Portrait parlé, Paradiso – Nedořečené příběhy 420PEOPLE

Portrait parlé, Paradiso – Nedořečené příběhy 420PEOPLE

Portrait parlé, Paradiso – Nedořečené příběhy 420PEOPLE

Přední čeští tanečníci světového formátu Nataša Novotná a Václav Kuneš uvedli premiéru Portrait parlé a Paradiso. Opět mohli diváci sledovat tvůrčí svět těchto neobyčejných umělců, kteří se v poslední době prezentují i na scéně v holešovických halách – Jatkách 78. Určitá syrovost a povědomí drsné minulosti prostoru jsou pro všechny hostující umělce výzvou, jak do prostoru vejít nejen s ojedinělými nápady, ale do jisté míry „šít na tělo“ holému, byť svým způsobem magickému prostředí. Ani jeden z obou tvůrců a zakladatelů souboru 420PEOPLE není, bohužel, na scéně. Tentokrát zůstali v pozadí svých produkcí. Je to škoda, protože v jejich interpretaci vždy jasněji vyznívají jejich specifické představy o tanci i o světě, který umí citlivě reflektovat.   Portrait parlé Nataša Novotná si zvolila titul Portrait parlé, který ale ve skutečnosti nerezonuje s obrazovými sděleními, z nichž se inscenace skládá. Jedná se totiž více o obraz nežli o silně dramatickou situaci a o „mluvený portrét“, jak z názvu díla vyplývá. Ocitáme se v prostředí nějakého přístavu u moře. Na různých místech jsou zavěšeny sítě, které vypadají spíše jako pavučiny nebo šlem z moře, z vody. Ještě více nás utvrzuje v tomto chápání zvuková kulisa vln, příboje narážející mořské vody, skřeky racků nebo přímořských ptáků. Diváci, kteří nemají v ruce žádné vodítko či „berličku“, protože program s jakoukoliv anotací či informací nebyl k dispozici, si sami musí hledat cestu k pochopení a musí vnímat instinktivně. To není nic nového. Prostor imaginace obou sdílených stran aktérů-tanečníků a diváků je neomezený. Musíme si tedy domýšlet a vnímat sdělení tak, jak je vysíláno a předáváno. V zašlém scénickém prostoru se objevuje skupina lidí. Střídavě komunikují, setkávají se v tanečních krátkých duetech. Nic zvláštního se neděje. Spíše nás obrazy posouvají k uchopení lehce naznačených vztahů. A jestli opravdu je čas k jejich dotváření, toť otázka. Pohybové dialogy jsou totiž dost krátké, leckdy spíše tanečně atraktivní a výtvarné než dynamické a emoce řešící. Chybí jim cíl a pointa, chybí dořečení a dokončení příběhu. Představení začalo již ve foyer haly, která byla přeplněna premiérovými a, zdálo se mi, že poněkud snobskými diváky. Všichni čekali na vstup do divadelního prostoru. Náhle se rozsvítila místa, kde se na židlích s úchyty na nohy (jako když máte velké pantofle navlečené na nohou k prohlídce zámku) vynořili tanečníci, na třech různých a vzdálených místech mezi napěchovaným publikem. Bylo to dost divné, protože asi tvůrci nepočítali, že budou diváci tak blízko tanečníků a že budou tak překvapivě koncentrováni. Takže ve stísněném davu neviděl nikdo skoro nic. Připomínalo to obrazově pohybové instalace, s kterými se často pracuje v prázdných či výstavních prostorách. Ale tady to bylo nedomyšlené, protože diváci v davu viděli pouze torza a hlavy účinkujících. Tanečníci se přesouvali na židlích, na jedné i na dvou. Jedna dívka se z židle vytáhla po provazové a ze stropu zavěšené síti. Snad předehra k tomu, že je v kolektivu někdo, kdo bude s visutým prostorem pracovat? Nebo je to nějaká bytost jako ryba v síti, někdo lapený do chapadel. Snad tak to bylo míněno. Trvalo dlouho, než se diváci mohli přesunout do hlediště, takže trochu „spadl řemen“… a napětí upadalo. Z tanečníků výkonem nejvíce zaujal Vojtěch Rak a charismatická, technicky vždy jistá tanečnice Sylva Nečasová. Do souboru byli nově přizváni hosté. Tamara Kšírová (původně Bohemia Balet) byla ve stylu úplně jinde a Šárka Bočková atraktivně působila v ekvilibristice, ale tanečně nijak zvlášť neoslnila. Milan Odstrčil byl v roli spíše sekundanta. Připadalo mi, že z něj nejde taková energie, na kterou jsme u něho zvyklí. Myslím si proto, že na scéně je dost rozdílná „liga“. Co nejvíce drželo pohromadě, bylo svícení Pavly Beranové (light design) a zvuková a hudební kulisa Filipa Jelínka a Dana Bárty, které propojily prostor a dílčí situace.   