Následující citát z knihy Kazatel, který otevírá ikonické dílo Simulacres et Simulations (1981) francouzského filozofa Jeana Baudrillarda, dle mého vystihuje to, co Bárta a jeho vynikající tým dalších padesát minut divákům předkládají: „Simulacrum není to, co skrývá pravdu, ale pravda, která skrývá, že žádná pravda neexistuje. Simulacrum je pravda.“ Baudrillard ve svém filosofickém pojednání připomíná alegorii argentinského spisovatele Borghese, v níž kartografové na příkaz vládce vytvářejí mapu tak detailní, že se dokonale překrývá s územím samotným. Když se kvůli tomu impérium rozloží, rozpadne se i mapa a její trosky se rozptýlí po poušti. Pro Baudrillarda se právě tyto trosky, zbytky mapy, stávají metafyzickým obrazem současného světa. Dnes už simulace (mapa) realitu nereprezentuje, ale nahrazuje ji.
Rozštěpení reality
Prostor velkého sálu Studia Hrdinů se pomalu naplňuje, charismatický performer v černém kostýmu, s černými lakýrkami na nohou a rozsvícenou baterkou každého expresivně vítá: „Hello, welcome, vítejte.“ Pobíhá vzrušeně po schodech vedoucích k jevišti sem a tam, každou chvíli ze sebe vyrazí podivný neartikulovaný zvuk podobný hýknutí nebo heknutí a nutí tak příchozí pozorovat vlastní reakce i reakce ostatních na nenadálé setkání. Tento zvláštní skřek, výkřik či zahýkání se pak objevuje během celé performance v nečekaných momentech, působí syrově a zneklidňujícím dojmem. Možná nám napovídá, že za simulakrem, mediálně falešným a manipulativním obrazem reality, stále existuje něco tělesného. Tato exprese/tik narušuje tok našeho porozumění a působí jako srážka s něčím, co se reprezentaci našeho světa vymyká.
Hned v úvodu také nelze přehlédnout digitální obraz hlavy Jana Bárty v nadživotní velikosti zavěšenou ve vzduchoprázdnu. Objekt, který svým vzhledem připomíná hlavu palubního počítače, Hollyho, z Červeného trpaslíka (Red Dwarf) z britského low-tech, sci-fi seriálu, známého absurdním humorem a existenciální groteskou. Citace této kultovní sci-fi není náhodná, seriál se totiž zabývá tématy, jako je osamělost, umělost, hranice reality, parodie lidské přirozenosti a ironie vůči technologickému pokroku, tedy tématy, která jsou pro performanci HIT určující.
Charismatický performer v černém kostýmu, s černými lakýrkami na nohou a rozsvícenou baterkou každého expresivně vítá: „Hello, welcome, vítejte.“ Pobíhá vzrušeně po schodech vedoucích k jevišti sem a tam a každou chvíli ze sebe vyrazí podivný neartikulovaný zvuk podobný hýknutí.
Z éteru zní nahraný text, který hlava interpretuje grimasami, pohyby očí a drobnými a později i velkými proměnami výrazu. Vzniká tak zvláštní napětí mezi lidským a nelidským, hlava je simulakrem těla, obrazem, který předstírá život, ale je pouze jeho roztříštěným odrazem.
Další střípek reality, kromě nepravidelného vyrážení neartikulovaných zvuků je nazvučené nepravidelné kapání vody do kbelíku. Tyto akce působí jako uvolnění nahromaděného napětí či energie, ať už v kapačce zavěšené nad kbelíkem, nebo v těle performera, a ukazují nám, jak nekompromisně funkční je realita, když ji převedeme na zákony fyziky.
Hlas z reproduktoru dále nabádá diváky, aby zapomněli, kam vlastně přišli, zda „na divadlo, přednášku, konferenci, terapii, či wellness“, a pokračuje v dalších návodných instrukcích.
Bárta celý text doprovází pohybovou akcí – běh v kruhu, zrychlení, zastavení, přesné směry pohledů i pohybu, změny prostorové úrovně. Co se týče pohybové dynamiky, využívá především akce tahu, tlaku a úderu, které ještě zesiluje kontrolovaným plynutím, čímž vytváří dojem síly, agrese a rozhodnosti. Dokonale tak dominuje celému prostoru. Hlava v promluvě pak rozděluje divadelní prostor na jeviště a hlediště: já pohybující se zde a vy sedící zde, čímž upozorňuje na situovanost těl v prostoru a na asymetrii rolí. Toho, kdo v divadle jedná a kdo sleduje. Zároveň nám však ukazuje, že obě zmíněné strany jsou součástí události, a hned na začátku také odmítá pro čtení své performance nutnost jednotného významu nebo společného interpretačního klíče.
Některé z dalších komentářů pak lze chápat jako narážky na zahlcení společenským diskurzem prosyceným jazykem péče, bezpečí a sdílení, který paradoxně brání skutečnému vztahu. Promluvy se strefují také do dnešní kultury pozitivity, jazyku mindfulness, koučinku či seberozvoje, který slibuje neustálý růst a transformaci a odhaluje tím, jak současná kultura přetváří i ty nejzákladnější zkušenosti dýchání, ticha, snění, času do formátu zážitku, který lze prodat.
