenž žil v 18. století. Záhy se dostal ve své službě do ruské armády, kde pravděpodobně zažil všelijaké dramatické příběhy, které svým vyprávěním stále více přibarvoval, a stal se díky tomu vyhledávaným populárním vypravěčem. Jeho slavné historky sepsal Rudolf Erich Raspe a také známější literát Gottfried August Burger.
Petr Boháč zmiňuje v programu celou řadu osobností, jejichž díly se inspiroval. Samozřejmě to byly známé filmy Baron Prášil (1961) Karla Zemana s Milošem Kopeckým v hlavní roli nebo Dobrodružství Barona Prášila (1988) amerického režiséra Terryho Gilliama. Obdivuje mimo jiné i subverzivní umění Jana Švankmajera, který s Laternou magikou také spolupracoval.
Autorský tým vsadil především na vizuální imaginaci a na tradiční způsoby filmové projekce společně s reálným divadelním pohybem aktérů, objevných principů Alfréda Radoka a Josefa Svobody. Režie Čechové a Boháče se tak opírá o filmovou projekci, animaci, pantomimu, loutky, slovo, hudbu a skoupě i tanec.
S velkým podivem jsme se hned na začátku dozvěděli, že Baron Prášil, jeden z nejznámějších vypravěčů, je interpretován mimem a performerem Radimem Vizvárym a nepromluví tedy ani slovo. Hlavní postava proto musí odvyprávět podivuhodné příběhy svým tělem, pohybem a mimikou. A to vůbec není jednoduchý úkol. Je to výzva pro všechny zúčastněné.
Další velmi důležitou postavou je Soudkyně, v interpretaci výborné operní pěvkyně i herečky Markéty Cukrové. Soud je tady na místě reálného světa, a ten pohádkám a fantazii vůbec nevěří. Jsou pro něj ohrožením daných hodnot a moci. Absolutně neguje, zavrhuje, s čím Baron přichází a co je obsaženo v jeho knihách. Vše je pokládáno za lež, podvod a mámení. Síla operního zpěvu a projevu soudkyně zpřítomňuje sílu moci a převahy. Soud jako instituci představuje i neforemný hranatý kostým, v němž se pěvkyně těžko pohybuje. Nohama stojí na jakýchsi kostkách jako na koturnech nebo nějakých piedestalech. Během soudu je Prášil na místě obžalovaného, v typické ohrádce. Ta se pod ním kýve, nestojí na pevném základě.
Do potemnělého hlediště přichází Baron Prášil s obrovským těžkým kufrem. Vytlačí jej na předscénu samozřejmě hned se všemi mimickými efekty. Prášil jediný vystupuje v dobovém kostýmu, ošuntělém sametovém kabátě ve vestě typické pro vojenskou uniformu. Má tmavě šedou rozježenou paruku. Posléze se usadí, skříňový kufr otevře a objeví se v něm celá knihovna svazků o Baronu Prášilovi. Radim Vizváry hned v počátku prezentuje celou škálu pantomimických a groteskních výjevů a drobných osvědčených situací. Je to pantomimická expozice v pravém slova smyslu.
Skupinka performerů v černých kostýmech přivádí velkou loutku holčičky v růžovo-oranžových šatečkách. Na dálku vypadá marioneta skutečně věrohodně. Vedení loutky vychází z japonského tradičního divadla bunraku, kdy vodiči loutek jsou vždy přítomni na scéně.
Loutku/dítě doprovází matka v kabátě s mobilem v ruce, telefonuje. Na dítě nemá čas. Dítě je nadšeno setkáním s Prášilem a jeho fascinujícím světem imaginace a předčítáním z knih.
Matka-soudkyně v jedné osobě se rozčilí a na barona Prášila pošle tajné policajty (ukazují odznak své moci schovaný pod klopou kabátu, jak to bývalo i v nedávné minulosti). Jsou to tak trochu komické postavy, jeden vysoký a druhý o dost menší. Účastní se všech následných soudních procesů s Prášilem. Nejdříve odvádí obžalovaného Prášila do vězení, kde ho čeká jen skýva chleba, myš a krkavec na okénku. Prášil si se zvířaty velmi rozumí, důvěřuje jim víc než lidem. Cesta do vězení i pobyt se odehrává na filmové projekci.
Následuje scéna s několika pohyblivými dveřmi. V nich se střídají zapisovatelé píšící na starých psacích strojích, několikrát vytahují papíry s výpovědí, Baron Prášil je ve smyšlené síti nesmyslných obvinění. Tady zřejmě tvůrci mysleli na Kafkův Proces. Scéna má dobrý spád, procházení dveřmi, z boku zrcadlovými, ztemnělé místnosti se proměňují, posouvají v prostoru. Zmatení i do jisté míry vláčení vyslýchaného je na místě. Nadčasové surrealistické téma.
