Soubor Laterny magiky přichystal těsně před vánočními svátky dárek pro rodiče a děti, když uvedl premiéru představení Zahrada jako připomenutí dobrodružství a fantazijních představ zapomenutého dětství. Jeho tvůrci se přípravám věnovali více jak rok a půl a vložili do projektu nemalé ambice i své vzpomínky. Jako zdroj inspirace uvádějí stejnojmennou knihu Jiřího Trnky, s jejímž obsahem velmi volně nakládali, přičemž zachovali jen základní téma: objevování tajemných míst v zahradě za starou kamennou zdí, do níž hrdinové literární předlohy vstupují rezavou železnou brankou.
Kocour, trpaslík a čtyři kamarádi
V knize vydané v roce 1962 se Jiří Trnka představil nejen jako ilustrátor, ale rovněž jako autor příběhu o pěti klucích, kteří v zarostlé zahradě zažívají nečekaná setkání. Vstupují do vysoké trávy, jež jim sahá až nad hlavu, a vidí pod jedním keřem stát trpaslíka. Jejich cesta tajemnými zákoutími začíná. I inscenační tým nového projektu Laterny magiky láká na napínavě vyhlížející výpravu do říše fantazie (v tomto případě bez slonů a psíků, o nichž se v knize píše).
Na konci schodů před vstupem do hlediště Nové scény ND Praha vítá příchozí Kocour s obrovským knírem (David Stránský) v budce – svým výzorem však připomíná spíše nevrlého správce záhadného hájemství, jež se snaží autoři scénáře rozkrýt. Namísto pětice malých nezbedníků zde máme Terezu (Zuzana Herényiová), Bohouše (Alexandr Sadirov), Adama (Ondřej Martiš) a Tondu (Viktor Svidró), jejichž dobrodružství se odehrávají v prostoru s množstvím objektů: vanou, dětským bicyklem, z něhož je rázem na pár vteřin projektor promítající kratičké filmové záznamy z dětství uvedených protagonistů, kteří se do zahrady vracejí jako dospělí. Z průsvitného kokonu se v průběhu představení stává mraveniště i strom s vosím hnízdem. Ze staré vany vratké plavidlo, v němž se čtveřice kamarádů kymácí a jen skrze gestikulaci a výraznou mimiku navozují pocity frustrace z neblahé situace.
Jasný, kvalitní rámec inscenace udávají hudební předloha Jana Šikla spolu s výtvarným řešením scény a kostýmů. Tereza Bartůňková pak vytvořila zdařilou filmovou animaci a její pnoucí se roztodivné rostliny upoutají vaši pozornost. Zahrada před zraky diváků zarůstá množstvím výhonků a květin až po úplném shrnutí hlíny z bílého baletizolu. Černá zemina slouží výtvarnému záměru, rozprostírá se po hrací ploše, vytváří spirálovité obrazce a představuje podhoubí pro roztodivnou havěť, kterou zosobňuje měnící se počet černých indiferentních postav s kuklami na hlavách (Adéla Abdul Khaleg, Pavlína Červíčková, Tereza Hloušková, Eliška Kolárová, Tamara Kšírová, Libor Kettner, Lukáš Nastišin, Jakub Sedláček). Zprvu dávají dohromady rozpadlé údy zahradního trpaslíka, v průběhu dění stojí v pozadí scénických proměn i jevištních akcí, když s jejich pomocí „pluje“ hlavní Tereza vzduchem či koulí po diagonále kolo promítající ježka.
Zahrada. Foto: Sergei Gherciu.
Svět vzpomínek bez tajuplné magie
Charaktery tří mužských postav nejsou vůbec markantní, ačkoliv hudební doprovod nabízí dosti impulsů jak v klavírních či smyčcových melodiích, tak i syté orchestraci. Ani part Terezy nepřesvědčuje pohybovou texturou, kdy tanečnice často balancuje na hraně zadní šikmé plochy. Ta se poskrovnu využívá k rozvinutí akcí, stejně jako stříbrný, hladký sestup v popředí jeviště.
