Do Pekla se 420PEOPLE? Proč ne

Do Pekla se 420PEOPLE? Proč ne

Do Pekla se 420PEOPLE? Proč ne

Soubor 420PEOPLE se znovu vydal cestou spolupráce napříč divadelními žánry a připravil spolu s režisérem Janem Nebeským a herci Lucií Trmíkovou a Davidem Prachařem inscenaci Peklo – Dantovské variace. Do hlubin pekelných pozvali diváky v industriálním nevlídném prostoru Teatra NoD, který s inscenací přímo rezonuje, a předvedli jim svou vlastní vizi temných míst, která kdysi popsal Dante Alighieri v Božské komedii. Peklo je metafora archetypálních rozměrů, nenajdete náboženství nebo kulturu, která by s jeho obdobou nepracovala, a jako označení stavu může mít tisíce významů pro každého člověka. Tvůrci si vybrali jeden z logických pohledů: peklo není místo, ale stav duše a mysli, stav, do něhož je možné upadnout zaživa, stav zoufalství a opuštěnosti, hrůzy z poznání své vlastní podstaty. „Peklo ne po smrti, ale tady a teď. Peklo v lidském srdci, v duši člověka. Peklo beznaděje. Peklo jako minutí cíle, jako minutí sebe, nenalezení sama sebe (jeden z možných překladů slova ‚hřích‘ je ‚netrefit cíl‘.) Peklo pýchy. Peklo sobectví. Peklo lhostejnosti. Peklo uzavřenosti do sebe. Peklo slepoty.“ Inscenací se skutečně linou Dantovy verše (v moderním překladu Vladimíra Mikeše), jež jsou vloženy do úst hercům-průvodcům. Zprvu se zdá, že role jsou jednoznačně rozděleny, že David Prachař na sebe bere úlohu poutníka a Lucie Trmíková mu bude průvodcem. Ale nepromlouvá jen slovy básníka Vergilia, ale také Beatrice, stává se i zhmotněnou hrůzou, bránou pekel. Jevištní řeč, po většinu času zdůrazněná mikrofony, někdy mírná, jindy exaltovaná, se mění v křik téměř nesrozumitelný a drásající uši, v kakofonický zpěv za zvuku elektrické kytary. Hrůza a nenávist v jednom zaplavují jejich prostřednictvím celý prostor. Tanečníci v něm uvěznění pak kráčí všemi devíti kruhy pekla, kterými prošel básník se svým průvodcem, aby se stali aktéry, symboly, oběťmi i zločinci. Pohybová stránka inscenace je překvapivě odlehčená a překvapivě krásná. Pravá hrůza čiší ze slov, nikoli z jevištních obrazů, které soubor před námi zpodobuje. V tomhle pekle bychom se nakonec tolik nebáli, je totiž záludně příjemné (ale ne nadarmo se říká, že cesta do něj je rovná a přímá). Společná choreografie, pod níž jsou podepsáni všichni tanečníci (Václav Kuneš, Nataša Novotná, Štěpán Pechar a Alexandr Volný, kterého alternuje Milan Odstrčil), se rýsuje spíš na poli pohybového divadla než tance. Literární předloha je realistická, až naturalistická v popisech výjevů pekelných útrap. Choreografie však nesklouzává k jejímu kopírování, vybírá vždy jen určitý znak, který rozvíjí a staví kolem něj celý výjev plný absurdity. Začínáme pomalu obrazem lhostejnosti a manipulace, umírněnými pohyby, rezignovanými pohledy. Dynamika inscenace se však začne stupňovat a brzy obraz střídá obraz a každé zobrazení se předhání v nastolení grotesknějších vztahů. Z depresivně laděných výjevů se vymyká výjev stavby hory z židlí doprovázený ženským monologem o setkávání Krista s Ďáblem. Peklo atakuje genderové stereotypy, a tím snad také trochu odkazuje na téma ztráty vlastní identity, což je jeden z nejkrizovějších momentů, bez ohledu na věk. Tanečníci bez rozdílu pohlaví defilují po scéně v černých parukách, silonkách, jehlových střevících a s rudě nalíčenými rty. Každý vkládá do inscenace něco ze svého individuálního vztahu k pohybu. Saša Volný zapojuje do hry akrobatické výstupy s lanem, u ostatních tanečníků „čteme“ pohyby, jež jsou jejich tělům vlastní. Nechybí zvířecí maska a morbidní nasvícení trubicemi se zářivkami, které interpreti mohou přenášet po jevišti a vytvářet si živý light design. Seskupují se do groteskních formací, manipulují druhými nebo je zahrnují mrazivou lhostejností, předvádějí všechny myslitelné hříchy světa, ale bez krutosti a obscénnosti. Ta stylizace je chvílemi natolik příjemná, že bychom zapomněli, že jsme v pekle, kdyby tu nebylo herců vykřikujících své monology. Ti vypadají ve svém vytržení hrůzněji než tančící. Inscenace funguje jako celistvý kus, snad jen začátek je příliš pozvolný, dokud nenajde svůj rytmus. Není zbytečně fragmentovaná, protože mluvené slovo spojuje jeden oddíl s druhým, zatímco tanečníci musejí provést rychlé převleky nebo nachystat rekvizity. Hudba Jana Šikla je směsí elektronických zvuků, konkrétního materiálu i kytarových sól, mění hlasitost a spoluřídí dynamiku inscenace, protože autor ji ovládá od hudebního pultu sám. Propojení všech složek tady a teď funguje v inscenaci znamenitě. Minuta ticha před závěrečným potleskem dokládá, že diváci cítí potřebu nechat dojmy z ní ještě doznívat a třídit. Pekle na dantovské motivy si může najít každý to své vlastní, nemusí to být nutně peklo středního věku, který podle inscenátorů stojí hned v druhém plánu za literární inspirací. Je otevřeno výkladům a asociacím, které si divák může tvořit sám podle svého věku a rozpoložení. 420PEOPLE je jím bezpečně provedou.   Psáno z představení 30. září 2014, Experimentální prostor NoD.   Peklo – Dantovské variace
Režie: Jan Nebeský
Scénář: Lucie Trmíková
Hudba: Jan Šikl
Choreografie: Václav Kuneš, tanečnice a tanečníci
Kostýmy: Petra Vlachynská
Light design: Jan Mlčoch
Fotografie: Pavel Hejný a Fabiana Mertová
Premiéra: 30. 9. 2014, Experimentální prostor NoD

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: