Patos, skličující drama a tíhu doby nerozehráli ani silní performeři. Trapéza zůstala viset při zemi
V pražském Studiu Hrdinů se na sklonku února odehrála premiéra inscenace Trapéza. Studio Hrdinů v posledních deseti letech systematicky uvádí projekty polských režisérů a choreografů, čímž vytváří most mezi pražskou experimentální scénou a progresivní polskou performativní tvorbou. Tentokrát mezinárodní tým v čele s polskou choreografkou Izou Szostak představil vizuálně-pohybový projekt, pro jehož inspiraci se tvůrci ohlédli za cirkusem a klaunstvím. Pět účinkujících, tři ženy a dva muži, se však neocitli v prostředí cirkusové show, ale v zrcadlení současné doby, její nejistoty, napětí a depersonalizace.
Trapéza. Foto: Michal Ureš.
Při vstupu do prostoru si nebylo možné nevšimnout mlhavého oparu, který se těžce převaloval jako vzduch zhmotněný v krustu. Chůzi po schodech dolů lemovaly lidské postavy pozastavené ve svém pohybu. Performeři s výrazným líčením okolo očí či na tváři, v šedobílých kostýmech s prostřihy na kabátcích i volnějších kalhotách, připomínaly figuríny ve výkladech. Jejich do jednoho bodu zafixovaný pohled evokoval lhostejnost, povinnost držet místo, nadhled, možná výčitku či podezřívavost. Postupně se všech pět performerů (Edita Antalová, Adam Mašura, Eva Mora, Karolína Růžičková a Taro Troupe) nablízko setkalo s diváky. Před usednutím do stupňovitého hlediště Studia se tak všichni prohlíželi navzájem. Ať už činění interpretů a interpretek odkazovalo k dávným i současným jarmarečním průvodům, tento způsob se nesl v duchu okázale zpomaleném, obřadním až pohřebním.
Účinkující se postupně seskupovali do úplného znehybnění. Vznikaly živé obrazy. Zpočátku připomínaly historickou inzerci, jako by se u betonové zdi rozvinul plakát, na němž siláci na ramenou podpírají artistku ve šňůře. Později sousoší vznikala z lidského zřetězení, a to dotekovým napojováním končetin, uchopováním se za ruce či podpíráním se navzájem různými částmi těla, a asociovala až alegorické výjevy.
Například z vláčení těl po hrací ploše se formovaly představy o vyčerpání, utrpení, důsledcích ozbrojených konfliktů. Setrvávání v tableau vivant se stalo jedním z hlavních inscenačních principů. Objevovalo se jako refrén, zpomalení až pozastavení dění, přechodová fáze zaražená jako klín mezi jednotlivé části představení. Jazykem metafory působila tato strnulá zastavení jako natahování monotónního tempa na skřipec, expozice výjevu ve fotografickém ateliéru před sto lety či jako zpomalený tah černou pastelkou podtrhávající závažnost sdělení o stavu minulého i současného světa.
V rozlehlém betonovém prostředí se tak dařilo budovat zónu pocitově skličujícího neznáma, katalog lidského prožívání nesnází. Sled významově ztěžka uchopitelných akcí občas proklál střih, štronzo v kontrastu k úprku, silové prvky a výdrže, rytmizované i synchronizované poskoky, otočky, promáchnutí rukou, skluzy a převaly, akrobatické pozice jako výdrž v provazu či mostu, ve stoji na rukách. Objevil se také výbuch nahromaděného vzteku nebo potřeba vydrat z hrdla školený hlas a interpretací árie jej vyslat do dálky či opakovaně upíraný zrak na diváctvo z bezprostřední blízkosti. Jako by se však častěji ono nakumulované napětí ze zadržování energie rozplývalo v proudění dýmu. Vizuálně-pohybová instalace asociovala snahu o potemnělou olejomalbu tragicky tekoucího času proti směru hodinových ručiček.
