Portrait parlé
Nataša Novotná si zvolila titul Portrait parlé, který ale ve skutečnosti nerezonuje s obrazovými sděleními, z nichž se inscenace skládá. Jedná se totiž více o obraz nežli o silně dramatickou situaci a o „mluvený portrét“, jak z názvu díla vyplývá.
Ocitáme se v prostředí nějakého přístavu u moře. Na různých místech jsou zavěšeny sítě, které vypadají spíše jako pavučiny nebo šlem z moře, z vody. Ještě více nás utvrzuje v tomto chápání zvuková kulisa vln, příboje narážející mořské vody, skřeky racků nebo přímořských ptáků. Diváci, kteří nemají v ruce žádné vodítko či „berličku“, protože program s jakoukoliv anotací či informací nebyl k dispozici, si sami musí hledat cestu k pochopení a musí vnímat instinktivně. To není nic nového. Prostor imaginace obou sdílených stran aktérů-tanečníků a diváků je neomezený. Musíme si tedy domýšlet a vnímat sdělení tak, jak je vysíláno a předáváno.
V zašlém scénickém prostoru se objevuje skupina lidí. Střídavě komunikují, setkávají se v tanečních krátkých duetech. Nic zvláštního se neděje. Spíše nás obrazy posouvají k uchopení lehce naznačených vztahů. A jestli opravdu je čas k jejich dotváření, toť otázka. Pohybové dialogy jsou totiž dost krátké, leckdy spíše tanečně atraktivní a výtvarné než dynamické a emoce řešící. Chybí jim cíl a pointa, chybí dořečení a dokončení příběhu.
Představení začalo již ve foyer haly, která byla přeplněna premiérovými a, zdálo se mi, že poněkud snobskými diváky. Všichni čekali na vstup do divadelního prostoru. Náhle se rozsvítila místa, kde se na židlích s úchyty na nohy (jako když máte velké pantofle navlečené na nohou k prohlídce zámku) vynořili tanečníci, na třech různých a vzdálených místech mezi napěchovaným publikem. Bylo to dost divné, protože asi tvůrci nepočítali, že budou diváci tak blízko tanečníků a že budou tak překvapivě koncentrováni. Takže ve stísněném davu neviděl nikdo skoro nic. Připomínalo to obrazově pohybové instalace, s kterými se často pracuje v prázdných či výstavních prostorách. Ale tady to bylo nedomyšlené, protože diváci v davu viděli pouze torza a hlavy účinkujících.
Tanečníci se přesouvali na židlích, na jedné i na dvou. Jedna dívka se z židle vytáhla po provazové a ze stropu zavěšené síti. Snad předehra k tomu, že je v kolektivu někdo, kdo bude s visutým prostorem pracovat? Nebo je to nějaká bytost jako ryba v síti, někdo lapený do chapadel. Snad tak to bylo míněno. Trvalo dlouho, než se diváci mohli přesunout do hlediště, takže trochu „spadl řemen“… a napětí upadalo.
Z tanečníků výkonem nejvíce zaujal Vojtěch Rak a charismatická, technicky vždy jistá tanečnice Sylva Nečasová. Do souboru byli nově přizváni hosté. Tamara Kšírová (původně Bohemia Balet) byla ve stylu úplně jinde a Šárka Bočková atraktivně působila v ekvilibristice, ale tanečně nijak zvlášť neoslnila. Milan Odstrčil byl v roli spíše sekundanta. Připadalo mi, že z něj nejde taková energie, na kterou jsme u něho zvyklí. Myslím si proto, že na scéně je dost rozdílná „liga“.
Co nejvíce drželo pohromadě, bylo svícení Pavly Beranové (light design) a zvuková a hudební kulisa Filipa Jelínka a Dana Bárty, které propojily prostor a dílčí situace.
