_Michal Hancovsky.jpg)
DANCETOPIA pracuje s předpokladem, že její účastníci se budou alespoň částečně orientovat v teorii, která diskurz současného experimentálního tance prostupuje. Manifest tohoto ročníku například pracuje se složitými pojmy, které mohou mít svůj původ ve filozofii, genderové teorii, queer teorii, environmentálních studiích, postkoloniálním myšlení, mediálních studiích nebo současných tanečních studiích. Tyto pojmy nelze intuitivně pochopit jen z běžného významu. Právě autenticita, umělost (artificialita), binarita, technologie, apropriace, citace nebo tělesná modifikace nabývají v různých kontextech odlišný (nejen politický) význam. V českém tanečním prostředí vše podle mě komplikuje mezera v přístupu k těmto teoriím, které nepřehlédnutelně ovlivnily vývoj tance a performance po roce 2000. To, co je v některých západních nebo mezinárodních kontextech delší dobu součástí debaty už nikoli na okraji, ale v hlavním proudu, se u nás často objevuje zřídka, nahodile a fragmentárně. I proto může být DANCETOPIA pro mnoho lidí zároveň vzrušující i obtížněji přístupná, či chcete-li, bariérová.
Přesto je třeba ocenit odvahu, se kterou pořadatelé formát tohoto typu a tyto způsoby myšlení do českého tanečního prostředí přinášejí. Otevírají tím možnost jiného způsobu vnímání tance a role umění ve společnosti. Díky silnému kulturnímu, organizačnímu i personálnímu napojení na kosmopolitní Berlín kurátoři pečlivě sledují, co se v prostředí tance, ale i na politické rovině ve světě děje, a ta nejžhavější témata přinášejí do Prahy, která z tohoto hlediska zůstává provincií. Celým symposiem se nesly otázky: Jak může umění reagovat na svět, jak do sebe může nasávat jeho konflikty, nejistoty a proměny, jak může být kritické a jak se může vyrovnávat s bezprecedentní změnou, kterou teď zažíváme?
Co všechno může být choreografií
Program zahájil v pátek 5. června v Goethe-Institutu workshop From ONE to TWO to MANY Petera Pleyera, zaměřený na vývojové pohybové vzorce, regulaci nervového systému, vnímání a skupinovou kompozici. Po uvítací večeři následovala performance ErgoPermaperformer Pavla Mately, který vytvořil v prostoru dvorku jakousi pracovní dílnu, kde vykonával praktické činnosti v reakci na vnější podněty. Právě zde se nastolila problematika, kdy se běžná práce stává performancí a kdy performance odhaluje performativitu samotné práce. Proto považuji zařazení performance Pavla Mately do programu symposia za odvážné dramaturgické rozhodnutí, které tematizovalo, kdo má právo určovat, které tělo, gesto nebo činnost do tanečního kontextu patří. I když se rozšiřování choreografie o běžné pohyby a úkoly v západním tanci řeší minimálně už od 60. let, Matelův přístup byl přesto odlišný. Nevystupoval zde tanečník převádějící práci do pohybu, ale jako performer skutečně vykonávající opakovanou manuální činnost, vrtal víčka od lahví, vyráběl z nich objekt a občas do procesu zapojoval i diváky.
Páteční večer pokračoval performancí Asphalt Lovers kolektivu Azolla Collective, v němž působí mimo jiné Lucie Vrbíková, Adina Malina Voldrábová, Zeynep Çamli a Nikolay Tretyachenko. Dílo se odehrává v krajině, kterou obývají tři těla zkoumající pocit osamělosti a hledající pocit sounáležitosti. Práce s kabely nebo silničními páskami otevírá otázku, zda lze ještě jednoduše oddělovat přírodu a člověkem vytvořené prostředí. Tento způsob uvažování najdeme například u Bruna Latoura, který zpochybňuje ostré dělení mezi lidskými a nelidskými aktéry, nebo u Donny Haraway, která dlouhodobě promýšlí vztah člověka, technologií, zvířat, prostředí a dalších forem života jako vzájemně provázaný a spoluutvářený.
