Rozsáhlé podzemní prostory žižkovského Paláce Akropolis se díky citlivé a intimní inscenaci Nebojsy tří performerek přibližně na hodinu proměňují ve zcela osobitý mikrosvět. V potemnělém bludišti chodeb, barů, pokojíků, odboček a zákoutí vzniká imerzivní, vizuální a pohybový projekt, který navazuje na předchozí tvorbu mapující identity tanečnic, jejich místo ve světě a jejich vztah k sobě samým.
Tereza Holubová, Klára Kočárková a Kristýna Štarhová prvně svou inscenaci Nebojsy uvedly v listopadu minulého roku na týdenní přehlídce tvorby Tantehorse v rámci již čtvrté série Emergency Dances. Tehdejší work in progress nyní umělkyně představily v samostatné premiéře a prostory, které již dobře znají, rozehrávají a oživují částečně imerzivní formou. Ta může ze začátku ale působit lehce chaoticky, nepřehledně a neuchopitelně.
Společně s ostatními diváky přicházím totiž okolo sedmé, kdy mají Nebojsy začínat, do horního foyer na úrovni ulice. Zde je nám ale řečeno, že dolů se ještě nepouští a že máme čekat. Po chvíli se mezi čekajícími objeví Tereza Holubová s papírovou krabicí v ruce. Na sobě má bílé tenisky, pastelově zelenou sukni a červený top, takže ve skupině čekajících se nedá přehlédnout. S publikem ovšem nijak neinteraguje, jen se prochází kolem, obhlíží prostor a hloubavě jej pohledem skenuje. Zdá se ale, že jí nikdo moc pozornosti nevěnuje, maximálně ji sem tam pozdraví někdo známý. Holubová ale pozdravy neopětuje a pokračuje ve svém pozorování.
Jako jediný se rozhodnu dívku následovat ven z budovy, neboť pevně věřím, že její počínání je již součástí dnešního představení. Na ulici bedlivě sleduji, jak pozoruje fasádu paláce a budovu různě obchází. Očekávám, co se stane, až mi ujde okamžik, kdy se začne z foyer konečně scházet do suterénu, rychle dobíhám a ocitám se spolu s ostatními v menší temné místnosti, ze které vedou různé dveře a chodby. U stěn jsou stolky se židlemi, někteří si sedají, jiní stojí a rozhlíží se. Všichni čekáme, co se stane, když v tom se na vrcholku schodů, odkud jsme sešli, najednou objevují tři performerky. S tichou obřadností kráčejí dolů, v rukou třímají papírové obálky a po krátké taneční sekvenci tvořené trhanými pohyby, gesty a dechovými suspenzemi si klidně a vstřícně začínají prohlížet svoje publikum. Přecházejí po něm pohledem, jako by si chtěly zapamatovat obličej každého, kdo se na ně přišel podívat, a postupně všem předají obálku. Otevřu tu svou a na papírku stojí napsáno „oslava“.
Tanečnice se následně rozejdou každá k jiným dveřím a nad hlavy zvednou papírky se třemi různými nápisy. Temná chodba po naší levici zve diváky na Rozloučení, osvětlená chodbička před námi na Kolaudaci a krátká chodba napravo s dveřmi na konci vede na Oslavu. Tam se vydávám i já a společně s třetinou publika vcházíme na malý bar, kde svítí jen pár světýlek a svíček. Na jeho konci je velký dřevěný stůl a na každém z jeho míst leží diktafon.
Ocitáme se na oslavě osmnáctých narozenin Kristýny Štarhové. Jemná dívka v růžových saténových šatičkách si vybírá jednotlivce a přisuzuje jim role konkrétních rodinných členů. „Svoje“ rodiče, prarodiče i sourozence usazuje ke stolu a spouštěním diktafonů s nimi vede i dialog – repliky rodinných členů jsou na nich předem nahrány a Štarhová na ně živě odpovídá. Postupně se tak rozplétá příběh frustrované mladé ženy, která řeší nátlak ze strany rodiny, dokončování střední školy, studium na vysoké škole a snad i naznačené těhotenství. Ke konci oslavy se dívka začne hroutit v křečovitých bolestech a diváci ji musí podpírat, aby vůbec došla ke dveřím. Jednoho za druhým pak vyhazuje ven a my se tak ocitáme v téže místnosti jako na začátku.