Baron „vypráví“ o setkání s obřím rejnokem, o pobytu pod vodou v moři. Scéna je krásná díky výkonu akrobatky a tanečnice Kataríny Sobinkovičové, která je spolu s loutkou rejnoka zavěšena na laně. V moři plavou animované rybičky a další podmořští živočichové. Prášil s akrobatkou komunikuje a také víří, létá či plave prostorem, když se s ní propojí. Cirkusová technika je povýšena díky krásné, takřka filmové hudbě a filmovému obrazu. Přes veškeré úsilí a nové technologie ale tato metoda nepřekoná to, co dělala Laterna magika a její tvůrci už v 70. letech. Už Venuše v Kouzelném cirkusu létala na laně a vystoupila z filmové projekce stejně jako klauni. Takže nic nového pod sluncem.
Další výjev je o býkovi a koridě. Tělo býka v první části představuje obyčejná míchačka na cement. Ovládá ji Prášil, který tady dává impulz animátorce Galině Miklínové, přítomné na scéně téměř po celou dobu inscenace. Živě kreslí a obraz se okamžitě objevuje na horizontu. Nejdříve zapisovala při soudním přelíčení a nyní zachycuje hlavu býka s rohy, pak tělo a různé detaily. Španělská kytara pak doprovází matadora v jeho typickém kostýmu, tančícího stylizované flamenco. Provokace býka muletou končí probodnutím (tady probodne míchačku spolu s Prášilem). Na jevišti se také manipuluje s obřím pojízdným býkem. Z flamenca přeskakujeme do argentinského tanga. Strhující hudba připomínající Lalo Schifrina nebo Ástora Piazollu se množí do tanečních kreací v párech i skupině tanečníků. Tango by však mělo mít větší grády, lepší techniku i choreografii.
Vrcholem prvního jednání je záchrana labutě. V druhém plánu scény vidíme za prosklenou skříní, která se snesla z tahů, pytle s odpadky. Mezi nimi leží zkroucené tělo černé labutě. Kdo jiný by ji mohl ztvárňovat lépe než Nikola Márová, bývalá první sólistka Baletu Národního divadla. Prášil se ji pokusí vysvobodit, a když se mu to podaří, stává se z lyrické postavy labutě urputná učitelka tance mluvící francouzsky. Rozhodne se, že za každou cenu naučí Barona valčík a zlepší jeho neohrabané způsoby. Nikola Márová tančí i hraje v krátkých sekvencích, které by si zasloužily větší nápaditost a dramaturgickou propracovanost.
V druhém jednání putujeme s Prášilem ve filmové projekci znovu za mříže do vězení. Tentokrát je cela i na jevišti. Poněkud vyčerpaný se pokouší zabavit a přežít samotu. Najednou se ze zavěšeného pláště ozývá psí vytí, kňučení i vrčení. Baron si hraje s fiktivní šelmou, je psem sežrán a opět vyvržen. I ve vězení navštíví Prášila loutka holčičky, ale nic zvláštního se neděje. Hrají a skáčou spolu hru panáka, kterého jim opět nakreslí animátorka. Mimo jiné se objeví nakreslená šibenice. Podle rozhodnutí soudu má být snad popraven?
Na menší zadní ploše vidíme opět na projekci vzpomínky z dětství, malého Prášila jako dítě, jak zastřelili peckou z třešní jelena. Je to známé vyprávění, jak z pecky vyroste na hlavě jelínka celá třešeň s plody. Snová scéna znázorňuje jelena (Markéta Vajdová), jak velmi něžně ve světlém celotrikotu přechází jako v lese a v pomalém tanečním tempu přes překážky, kterými jsou sami přihrbení performeři. Třešně sesbírá a sní Baron Prášil.
Po všech trablech se ukáže znovu labuť, která se spustí tentokrát po laně. Opět roztančí nejen Prášila, ale všechny zúčastněné. Závěrečné ballabile opět doprovází dynamické a veselé hudební motivy, tentokrát jako na pouti. Všichni zúčastnění se točí jako na kolotoči a posléze protančí do hlediště a zmizí. V úplném závěru se objeví matka s opravdovou malou holčičkou, a ta si přes všechny matčiny příkazy dělá úplně co chce…
Nevím, jestli Baron Prášil je pro všechny generace a jestli děti pochopí všechny souvislosti soudních přelíčení a trestání toho věčného „blázna“, který ve svých snech a výmyslech snad najde spasení. Jsme stále ve střetu mezi světem faktickým, racionálním a světem fantazie a umění.
První polovina má dobrý spád, energii a pořád se něco děje ve scénické i vizuální rovině. Druhá půlka inscenace ovšem vázne. Váznou nápady i napětí a chvílemi je na dění němý Baron Prášil opravdu zatraceně sám.
Psáno z premiéry 9. dubna 2026 ve Stavovském divadle.
Baron Prášil
Námět, scénář a režie: Miřenka Čechová, Petr BoháčDramaturgie: Martina Kinská
Choreografie: Miřenka Čechová
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Simona Rybáková
Hudba: Jan Kučera
Světelný design: Tomáš Morávek
Režie a kamera filmu: Pavel Berkovič
Rigging: Romana Stachovičová
Výroba loutek: Sébastien Puech, Paulina Skavova
Choreografie loutek: Amador Artiga
Kresba a animace: Galina Miklínová
Zvukový design a animace: Martin Hůla
