Prohlášení ohledně krize z NDT – The Statement Crystal Pite

The Statement. Foto: Tristram Kenton.

Autor Lucie Hayashi

Nebude náhoda, že právě v této době se rozhodl i věhlasný a v tanečním světě až téměř legendami opředený soubor Netherlands Dans Theatre také otevřít svůj archiv a rozehřát srdce fanoušků video záznamem jedné ze svých inscenací. Talentovaná choreografka Crystal Pite pro NDT tvoří již od roku 2008, i když jejím domovem je její vlastní soubor Kidd Pivot. Během poslední dekády získává její jméno stále silnější zvuk. V Česku jsme zatím neměli to štěstí se s ní ani její tvorbou naživo setkat, vkládané naděje fanoušků zatím neproměnil ve skutečnost ani žádný ze stálých souborů, ani kurátoři největších tanečních festivalů. Naštěstí je Evropa stále dosažitelnější a pro ostatní zde poslední dobou dobře fungují náplasti v podobě tanečních přenosů do kin. Snad se někdy zadaří…

The Statement je choreografie na mluvené slovo vytvořená pro tanečníky NDT1 a premiéru si odbyla v Haagu v únoru 2016. Námětem dvacetiminutového kvartetu je jednání vedoucího štábu o způsobu, jak vydat prohlášení, které je od nich požadováno, vzhledem k vrcholící krizi. Úkolem nejmenovaného oddělení bylo přiživit konflikt ve vzdálené zemi a využít jej k vlastnímu růstu. Nyní je jim nařízeno, aby s vědomím toho, co způsobili, přijali zodpovědnost a uchlácholili běsnící veřejnost oficiálním prohlášením.

V temné místnosti s jedním stolem sledujeme charaktery podléhající panice a strachu z následků svého jednání, pocitům bezmoci i viny, ale i záchvěvům hrdinství a spravedlnosti. Diplomatické i otevřené jednání mocnářů je prostoupeno manipulativní hrou slovíček, póz i argumentů. Známá hra o moc obsahuje vzájemný nátlak a výhružky svědectvím, poznámky „mimo záznam“, debatu o tom, zda říct pravdu a její slepou uličku v nezodpovězené otázce „co je to pravda?“. Vnitřní rozpor, zda je prioritou záchrana situace, politické tváře, nebo vlastního krku. Boj o moc a kontrolu v rámci týmu. Obnažené dialogy balancují na hranici černého humoru, z něhož mrazí – upřímně syrová hra z pera scénáristy Jonathona Younga kreslí linii celé inscenace. Tanec geniálně ilustruje hlas dialogů ze záznamu, kromě animace dodává slovům i další rozměr a pohled na rozpolcené osobnosti mocnářů. Tanec je úsporný a výmluvný, pohybově rozvíjí a násobí přirozená gesta a prozrazuje osobní pohnutky jednajících. Inspiruje se pózami i dynamikou pramenící z mluvených dialogů a jejich nadsázkou dodává mnohdy prázdným slovům pitoreskní zbarvení. Postavy tak někdy působí jako loutky vlastních slov, která zní prostorem, tajuplnost i naléhavost situace skvěle podtrhují světelné efekty Toma Vissera. Hudební podkres Owena Beltona umocňuje dojem blížící se katastrofy, který s takovou oblibou zobrazují právě americké thrillery.  

Dílo, které i po čtyřech letech funguje jako aktuální, je nesmrtelné právě svým věrným zobrazením vztahů a charakterů vedoucích pracovníků. Nelze si nevzpomenout na Zelený stůl Kurta Joose a vlnu senzace, kterou jeho uvedení v roce 1932 způsobilo. A na kterou taneční historie, vzhledem k následujícím evropským událostem, nikdy nezapomněla. Choreografická poetická báseň, jak bylo dílo označováno, tehdy propojila středověké tance smrti danse macabre s předzvěstmi sílícího fašismu. Nechce se ani věřit, že tato dvě díla dělí celých 84 let. Oběma stačí pouhá půlhodina, aby změnila naše vnímání a víru ve schopnosti tanečního vyjádření. Nepotřebují parodii a humor, svou pravdivou snahou vyjádřit podstatu jednání evropských státníků míří do černého – nesmyslné a bezvýchodné jednání lidské malosti je zároveň k smíchu i pláči.

Psáno z online streamu dostupného 10.–17. 4. 2020 ZDE.

The Statement
Choreografie: Crystal Pite
Hudba: Owen Belton
Scénář: Jonathon Young
Tančí: Aram Hasler, Rena Narumi, Roger Van der Poel a Jon Bond
Hlasoví herci: Meg Roe, Colleen Wheeler, Andrew Wheeler, Jonathon Young
Světelný design: Tom Visser
Scéna: Jay Gower Taylor
Kostýmy: Crystal Pite, Joke Visser
Světová premiéra: 4. 2. 2016, Zuiderstrandtheater, Haag
Natočeno v roce 2018 v koprodukci s Mezzo a La Belle Télé, režie Tommy Pascal.