Poté, co se setkáváme s ostatními diváky, dochází na schodech v centrálním prostoru k obdobnému tanečnímu výstupu jako prvně. Tanečnice si publikum stejně rozdělují a tentokrát se vydávám s Terezou Holubovou na její Kolaudaci. Performerka nás uvede do široké chodby, jejíž výzdoba naznačuje večírek – ozdoby na stolcích, barevné girlandy u stropu, tácky s plastovými panáky či chlebíčky vytvořené z houbiček na nádobí prostor příjemně zútulňují. Z mobilu se spouští nahraný monolog, ve kterém Holubová rozebírá, jak stresující je takový večírek uspořádat. Reprodukované komentáře o tom, že neví, jak se chovat a co říct, doprovází i pohybem, v němž kombinuje vysoké skoky, zoufalé a zmatené pohledy a častý kontakt s podlahou. Její pohyby jsou víc a víc sekané, zoufalé a frustrující. V závěru všem poděkuje, že jsme přišli a vyprovodí nás do původní místnosti.
Odsud se vydávám na poslední část podzemního putování – Rozloučení. Klára Kočárková mě a mou skupinu odvádí do největší a nejtmavší místnosti. V jejím rohu se nachází malé vyvýšené pódium s botami na step, pod pódiem velký perský koberec a na parapetu u baru tácek s panáky. Tanečnice do rytmizovaného dunivého tlučení začíná vyprávět tragickou událost z dětství. Zatímco si nasazuje stepařskou obuv a reprodukovanou rytmickou hudbu vyplňuje energickými stepovými kreacemi, povídá nám útržkovitý příběh o malé holčičce, která chodí na kroužek stepu, a právě se s rodiči chystá slavit Vánoce.
Když ale líčí pečení cukroví, vytahuje značky s číslicemi, které se používají v kriminalistice při dokumentaci místa činu a klade je různě po prostoru. Pak nám téměř věcně sdělí, že jednoho dne ji otec na kroužek stepu už nedovedl. Místnost zhasne a reprodukovaný hlas znějící jako moderátor televizních novin nám oznámí vraždu muže a nález těla. Kočárková odsune velký koberec, který odhalí bílý obrys mrtvoly, rozdá několika divákům panáky a prohlásí: „Tak na tebe tati.“ Pak nás s úsměvem na tváři provede technickou chodbou, jíž se dostaneme do místnosti, v níž probíhala kolaudace Terezy Holubové. Tam už na nás čekají obě předchozí performerky i všichni diváci. Tři ženy si jen tak z mobilu pustí veselou a energickou píseň, různě tancují, všechny nás obchází a seznamují se s námi. Pak se zastaví, pokloní se a poděkují, že jsme s nimi byli a sdíleli jejich osobní příběhy a životy.
Až v poslední sekvenci se pro mě vyjevil rámec projektu, který se stal osobní, citlivou a emotivní zpovědí tří mladých žen. Jako by celá divadelní událost a toto ojedinělé setkání směřovalo k tomu, že výsledný tvar bude určitou terapií nejen pro tanečnice, ale i pro diváky. Během prezentace příběhů a setkávání s performerkami vznikl totiž velice intimní prostor, který přímo volal po zpomalení a zklidnění.
Zážitky jednotlivých diváků se jistě výrazně lišily, a už jen proto psát o tomto zážitku považuji za výzvu. Ne ovšem takovou, jakou před sebe postavily všechny tři umělkyně, když prostor Paláce Akropolis postupně ovládly tak, aby se v něm svěřily a vyzpovídaly před zraky cizích lidí. Ačkoliv ze začátku Nebojsy působily místy zmatečně, nakonec vybídly k osobitému setkání, jež vyžaduje důvěru a úctu jak od účinkujících, tak diváků.
Psáno z premiéry 14. června 2024, Palác Akropolis.
Nebojsy
Koncept, režie, scénografie a performance: Tereza Holubová, Klára Kočárková, Kristýna Štarhová
Hudba: Never Sol, Petr Šmíd, Ondřej Báča
Dramaturgická supervize: Kristýna Boháčová
Režijní supervize: Miřenka Čechová a Pavel Šimák
Kuchyně je srdcem domácnosti a také místem, kde se zadělává na stereotypy a předává generační trauma. Žena se zde stává cudnou hospodyňkou a svůdnou milenkou zároveň.
Pokračovat ve čtení zdarma.
