Pomíjiví stojí na pevných základech. Téma stárnutí se však vytrácí
Inscenace Pomíjiví, premiérově uvedena v Kunsthalle Praha, vznikla jako magisterská práce studenta HAMU Jiřího Bartovance. Dílo nabízí poctivou choreografickou i uměleckou práci, technicky precizní taneční i pohybové výstupy a působivé obrazy. To vše dokazuje vyzrálost autora a jeho dovednosti, avšak na úkor nápaditější a autentičtější výpovědi.
Pomíjiví. Foto: Adéla Horelicová.
Od fotografií k diskotéce
Jiří Bartovanec, autor konceptu a choreografie, přivádí na jeviště sedm mladých tanečníků, čtyři seniory a dva hudebníky s cílem zkoumat proměny těla v čase a jeho paměť. Prokázal svoji schopnost vést i takto početnou skupinu performerů, aranžovat velké mizanscény i intimní sóla, pracovat s tempem, vizuální stránkou, hudbou a světlem i budovat napětí.
Choreografie staví na pilířích současného tance, které si Bartovanec nese ze studií na Konzervatoři Duncan centre i ze svého působení v souboru Sasha Waltz & Guests. Střídají se zde energické a kontemplativní výstupy, protichůdné emoce, práce s objekty či interakce s flétnistou a fagotistou. Autor se tedy rozhodl využít širokou paletu výrazových prostředků i inspiračních zdrojů, a zřejmě proto rozdělil inscenaci do několika částí s rozdílnou estetikou i atmosférou. To mu sice umožnilo prezentovat různé přístupy k tvorbě, ale také narušilo celistvost díla, jelikož přechod mezi nimi není nijak plynulý.
Úvod je inspirovaný fotografiemi Ivana Pinkavy a vystupují v něm zcela nazí mladí tanečníci. V pomalém, až meditativním tempu a za dramaticky dunivých zvuků zkoumají svá těla, chvílemi individuálně, jindy všichni nebo část z nich v synchronních variacích a interakcích. Po této intimní pohybové instalaci se oblékají do kraťasů a triček, tempo se zrychluje a minimalistické pohybové sekvence přecházejí do tance. Choreografie je čím dál více fyzicky vyčerpávající a kontaktní, tanečnice a tanečníci bez snahy o popisnost či narativ zrcadlí ve svých abstrahujících pohybech vypjaté životní prožitky, vztahy a emoce. Pak však přichází zmíněný přechod a tanečníci prostě odcházejí z jeviště, aby se po chvíli vrátili převlečení do černých oděvů. Od současného, precizně komponovaného tance přecházejí blíže k pohybovému divadlu s důrazem na výraz, emoci a interakci s netanečníky – hudebníky, seniory i publikem. Postupný odklon od úvodní dokonalosti vygraduje v improvizovaném společném diskotékovém tanci.
V umělecké rovině tedy dílo má jistou linku, od niterného rozjímání přes fyzickou a emocionální intenzitu až po neřízenou party. Ta však není rozvíjena organicky, ale je rozčleněna poměrně náhlými změnami, což může působit v tak esteticky vytříbené inscenaci rušivě.
Tanec jako jazyk všech generací
Bartovanec svoji magisterskou inscenaci věnoval vztahu tance a stárnutí, vzniku díla předcházel také umělecký výzkum. I přesto je přítomnost seniorů na jevišti spíše upozaděna a omezena na pár jednoduchých pohybových výstupů v posledních minutách. Ti společně s mladými tanečníky předvádějí, úměrně svým fyzickým možnostem, diskotékové pohyby, nebo vytvářejí statické archetypální výjevy.
Diváci tedy takřka po celou dobu představení sledují těla mladých tanečníků a ani v choreografiích či dalších uměleckých prostředcích není téma stárnutí či tělesné paměti nijak čitelné. Snad pouze nahotu v úvodu můžeme vnímat jako symbol zrození, čímž by závěrečná přítomnost seniorů dávala alespoň chronologický významový rámec. Z očekávané mezigenerační interakce a hlavního tématu tak zůstává pouze pomíjivý motiv.
Přítomnost seniorů je na jevišti spíše upozaděna a omezena na pár jednoduchých pohybových výstupů v posledních minutách. Z očekávané mezigenerační interakce a hlavního tématu inscenace tak zůstává pouze pomíjivý motiv.
Tanečníci před skleněnou stěnou
Inscenaci ozvláštňuje prostor galerie Kunsthalle, který do díla vnáší další vrstvu významů. Jeviště v netradičním tvaru písmena L umožňuje budovat jak kolektivní, tak i architektonicky oddělené výstupy, které však spolu nepřímo komunikují. Tím vytvářejí zajímavý efekt koexistence izolovaných choreografií.
Zcela nepřehlédnutelným prvkem je vysoká prosklená zadní stěna s výhledem do korun stromů. Zejména v úvodní části se tento dotek živé přírody působivě prolíná s nahými těly, a zároveň skleněná bariéra mezi krajinou a tanečníky poukazuje na jakousi odtrženost od naší přirozenosti. To podporují i v prostoru rozmístěné objekty, jako jsou polštáře, deky nebo dlouhé dřevěné tyče v nádobě připomínající velký tyčinkový difuzér. Rekvizity odkazují k měkkosti, pohodlí a teplu domova, a tvoří protiklad ke sterilnímu prostoru galerie s bílými zdmi a syrovým betonovým stropem. Příroda i lidé jsou zde krásnými izolovanými objekty, nikoliv jedním homogenním, koexistujícím celkem. Estetická jemnost zde sugestivně kontrastuje se symboly odcizení.
Kontext výstavního sálu zároveň diváky nutí vnímat dílo především vizuálně, smyslově a emocionálně, nikoliv racionálně, což umocňuje silné stránky inscenace. Výběr prostoru je tedy z čistě uměleckého pohledu vhodný, avšak pokud je dílo zamýšleno jako site-specific, nelze opomenout ani další důležité významové souvislosti. A sice že Kunsthalle je v myslích české kulturní obce zapsaná především jako příklad artwashingu, elitářství a necitlivého zásahu do chráněné kulturní památky. A tato rovina už tak dobře nekoresponduje s citlivými tématy jako stárnutí, tělesná paměť a v širším slova smyslu hodnota člověka.
Pomíjiví tedy stojí na solidních estetických základech a nabízí vizuálně působivé i technicky kvalitně provedené choreografie, méně propracovaná je však dramaturgická linka. Bartovanec své umělecké imaginaci dle mého názoru podřídil příliš – v inscenaci takřka není čitelná jeho vlastní autorská perspektiva a v záplavě obrazů jako by nezbyl prostor pro sdělení komplexních myšlenek či hlubší rozvíjení tématu.
Psáno z premiéry 18. května 2026, Kunsthalle Praha.
Pomíjiví
Koncept, choreografie, výzkum: Jiří Bartovanec
Umělecké vedení magisterské práce: doc. Mgr. Bohumíra Eliášová, Ph.D.
Tanec, choreografie: Maria Marta Colusi, Michaela Dzurovčínová, Tereza Holubová, Nicola Mascia, Jaan Männima, Jan Razima, Antonín Vaňous, Marie a Jiří Sugdolovi, Blanka Sušilová, Marie Hoffmanová
Dramaturgická spolupráce: Nicola Mascia
Fotografie a grafika, light design: Michal Hór
Hudba: Martin Janda
Živá hudba: Marek Přibyl, Viktor Sabol
Scéna a rekvizity: Ivan Pinkava, Jiří Bartovanec
Kostýmy: Nicola Mascia, Manja Beneke, Nadja Herklotz, Beate Bormann
