Energie, preciznost i mistrovství bez klišé. Nizozemský soubor NDT 2 odzbrojil brněnské publikum

Inzerce

Kolektivní zkušenost i historie
Folkå členky a členy souboru představuje především jako víceméně unifikovanou masu, která na sebe skrze svou jednolitost a určitou univerzálnost bere roli kolektivního nositele ve striktně (post)humanistických mezích. Skupina zde primárně komunikuje jako jeden organismus, jehož výraz je založen na přesně synchronizované energii, rytmu a opakování, díky čemuž se jednotlivci rozpouštějí v celku a stávají se jeho pohybovou pamětí.

Výrazně se v choreografii otevírá dialog se světlem, které funguje jako cosi vyššího a člověka převyšujícího. Kužely žlutého světla vyplněného kouřem připomínají neustále se měnící sílu, vůči níž se kolektiv vymezuje, reaguje na ni a zároveň jí podléhá. Celek připomíná rituál či obřad, v němž se cyklicky střídají fáze života, smrti, znovuzrození i přechodových stavů. Sehranost souboru je přitom klíčová – vytváří dojem téměř přírodní, až živelné energie, která působí samozřejmě, neinscenovaně a jakoby zcela nenuceně.

Silným nositelem významu v choreografii jsou ostrá, místy až odevzdaná či úpěnlivá gesta rukou prováděná vkleče, slyšitelná práce s dechem i zpěvem tanečníků a tanečnic, které dílo fluidně rozšiřují do hlasové a tělesné krajiny zároveň. Kromě nich tanci ještě vévodí časté ohýbání a hrbení se, složité rytmické sekvence tvořené pažemi či drasticky vypadající torzální spirály. Vedle obecnějších, formálně líbivých, a především kolektivně tančených sekvencí se ve Folkå objevují i režijně a pohybově oddělené části, které spíše za pomoci pantomimy znázorňují různé konkrétnější události tvořící lidskou každodennost: porod, vztah, rodinu, úmrtí a další.

Právě momenty, kdy choreografie z lidských těl dělá až nelidské a animální figury, posilují dramaturgické téma celého večera, čitelné už v první choreografii.

Vzniká tak univerzální, téměř globálně srozumitelný prožitek lidství, který není vázán na individuální identitu, jako spíše na sdílenou zkušenost těla v čase. Jednotlivé momenty však zároveň umožňují krátké výstupy z masy vytrženého „nositelství“ – tedy určitého vědění, paměti či společensky sdílené historie, která se na okamžik koncentruje v jedné tělesné schránce, než se znovu rozpustí v anonymitě masy.

Do celkové struktury choreografie vstupuje kostýmní řešení i samotná minimalistická scénografie včetně opony, která není pasivním prvkem, ale aktivně „mluví“ do dění, rytmizuje jej a spoluutváří jeho dynamiku. Unifikované kostýmy v podobě dlouhých a těžkých černých sukní, bílých košil a tmavých postrojů pak záměrně potlačují genderové rozlišení, čímž posilují dojem anonymního, avšak kolektivního těla, v němž se individualita stává sekundární vůči sdílené zkušenosti a univerzálnímu gestu.

Forsythe, voguing i Gaga (Lady Gaga)
Dunivá, rytmická a elektronická hudba, která postupně přehlušuje dav publika vracejícího se po třetím zvonění do hlediště, atraktivně proměňuje i obyčejnou divadelní přestávku v poutavý a nevšední moment, kterým začíná choreografie SAABA. Jako by se totiž ještě ve světlech a švitoření publika odněkud z dálky divadlem začala šířit elektrizující vlna energie. Prostorem se nese stále hlasitější beat doprovázený temně hlubokými tóny violoncella i postupným stmíváním. V nenadálé tmě opona a její pohyb jako by mizí a v nepatrném kuželu světla se posléze z boku jeviště postupně vyjevují tanečnice v tělových celotrikotech, bílých límečcích a ponožkách.