Zahrada je barvami nehýřícím kaleidoskopem obrazů, uvedených v programu na fotografiích popisky: hra, zahrada, plavba, zen, noc, vzpomínky, smrt, cesta… Ve výsledku se obsahově jedná o vybledlé reminiscence, které mimo jiné zhmotňují velké plastové láhve s vloženými předměty, které kolují i mezi diváky. V zenu se otáčejí tanečnice v krinolínových obručích, jejichž stíny se odráží na horizontu; v jednom z výjevů nad scénou a hlavami diváků poletují papírové vlaštovky, jež se ukazují i v projekci. Zcela nečekaný je pak závěr, kdy na jeviště vtrhne křičící Kocour, který se snaží dopadnout zvědavé vetřelce.
Představení nesvědčí ani téměř hodinu a půl dlouhá stopáž (sto minut včetně přestávky) odhalující slabiny inscenace, v níž divadelní pojetí sází na vizuální stránku produkce propojující filmovou projekci, mapping s jevištním děním, což se děje víceméně prvoplánově, bez důmyslnějšího propojení taneční akce s využitými médii. Tvůrci se až příliš evidentně vzdávají kontrastnější dramaturgické a dramatické artikulace, proto není snadné v monotónně nastavené, scénické dynamice udržet pozornost. A to dospělých i dětí, pro něž je zvolená koncepce, dle mého soudu, zvláště obtížně čitelná.
Jisté unylosti se nevyhnulo především taneční pojetí: čtveřice našich hrdinů chodí, pobíhá, gestikuluje s více či méně přesvědčivým výrazem. Výstupy sboru v černých přiléhavých overalech ve výtvarném ladění a projekci mnohdy zanikají, někdy vizuální krásu scénických pláten svým počínáním spíše narušují. Pohybové roviny nahoru, dolů, do stran, vpřed a vzad se radikálněji mění až v duetu Terezy s jedním z tanečníků, kdy jste vytrženi z jisté letargie – ale ani v tento nadějný moment se nedočkáte zásadněji rozvedené choreografické myšlenky.
Postava Kocoura by si jistě zasloužila výraznější pohybové zabarvení, aby skutečně připomínala kočičí stvoření, a ne pomateně pobíhajícího staříka. Ze zmiňovaných nedostatků vyplývá i zapeklitost posouzení výkonů tanečníků, když David Stránský, Zuzana Herényiová, Alexandr Sadirov, Ondřej Martiš a Viktor Svidró nedostali k dispozici dostatečně hutné choreografické party, aby jejich role mohly zaujmout a fungovat v rafinovanějším a smysluplnějším vizuálně-tanečním kontextu. A právě v tomto ohledu se v Zahradě příliš neurodilo.
Psáno z premiéry 21. prosince 2018, Nová scéna ND Praha.
Zahrada. Foto: Sergei Gherciu.
Zahrada
Scénář: Pavel Knolle, Štěpán Pechar, David Stránský, Lukáš Trpišovský
Režie: Pavel Knolle
Choreografie: Štěpán Pechar, David Stránský
Scéna: Jan Brejcha, Mikoláš Zika
Kostýmy: Jan Brejcha, Pavel Knolle, Mikoláš Zika
Dramaturgie: Lukáš Trpišovský
Hudba: Jan Šikl
Animace a projekce: Erik Bartoš
Výtvarník filmu a animace: Tereza Bartůňková
Light-design: Jan Dörner
Premiéra: 20. 12. a 21.12. 2018
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 6x
Mila
Za mě...ne. Nepohoršuje, ale je to za hranicí. Pro mě je klasika klasikou. Pokud nekdo chce jít touto cestou, tak ať…Labutí jezero aneb Co nejdál od pohádky