Tanec jako sociální praxe, tanec a AI
V sobotu 6. června vedla Isabel Lewis v Goethe-Institutu Doppelgänger Workshop. Lewis, narozená v Dominikánské republice a působící v Berlíně, je aktuálně spoluuměleckou ředitelkou Tanzquartier Wien. Její účast byla pro DANCETOPII zásadní nejen kvůli této institucionální pozici, ale především kvůli dlouhodobému způsobu, jakým promýšlí tanec coby sociální, filozofickou a politickou praxi. Ve své práci se pohybuje mezi choreografií, performancí, teorií a formáty, které sama nazývá hosted occasions, situacemi, v nichž se divák nestává pouze pozorovatelem, ale hostem uvnitř sdílené smyslové a společenské kompozice.
Workshop Doppelgänger vychází z knihy Naomi Klein Doppelganger: A Trip into the Mirror World a z dalších teoretických zdrojů, včetně úvah o otevřené demokracii. Klein zkoumá, jak se reálné úzkosti, nedůvěra a nespokojenost se systémem mohou v současnosti převracet do konspiračních narativů, krajně pravicových představ svobody a zrcadlových světů dezinformací. Skrze pohyb, pohled, zvuk, hru a kolektivní rozhodování workshop vytvořil prostor, v němž bylo možné zkoumat, jak se dnes orientujeme ve složitém světě, jak vnímáme druhé a jak se jednotlivec vztahuje ke skupině. Pro český kontext, kde se i část umělecké nespokojenosti během pandemie přelila do antivakcinačních a dezinformačních narativů, to bylo mimořádně aktuální.
Sobotní večerní program v Komunitním prostoru Smíchov zahrnoval panelovou diskusi s participujícími umělci, po níž následovala performance Terminal, kterou její autorka Katrina E. Bastian provedla společně s umělci Janan Laubscher a Renanem Manhãesem. Dílo, pro něž je předepsán doprovod živou varhanní hudbou, pracovalo s choreografií modifikovanou umělou inteligencí. AI zde působila nejen jako nástroj, ale jako zvláštní spoluautor, který pracuje s nahraným pohybovým materiálem, znovu jej kombinuje, iteruje, deformuje a posouvá ke stále extrémnějším úkolům. V napětí mezi barokní obrazivostí, varhanní hudbou, tělesnou exaltací a algoritmickou logikou těla plnila úkoly zprostředkované strojem, ale jejich provedení zůstávalo lidské, zranitelné, fyzické a expresivní. Zatímco se na strop kostela promítané pokyny AI opakovaly a extrémně zrychlovaly, trénovaná a skvěle technicky disponovaná těla performerů se dostávala do transu, viditelně podléhala únavě až vyčerpání, až se nakonec zmítala ve stavu ne nepodobném náboženskému vytržení.
Co tělo dokáže
Nedělní dopoledne 7. června patřilo workshopu Lines, Rivers or Bodies Raula „Nene“ Vargase Torrese, který pochází z Kolumbie. Otevřel v něm otázku, zda autenticita těla není vždy také otázkou podmínek, v nichž se tělo naučilo vnímat, reagovat, chránit se a být ve vztahu k druhým. Vargas Torres pracoval s tělem jako s místem orientace, reakce, afektu a přežívání v nestabilním prostředí. Vycházel z tělesné zkušenosti formované proměnlivým, ohrožujícím velkoměstským prostředím a postkoloniální realitou. V jeho myšlení přiznaně rezonovala Spinozova otázka, co tělo dokáže, která je ohniskem filozofova pojetí barokní teorie afektů. Přístup Vargase Torrese se lišil od běžně známých postupů tanečních workshopů, protože nebyl vystavěn na taneční technice, kompozici nebo na institucionalizované západní somatické tradici. I když tato zmiňovaná tradice je v posledních desetiletích důležitým prvkem západního přemýšlení o tanci a pohybu, je třeba si být vědom také její kritiky. Z pohledu postkoloniálního diskurzu totiž vznikala uvnitř koloniální reality a čerpala z nezápadních filozofií a tělesných praktik, zároveň však tyto praktiky, až na výjimky, zbavila jejich historického a politického kontextu a vytvořila z nich opět privilegovanou disciplínu bílých Euroameričanů. Jedním z nezapomenutelných momentů workshopu byl pak výstup jedné z účastnic a členky Azolla Collective Zeynep Çamli, která pod vedením Raula v přítomném okamžiku provedla sólo, které citlivější účastníky svou neuvěřitelnou afektivní silou dohnalo k silné emocionální reakci, na které jsme si mohli ověřit, že právě to, „co tělo dokáže“, nemůžeme nikdy s jistotou předvídat.
