Příliš mnoho slov a méně tance v provokativní kreaci Crystal Pite a Simona McBurneyho o zániku a smrti
Mezinárodní divadelní festival Divadelní svět Brno patří svým rozsahem k těm největším v České republice. Po dlouholetém úsilí se konečně povedlo přivézt výjimečný, celosvětově uznávaný soubor Nederlands Dans Theater, který zahájil 17. ročník festivalu. Hlavní taneční těleso NDT 1 vede v současnosti Emily Molnar. Snad všichni vědí, že od roku 1975 soubor, sídlící v Haagu, vedl, zásadně ovlivnil a nasměroval český choreograf a všestranný umělec Jiří Kylián. Především díky jeho tvorbě a tvorbě přizvaných choreografů, jako byl Ohad Naharin, William Forsythe, Mats Ek aj., se stal soubor skutečně věhlasným.
Figures in Extinction. Foto: Rahi Rezvani.
Ve dvou večerech (14. a 15. 4. 2026) uvedlo NDT inscenaci Figures in Extinction (Postavy mizejícího světa) na scéně Janáčkova divadla. Na tvorbě tohoto velkolepého a rozsáhlého díla se podíleli dva současní významní umělci, kanadská choreografka Crystal Pite (na pozici interní choreografky NDT působí s přestávkami od roku 2009) a Simon McBurney, anglický režisér, herec a umělecký šéf souboru Complicité. V roce 2022 vytvořili první část trilogie (Figures in Extinction [1.0] the list), která se zaobírá globální destrukcí a klimatickými katastrofami. Poháněni naléhavostí doby, rychlostí a nárůstem problémů vstřebávali různorodá, a přece v něčem obdobná témata. Vzrušovalo je neustálé ohrožení přírody i ničení pralesů, tání ledovců, zanikání některých druhů zvířat i rostlin. Změny ve vědeckém výzkumu a zkoumání zániku, odcházení z tohoto života a přijímání smrti byly následně zpracovány oběma umělci v dalších dvou dílech uvedených v letech 2024 (Figures in Extinction [2.0] but then you come to the humans) a 2025 (Figures in Extinction [3.0] requiem).
Spojení divadla, jeho výrazových prostředků, mluveného slova, specifických gest a gestiky těla, v tomto případě vedené více Simonem McBurneym, s ryze tanečním stylizovaným pohybem tanečníků NDT, technicky absolutně vybavených, bylo svým způsobem dost odvážné.
Vznikl specifický divadelně-taneční jazyk s detailním perfekcionismem každého gesta a zároveň civilnější projev zbavený vytříbenosti technických prvků a určitého přehánění. Muselo to být vzrušující zvlášť pro McBurneyho pracovat s takovými osobnostmi. I když jsou všichni tanečníci poměrně mladí, jsou vybíráni tak, aby každý přinesl něco osobitého, nejen technicky dokonalého.
Provokující témata
První část trilogie Figures in Extinction [1.0] the list skutečně nabízí pohled na seznam mizejících, vymírajících druhů savců, ptáků, ryb i rostlin. Většinou se latinské názvy objevují napsány na horizontu v rozličném tempu a neustále jsou komentovány mluveným slovem (ze záznamu) s titulky.
Ze skupiny tanečníků, často nepravidelně rozmístěných a těkavě se pohybujících v prostoru, se vždy po chvíli prezentuje tanečník, skupina či duet znázorňující ohrožené zvíře či rostlinu – pyrenejského kozorožce s velkými rohy, pavoučí orchidej, bílého nosorožce, geparda, skupinu ryb. Crystal Pite fantasticky ovládá pohyb sboru v prostoru. Vypadá velmi věrohodně, jako by se jevištěm hnalo stádo nebo hejno ptáků v různém tempu nebo se ostražitě zastavilo.
Jeden tanečník za druhým prochází v rituálním pochodu pod složeným bílým prostěradlem, látkou, která tvoří jakousi bránu do nového bytí, transformace, snad do ráje. Je slyšet pláč novorozence. Začne tedy vše znovu? Budeme pokračovat?
Dílčí sólové zvířecí části jsou velmi taneční oproti skupinovému, více hereckému projevu. Bohužel výstupy působí velmi krátce, asi schválně, aby byl naznačen krátký čas mizení a umírání. Jde o jakousi bleskovou vzpomínku na nenahraditelné tvory.