Stejně, jak krypticky zní album Last Life od Oriho Lichtika, se i pohyby žen ze začátku jeví jako tajemné – řadou se v bourrée v paralelní pozici sunou jevištěm a s vážnými výrazy ve tvářích nepřirozeně lomí pažemi. V kontrastu s tím pak šikovně natažené pruhy černé látky v zadním plánu scény vyjevují i skupinu mužů ve zcela identických kostýmech. I pro ně je bourrée na relevé základním pohybovým kódem, který se, jak se poté ukáže, nese celou přibližně půlhodinovou choreografií. Tanečníci mrštně švihají a krouží nohama a v tanci, ke kterému se posléze přidají i dívky, demonstrují perfektní dispozice i vzdělání v technice klasického baletu.

Choreografie, která v sobě propojuje jak baletní prvky, tak pohyby známé z různých contemporary podob tance, mi hned v prvních minutách připomíná práci amerického tvůrce Williama Forsytha, především jeho In The Middle, Somewhat Elevated a z něho patrně nejslavnější část – duet, který vytvořil v Pařížské opeře pro Sylvii Guillem. I industriálně a elektronicky znějící hudební podkres Lichtika připomíná stejnojmennou skladbu Thoma Willemse z roku 1987.

Sharon Eyal a Gai Behar vytvářejí energickou a pulzující choreografii, která čerpá i z dalších tanečních stylů – především z těch známých z newyorských queer komunit 70. let minulého století, jako jsou voguing či waacking. Propojení odkazů na klasickou baletní techniku i dalších tanečních slohů ze SAABA vytvářejí až neuvěřitelně atraktivní a nabitou platformu, v níž může tanečnictvo naplno projevit své dispozice i interpretační mistrovství.

Po úvodní sekvenci se pohybové dění na jevišti člení a vzniká prostor pro zběsilé sborové pasáže, tanečně umírněnější sóla i lehkou a základní partneřinu vycházející opět z formy klasického baletu – promenády či přidržování v arabeskách. Zatímco dolní části těl v tanci vévodí především všudypřítomné bourrée, švihy a kroužení nohama (v celém díle není snad jediný skok) či energické kroky na místě, trup i paže se zmítají v náročných a rychlých gestech voguingu. Přitom však po většinu času výrazy tanečníků a tanečnic zůstávají vážné – vzniká tak poutavý kontrast mezi prvky z newyorkského Harlemu, ke kterým většinou patří radostná až provokativní exprese, s neměnnými tvářemi haagského souboru. Kromě houseových citací ale v lecčem práce paží připomíná i choreografie popové zpěvačky Lady Gaga, která queer taneční gesta často proměňuje v až animální lámání rukou v zápěstí a ve vytváření „pařátů“ z prstů.

Právě momenty, kdy choreografie z lidských těl dělá až nelidské a animální figury, posilují dramaturgické téma celého večera, čitelné už v první choreografii. Jedná se o posthumanistické přístupy, které ačkoliv stále vnímají lidskou schránku v tanci jako hlavní nástroj komunikace a uměleckého vyjádření, odsouvají či i odmítají antropocentrický pohled na pohybové a taneční divadlo. Důraz přesouvají na skutečnost, že lidské tělo je jen nositelem významů a že pohyby pro něj přirozené či kulturně zakódované, nejsou jedinou součástí jeho potenciálního tanečního slovníku. Ostatně snaha vyprávět tancem tak trochu jinak z celého večera a obou choreografií vytvořila bez nadsázky něco nezapomenutelného.

Psáno z festivalového dění 12. května 2026, Divadelní svět Brno, Janáčkovo divadlo, Brno.

Folkå
Koncept a tvorba: Marcos Morau
Nastudování: Shay Partush
Hudební kompozice a zvukový design: Juan Cristobal Saavedra
Další hudební skladby: Kim Sutherland
Sbor: The London Bulgarian Choir
Vedoucí sboru: Dessislava Stefanova
Scéna: Marcos Morau
Kostýmy: Silvia Delagneau
Světelný design: Tom Visser
Zkušební režisér NDT: Ander Zabala

SAABA
Koncept a tvorba: Sharon Eyal & Gai Behar
Nastudování: Shay Partush
Hudební kompozice: Ori Lichtik
Kostýmy: Sharon Eyal
Světelný design: Alon Cohen
Zkušební režisérka NDT: Lydia Bustinduy