Zapojení diváků a kamer
Performance se pohybuje na hranici stand-upu, přímý kontakt s diváky, rytmus řeči, ironie i momentální improvizace vytvářejí pocit živé komunikace. A dochází opět k uvolnění energie a napětí, tentokrát skrze sdílený smích. Bárta se rád sveze na přízni publika a svoje výstupy si užívá. Udržuje si ale vědomý odstup a práci komika kombinuje se svou letitou terapeutickou a pedagogickou činností, dokáže se vcítit do naladění publika a publikum mu to štědře oplácí.
Částí kostýmu je panoramatická kamera, kterou má performer po celou dobu připojenou ke hrudníku a kterou využívá v momentě, kdy přináší z útrob divadla na scénu různé předměty a pečlivě je rozkládá. Kamera zabírá místa a úhly, které divák v hledišti běžně nevidí. Sledujeme tak vznik nové topografie prostoru, divadlo se stává archivem, skladištěm, „tělem“ s vlastní pamětí. Jde o věci, které byly odloženy, zapomenuty nebo nikdy nepoužity, bizarní směs starých rekvizit. Očekávala jsem – a asi jsem nebyla sama –, jaké scénky Bárta rozehraje, ale ukáže se, že věci neplní žádnou dramatickou funkci, nejsou rekvizitami v tradičním smyslu. Místo narativu dostáváme sérii obrazů, které nás nutí uvažovat, co vlastně od divadla očekáváme. Nehybné předměty zbavené funkce i významu se stávají prostorem pro vědomí, pozornost a přítomnost. Bárta se tak dotýká samotné podstaty performativity, v níž se realita netvoří prostřednictvím reprezentace, ale skrze bytí v čase a prostoru. Absurdnost scény, kdy performer odešel a věci mlčí, tak paradoxně odhaluje naši potřebu smyslu ve světě, jenž nám ho odmítá poskytnout.
Ohýbání reality
Po odchodu ze scény prochází Bárta zákulisím divadla a performance se přesouvá plně z fyzické do digitální roviny. Na jedné straně visící hlavy se promítají fotografie, stopy ze zkoušení a z opuštěných prostorů a na druhé straně běží živý přenos, který tytéž prostory znovu oživuje skrze akce performera. Realita, záznam a přítomnost se převrstvují, až se jejich hranice zcela rozplynou. Nakonec vidíme prostor před divadlem, který se panoramaticky deformuje a vytváří hyperreálný svět, který už nevypovídá o žádném skutečném místě.
Divadlo se stává samo simulakrem, prostorem, který ztrácí tělo a proměňuje se v datovou krajinu, v sen o sobě samém. Na vizuální a digitální složce performance se podílela Dita Havránková, jejíž práce s obrazem překračuje čistě scénografické pojetí a technologie pro ni nejsou prostředkem efektu, ale reflexí samotné podstaty vnímání.
Když se Bárta vrátí zpět, hlava poznamená, že „představení má velmi malou uhlíkovou stopu, protože nic nebylo koupeno, a vše už v divadle bylo k dispozici“. Zjevně jde o narážku na institucionální greenwashing, současné snahy o ekologickou udržitelnost, které často více slouží obrazu instituce než reálné proměně praxe. Udržitelnost, jíž jsme zde svědky, není v proklamacích, ale v recyklaci samotné paměti divadla, ve využití věcí, které byly vytvořeny, ale nikdy se na jeviště nedostaly. Tyto předměty, mrtvé rekvizity, dostávají novou funkci, stávají se aktéry a z pohledu actor-network theory (Latour, 2005) lze říct, že Bárta tyto věci rehabilituje. Protože použije to, co je, odhaluje HIT absurditu systému, který produkuje udržitelná představení, ale zároveň generuje neustálou nadprodukci objektů, projektů a zážitků. Skrze vrstvení simulaker pak vytváří hyperrealitu, která nevzdoruje technologii, ale absorbuje ji a tím ukazuje její moc.
Využitím jazyka performativity Bárta znovu zpřítomňuje otázku vztahu mezi realitou, její reprezentací a vnímáním a s mimořádnou přesností vede diváka k hlubšímu zamyšlení, které přesahuje samotnou událost. HIT tak můžeme zhodnotit jako vysoce kvalitní, intelektuálně podnětné a formálně precizní dílo vyzrálého umělce.
Psáno z premiéry 29. října 2025, Studio Hrdinů.
Hit
Koncepce a interpretace: Jan Bárta
Foto, video, grafika, projekce: Dita Havránková
Technická podpora a světelný design: Václav Hruška, Studio Hrdinů
Zvuk: Matěj Šenkyřík
Produkce: CreWcollective
Fotografie: Tomáš Hejzlar
Poděkování: Studio Hrdinů, CreWcollective, Cabin Studio Pěčice, Bubi a Franta
Podpora: Ministerstvo kultury ČR, Magistrát hl. města Prahy, Studio Hrdinů
Zdroje:
Latour, B. (2005). Reassembling the social: An introduction to actor-network-theory. Oxford University Press