Následně se objevují dva umělí králíci s velkýma ušima. Mezi ně zapadá trochu groteskní, střelený mladík v obleku, který vypráví o klimatických změnách a s nimi spojených strastech. Skupina poté objevuje celý seschlý skelet velkého zvířete, zřejmě geparda. Tanečníci ho pomalu rozhýbou, „oživí“ a odchází s ním do jiného světa. Do toho všeho se dětský hlas opakovaně a ustaraně ptá: „Už je pryč? Odešel? To už se nikdy nevrátí?“
Zahlceni informacemi
V druhé části triptychu Figures in Extinction [2.0] but then you come to the humans se tanečníci objevují na jevišti v oblecích. Kostýmy Nancy Bryant působí současně a civilně. Všichni sedí nehybně na židlích s mobilem v ruce, uzavřeni ve svém světě informací, které nás obklopují. „Proč se nikdo nehýbe a proč nikdo nic nedělá?“ dožaduje se odpovědi dětský hlas.
Je to divný svět. Vše je komentováno nahraným, poněkud monotónním hlasem, podobně jako v první i následné části. Text je sice zajímavý, ale chvílemi dochází k zahlcení informacemi, kdy je obtížné sledovat jak slovo, tak dění na scéně. Snad šlo o tvůrčí záměr, pro výsledné porozumění je však mluveného textu příliš. Navíc na úkor tance, kterého je zde vlastně docela málo.
Jeden z aktérů je profesorem a přednáší studentům. Tématem se stala polemika o vědeckých objevech lidského mozku. Vychází z informací psychiatrů Bruce Perryho a Iaina McGilchrista, zazní i Einsteinovy teorie a myšlenky. Dvě hemisféry nejsou tak jasně odděleny, jak jsme se učili. Rozdělení není zdaleka tak jednoznačné a vše je daleko komplikovanější. Jsou pokládány otázky, na které není jednoznačná odpověď. Jak nám mozkové funkce mění naše chování? Naše bytí? Pomocí stolů a přemístění tanečníků se mění situace v prostoru. Vymezují se dvě skupiny. Jako dvě hemisféry? Nebo snad protipóly odpůrců a příznivců? Tanečníci se mění v jakési odosobněné objekty, zahlcené digitálním světem a neustálým tokem zpráv. Na krátko se přesto z ničeho nic setkává v pomalém duetu pár, aby byl následně překryt davem, skupinou lidí mizejících v prostoru.
Smrt v přímém přenosu
Figures in Extinction [3.0] requiem. Nemocniční pokoj. Sterilní prostředí. Všichni v bílém. Pacient v kómatu. V realistickém jednání se skrz robotické chování všech zúčastněných odráží až prvky sci-fi. Za doprovodu Mozartovy zádušní mše Requiem, skladeb Arvo Pärta a Gabriela Faurého pacient umírá, seshora se snáší ohromná krychle a scéna z nemocnice zmizí.
Následné obrazy jsou velmi působivé – ať už choreografickou strukturou, tématy hledání blízké osoby a proměnami živého v neživé, tak třeba sugestivním svícením Toma Vissera, který zásadně vytvářel scénické prostředí i apokalyptické obrazy.
„Myslíme na své předky, kteří zemřeli a přežívají v nás.“ „Živí tvoří jádro mrtvých! Mrtví neustále obklopují živé… a bez mrtvých nemůžeme žít.“ Z neustálých slov o smrti a umírání mrazí. Zaznívají však i prozaičtější informace o posmrtných fázích těla. Ztuhnutí. Nadmutí. Rozklad. A nakonec vysušení, až zbude jen kostra. Filosofie ustupuje téměř cynismu. Objeví se i skelet z první části, snad jako reminiscence na vymírající druh.
Jeden tanečník za druhým prochází v rituálním pochodu pod složeným bílým prostěradlem, látkou, která tvoří jakousi bránu do nového bytí, transformace, snad do ráje. Je slyšet pláč novorozence. Začne tedy vše znovu? Budeme pokračovat? Z řady v zadním plánu se pomalu tanečníci otáčí a velmi opatrně a nejistě volají do potemnělého prostoru jména svých zemřelých. Jistě je potkají…
Triptych Figures in Extinction se kromě vynikající taneční a herecké interpretace silně opírá o hudbu a zvukové plochy Owena Beltona a Benjamina Granta, které spolu s mluveným slovem napomáhají temporytmu pohybového jazyka.
Přestože není pochyb o kvalitách všech zúčastněných, tvůrců a tanečníků i ohromném rozsahu celé trilogie, čekala jsem od NDT daleko víc. Možná proto, že jsem soubor zažila vždy ve více suverénním tanečním sdělení. Škoda, že tady nemohou diváci vidět širší repertoár, aby mohli být přesvědčeni o jeho jedinečnosti.
Psáno z představení 14. dubna 2026 v Janáčkově divadle.
Figures in Extinction
Režie a choreografie: Crystal Pite, Simon McBurney (company Complicité)
Hudba a zvuková režie: Benjamin Grant, Owen Belton (část 1.)
Scéna: Jay Gower Taylor (část 1.), Michael Levine (část 2. a 3.)
Light design: Tom Visser
Kostýmy: Nancy Bryant, Simon McBurney, Yolanda Klompstra