Paradiso Václav Kuneš volně navazuje na jedno z předchozích společných děl 420PEOPLE a spolupráci s divadelními umělci Janem Nebeským a Davidem Prachařem. Dantovské variace, variace na InfernoPeklo z Božské komedie Danteho Alighieriho, které již dlouhou dobu uvádějí 420PEOPLE na repertoáru, patřily trochu do nezvykle vymezujícího tanečně pohybového divadla a dramatu. Tentokrát hledá Václav Kuneš svoje Paradiso – Ráj v různých podobách, spíše ve vztazích. Inspiruje se odlišnými formami, možnostmi, jak se k němu přiblížit, dotknout se jej. K tomu neustálému hledání Ráje může každý z nás najít svůj „klíč“, svoje řešení. Rajský pocit můžeme najít i ve zcela všedních životních situacích. Konkrétně v inscenaci vidíme a sledujeme vztahy mezi dvěma muži a ženou. Klasický trojúhelník, možná mezi nebeskými i andělskými bytostmi. Pouze vstup na scénu, svícení situací a hlavně kostým naznačují nebeskou „bránu vnímání“. Je odlišná v našem přízemním snažení, pachtění i řešení situací? To z toho jasné není. V každém případě se tentokrát choreograf rozhodl vyprovokovat i provokovat každou situaci pouze „tancem“ a stylizovanými tanečními prostředky. K tomu si záměrně vyhledal nové interprety – zkušeného tanečníka Lukáše Lepolda, původně z ostravského angažmá. Dále Vojtěcha Raka, který nejvíce odpovídá choreografovým požadavkům. A dynamicky rozvernou Nikol Šneiderovou – tato tanečnice ve své živelnosti i radosti, které může projevit, je možná až přespříliš zemitá ve svém naturelu, než by se předpokládalo v „rajském plánu“. Podkasané světlé suknice i takřka latexově bílé trikoty od návrhářky Oly Křížové vlastně jediné naznačují rajskou vizi a dokreslují jako jediné atmosféru. V druhé části Kunešovy inscenace se rozvine zajímavá scéna s provazy. Jsou v druhém plánu scény, tanečníci je rozvlní, rozkmitají tak, aby vytvořili možná tok času, energie nebo řeky života? Oba muži proti proudu toku na sebe následně nalepí bílé chomáče, které vypadají jako vousy, nebo šlem, pěna z řítícího se toku ubývající energie. Pěkná scéna, výtvarně i rytmicky odpovídající lehce zrychlovanému a fázovitému proudu pohybů. Připomínají taneční rukopis japonského choreografa Sabura Teshigawary, s nímž Václav Kuneš často spolupracuje. Ten se podobně těmito trhavě zrychlenými, pohybovými sekvencemi vyjadřuje. Bohužel se tato scéna dále nerozvíjí, aby nechala za sebou stopu hlubšího sdělení, vypointování rajského povědomí… Závěr je kompozičně dotažen. Jak tanečníci přišli i odešli a mizí v pootevřených vratech ve středu horizontu nebo v nenávratnu. Celou kompozici drží pohromadě hudební scénář Kanaďana Owena Beltona. Ten je zvukově pestrý a velmi zajímavý.   Psáno z premiéry 14. dubna 2016, Jatka 78, Praha.   Portrait parlé Choreografie: Nataša Novotná
Light design a scéna: Pavla Beranová a Jana Preková
Hudba: Filip Jelínek a Dan Bárta
Kostýmy: Eva Brzáková
Premiéra: 14. dubna 2016   Paradiso Choreografie: Václav Kuneš & tanečnice a tanečníci
Hudba: Owen Belton
Kostýmy a styling: Olo Křížová
Světelný design: Jan Mlčoch
Zvuková režie: Eva Hamouzová
Scéna: Václav Kuneš a Jana Preková Premiéra: 14. dubna 2016

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: