Jejich zbraní je ostrovtip, jejich revírem ulice. V Praze řádí nebezpečně uhrančivé Uličnice
Vítejte na dražbě! A co že se draží? Soudě podle současných cen bydlení lidská důstojnost. Bytová krize v hlavním městě – a nejen v něm – je natolik vážná, že se už o ní hraje i divadlo. A to navýsost site-specific. Nezávislé tanečně-divadelní uskupení Nebojsy, stojící mimo jiné za třeskutou parodií Kuchyňské porno, si pro svou novou aktivistickou performanci zvolilo žižkovský Palác Akropolis, přesněji řečeno jeho bezprostřední okolí. Když se řekne důstojné místo pro život, Žižkov, neřkuli Vinohrady už se při dnešních horentních sumách za nájem – o koupi nemluvě – vybaví málokomu. To je ale podle autorek jen jeden z mnoha problémů současných měst. Je načase dát věci, respektive lidi do pohybu.
Uličnice. Nebojsy. Foto: Petr Chodura.
Nedostatek zeleně, nadbytek aut, není tu ani kam si dojít na záchod. Tak šup, vesele přihazujte – tedy pokud je vaším snem bydlet ve stanu o jednom metru čtverečním. Ten je totiž předmětem „lukrativní“ nabídky realitní makléřky (v podání brilantně uštěpačné Kristýny Štarhové), pýřící se v nažehleném bílém kostýmku. Na vysokých jehlách supím pohledem sleduje své oběti, solventní klienty z řad pobavených diváků, a nabízí jim nemovitost „v srdci Žižkova“ za částku, která je přinejlepším přitažená za vlasy (přinejhorším do roka realistická). S děsivě povědomými manýrismy plynule střídá polohy vlezlé obchodnice a dominantní sociopatky, zatímco ladnými přískoky provádí diváky první částí „prohlídky“.
Společensko-naučná procházka s příjemným hodinovým trváním je protnutá muzikálovými výstupy s roztomile kýčovitým hudebním aranžmá. Nejvýraznější taneční číslo, osmdesátkově laděné pas de trois s hranolovitými stany coby kostýmy, připomíná scénu z dadaisticky uťáplého Mechanického baletu od průkopníka experimentální malby Fernanda Légera. Trojice protagonistek v něm u křoví pod žižkovskou televizní věží předvádí groteskní mix přísných linií klasického baletu a nakažlivé lapidárnosti fitness videí Olgy Šípkové. Snahy o serióznost a perfekcionismus v synchronizacích, diagonálách a škrobených pózách úspěšně podrývají jejich karikaturní grimasy a choreografické prvky jak ze sokolských cvičení. Tělesnou komedii tří grácií předčí snad jen ostrovtipem sršící texty popových protestsongů s nostalgicky generickými melodiemi i rytmy. Škoda, že jich v průběhu nezaznívá více.
V zádech realitní hyeny se trousí druhá ze tří protagonistek, mladá maminka (Johana Kyselková) s neutěšitelným, krapet přerostlým dítkem v kočárku (Štěpán Kaminský). Ulicemi se vleče chronicky unavená, s živitelskými povinnostmi na krku a nervy na pochodu. Kyselková propůjčuje ublížené „revolucionářce“ křehkou dětskou naivitu, kterou uplatňuje hlavně ve finále, kdy v nakažlivém poblouznění strhává dav k revoluci s transparentem v ruce. Taková environmentalistická Johanka z Arku. Podobně také agilní důchodkyně (Tereza Holubová) s hrbem, holí v ruce a taškou na kolečkách vzbuzuje smích i obdiv. Zdánlivě neškodná superbabča nabádá diváky k opatrnosti při přecházení ulice ve svižných úskocích, provazech a přemetech jak z akčního filmu s odpovídajícím soundtrackem. Zatímco přemítá nad dobami dávno minulými ve svém na asfaltu nakresleném obýváku, kolem postávající lidé se nestačí divit její překvapivé mobilitě. Člověk by ji za sousedskou hlídku nechtěl. Ovšem schopnější patronku nemovitých abys pohledal.
Tělesnou komedii tří grácií předčí snad jen texty sršící ostrovtipem. Snahy o serióznost a perfekcionismus v synchronizacích, diagonálách a škrobených pózách podrývají karikaturní grimasy a prvky jak ze sokolských cvičení.
Za vším hledej ženu, říká se. Právě díky silným ženským výkonům jsou Uličnice v jádru feministické, aniž by se cíleně snažily. Jejich tragikomické hrdinky jsou sice karikatury, ale ne vyloženě nerealistické (kdo se někdy v žižkovských ulicích ocitl, ví své). Pohrávají si nejen se stereotypem žen matek a žen důchodkyň, ale klíčově i žen jdoucích proti ženám v postavě, či spíš postavičce bezskrupulózní makléřky v podání Štarhové. Ve světě, kde jsou prachy to hlavní, přece nejde o pohlaví, všem se škodí stejně. Naopak mužská část spektra je tu zredukována na batolata v kočárku či doslovné podržtašky, případně zazobané manžílky na telefonu, kteří si mohou dovolit finančně i morálně v podstatě cokoliv. Patriarchát tak schytává kritiku dramaturgickým obloukem, protože je zřejmé, že je na vině tak nějak automaticky.
Formát performativně imerzivní procházky nabízí prostor pro kouzlo spontánního. Nevěřící pohledy kolemjdoucích prozrazují nejistotu, jestli jde „jen“ o divadýlko, nebo o skutečný politický happening. A vtip je v tom, že je to ve výsledku jedno. Diváci zakoupením vstupenky dávají ke své vlastní aktivizaci souhlas, a ač nejde o inscenovanou demonstraci v pravém slova smyslu, naplánované a performativní je tu každé gesto. Stejně jako při skutečných protestech. Představení samotné je tak podnětnou příležitostí pro blízké setkání, skupinové prožití, i vyjádření nesouhlasu s tím, co se kolem nás odehrává. Tím vzdává současně poctu orální historii, mluvenému předávání příběhů i zkušeností mezi čtyřma (a více) očima. Město by mělo být místem setkávání a veřejný prostor skutečně věc veřejná. Protože právě blízkost k druhému umožňuje porozumění. A to Nebojsy dobře ví.
Psáno z premiéry 2. května 2026, Palác Akropolis, Praha.
Uličnice
Koncept, produkce: Nebojsy
Performance: Johana Kyselková, Kristýna Štarhová, Tereza Holubová a Ondřej Báča a Štěpán Kaminský
Scénář: Bára Viceníková a kolektiv
Režie: Bára Viceníková a kolektiv
Hudba a zvukový design: Ondřej Báča
Scénografie, kostýmy, grafika, program: Zuzana Štěpančíková
Výroba, zvukový design: Štěpán Kaminský
Dramaturgická supervize: Vít Malota
Výroba masek: Anna Herzig
Produkční spolupráce: Eliška Holá
Odborná konzultace: Averil Huck, Vladimír Turner, CAMP Praha, Matěj Michalk Žaloudek
Foto: Viktorie Macanová
Koprodukce: Palác Akropolis
Texty písní: Kultura pod hvězdami aneb píseň bytové jednotky: Bára Viceníková, Johana Kyselková, Kristýna Štarhová, Ondřej Báča, Vít Malota; Labutí píseň: Johana Kyselková, Kristýna Štarhová, Ondřej Báča