Večerní program se přesunul do nové libeňské synagogy. Zahájila jej Lucia Kašiarová s revivalem již ikonické performance Mnohodinec. Práce s náhodou, omylem, superpozicí, inspirovaná kvantovou fyzikou a vesmírem byla strhující jak v mluveném slovu, tak v pohybu, zvuku i vizuální stránce. Tentokrát ještě navíc pracovala s pamětí staršího díla a jeho novým otevřením v odlišném čase a prostoru. Kašiarová, jako umělkyně přicházející přímo z prostředí současného tance, v programu vytvořila důležitý protipól k další performanci Pavla Mately, který tentokrát opravoval prasklinu ve zdi libeňské synagogy.
Večer uzavřelo SOLO 2025 + Slow Rave Petera Pleyera. V sólu Pleyer zúročil svou dlouholetou zkušenost s improvizací, generační kontinuitou experimentální taneční scény i schopností okamžitého napojení na prostor a hudbu. Jeho pohyb nesl zralost, ale zároveň mimořádnou lehkost. I přes fyzickou sílu působil téměř motýlím dojmem: pohyboval se s radostí, citlivostí a plnou přítomností v každém okamžiku. Výraz neprobíhal jen v těle, ale i v obličeji, v drobných změnách pozornosti a v otevřenosti vůči prostoru. Navazující Slow Rave přeneslo tuto pozornost na všechny přítomné. Publikum už nesledovalo tanec zvenku, ale vstoupilo do společného prožívání pohybu, pomalého plynutí a radosti. Vznikla euforická situace nápadně podobná transu, která patřila k nejsilnějším momentům celého symposia.
Závěrečné bilancování
Poslední čtvrtý den, pondělí 8. června, otevřel workshop Hardware vs. Software Katriny E. Bastian. Navazoval na performanci Terminal a umožnil účastníkům vyzkoušet si principy práce s AI skrze vlastní těla. Šlo především o hru s pravidly, figury, zadání a pohybové úkoly, které generovaly jiný typ tělesné představivosti. Přesto workshop nepůsobil mechanicky a každý měl prostor rozhodnout, jak se k zadání vztáhne a jak je přeloží do vlastní zkušenosti. Vstupovali jsme tak do konkrétních situací, v nichž se imaginace – způsob, jakým jsme tělem ztvárňovali figury vygenerované AI – setkávala s pravidly hry, jako bylo opakování, zrychlování nebo stupňování pohybu do stále většího extrému, a zároveň s tělesnou svobodou každého účastníka.
Po workshopu následoval závěrečný brunch, který vytvořil prostor pro neformální sdílení a doznívání programu. Symposium uzavřel formát Cranky Viewpoints Petera Pleyera, který pracoval s odkazem k první a druhé generaci amerických improvizátorů 60. a 70. let a jejich postmoderním, nehierarchickým způsobem uvažování o performanci. Konkrétně použil metodu pro tanec a performance Six Viewpoints: Space, Shape, Time, Emotion, Movement, Story od postmoderní choreografky a tanečnice Mary Overlie.
V rámci programu proběhly také dvě diskuze věnované tématu autenticity a umělosti, jedna po představení Asphalt Lovers, druhá před představením Terminal. Za mě se však oba formáty trochu rozmělnily, protože pro ně nebyl vytvořen dostatečný čas ani prostor, který by tak komplexní témata vyžadovala.
DANCETOPIA není bezpečně uzavřená, uhlazená a předem vysvětlená a tím konformní, ale odvážná, riskantní a plná pochyb. Přináší tak do českého tanečního prostředí myšlení a umělecké praxe, které tu nebývají samozřejmou součástí ani akademické, ani širší veřejné debaty.
Psáno ze symposia DANCETOPIA pořádaného ve dnech 5.–8. června 2026 v Praze.