Pětice performerů nesporných, zejména pohybových kvalit, působila na scéně jako tlampače idejí, jako mechanizované figury v soustrojí kroků, k nimž nevedly dramaturgicky jasněji vystavěné mosty.
Multižánrový koncept zahrnoval povšechnou hru, ve které se jakoby mimochodem ocitl cirkus. Opíral se hojně o tanec s tušeným nevyužitím potenciálu disponovaných umělců. Zahrnoval zmíněný pěvecký part a postupně také více slovních vstupů, které komentovaly zvolený okruh zájmu, vedle cirkusového nomádství též grantový systém, postavení umělce na volné noze aj. Pětice performerů nesporných, zejména pohybových kvalit, působila na scéně jako tlampače idejí, jako mechanizované figury v soustrojí kroků, k nimž nevedly dramaturgicky jasněji vystavěné mosty.
Během monologů pronášených v různých jazycích účinkující distribuovali gesta, poulili oči, rozevírali ústa dokořán, skočili několik přemetů, a přesto ani tehdy nevystoupili z pomyslného portálu zrežírovaného loutkového divadla. A přitom název Trapéza a tím vědomá volba vztahování se k disciplíně létání na visuté hrazdě, která se poprvé představila v pařížském Cirque d’Hiver před více jak sto padesáti lety, probouzela i s ohledem na kredibilitu tvůrčího týmu vysoká očekávání. Namísto toho se zaskvěly ojedinělé okamžiky, kdy uplatněný jevištní minimalismus dokázal narušit sešněrovanou stylizaci, k jejímuž tematickému rozklíčování zas nevedlo příliš mnoho indicií. Jako by se zde jednalo o specifický l’art pour l’arts, kdy se jako prioritní zdála estetická a dekorativní funkce díla.
Konkrétně, v prostoru visely dvě visuté hrazdy, a to nijak vysoko nad zemí, navíc bez možnosti výšku během představení měnit. Tímto sloužily k předvádění prvků, které v představeném sledu ani nezavdávaly vzniku plynulé choreografie. Performerstvo tak většinově zaujímalo pózy. Ovšem některé z nich, jako třeba vis hlavou dolů se zaklesnutýma nohama o hrazdu, působily za úsporného osvětlení spolu se zvuky vzdáleně připomínajícími hluk bojiště a ohrávání gramofonové desky velmi působivě. Byl to vzácný okamžik, ve kterém se účinkujícím nepodlamovala kolena z předstírání dramatu.
Inscenace Trapéza může být se zohledněním kulturních specifik, scénické praxe a komunikační strategie mezinárodního tvůrčího týmu vnímána jako reflexe společenského nesouhlasu s mocenskými strukturami, esejí o existenční nejistotě a existenciálním rozkolu. Zdá se však, že výslednými prostředky ani dostatečně neobhájila rozhodnutí umístit do svého štítu právě cirkus a klaunství.
Náznaky balancování, rizika, risku a pomíjivosti se pro vyargumentování volby ukazovaly jako vyumělkované, racionálně vložené do soukolí dramatických okolností. Navíc, jako by se vysoká míra interpretační stylizace nadřadila nad tělesné sebevědomí performerů, nad jejich disponibilitu a tímto i jakkoli možnou emoční investici. Paradoxně však ono intuitivně vnímané estetizované vyprazdňování tématu také leccos o dnešku a jeho nestabilitě, rozeklanosti a roztěkanosti napovídá.
Psáno z představení 2. března 2026 ve Studiu Hrdinů v Praze.
Iza Szostak: Trapéza
Autorka, choreografka: Iza Szostak
Scéna: Paula Gogola
Kostýmy: Paula Gogola, Maty Grznár
Hudba: Jakub Słomkowski
Světelný design: Václav Hruška
Asistentka režie: Kotryna K. Rupainytė
Rešerše: Anka Herbut, Iza Szostak
Tvorba a performance: Edita Antalová, Adam Mašura, Eva Mora, Karolína Růžičková, Taro Troupe
