Nešlo ale jen o historickou linii a přehlídku hvězd. Pozvání přijaly také mladší generace již etablovaných umělkyň či akademičky Lizzy Le Quesne, Megan V. Nicely, Laura Navndrup Black, Susanne Martin, profesorka Susanne Ravn, Paula Guzzanti, Jenny Roche nebo překvapivě také netanečník, profesor teorie, epistemologie a metodologie kvalitativního výzkumu Luca Tateo. Přinášeli současné umělecké a akademické uvažování o jazyce, politice, participaci, pedagogice, péči, stárnutí, kulturní psychologii či sociální a epistemické spravedlnosti. Výraznou středoevropskou perspektivu pak zastupovaly známé osobnosti spojené s bratislavskou VŠMU Marta Poláková a Anna Sedláčková. Z české scény pak jmenujme Mirku Eliášovou, Mish Rais, Markétu Machkovou, Zden Brungot Svítekovou, Janu Novorytovou, Kateřinu Dietz a Jitku Pavlišovou. Polsko zastupovali Joanna Leśnierowska a Yuliya Dzichkouskaya s Tomaszem Jagusztynem-Krynickým ze Sanatorium Somatyczne.
Rozsahem a koncentrací osobností šlo tedy o událost, která je v českém prostředí téměř nevídaná. Sympozium také úspěšně navázalo na několikaletý výzkum improvizace a publikaci Secretly Alive: Embodied Perspectives on Dance Improvisation od Mish Rais a Mirky Eliášové a může se přiřadit k významným událostem podobného typu, jako je newyorské Movement Research MELT konané v Judson Memorial Church nebo formou bienále uskutečňovaný freiburský festival onCe.
Výchozím pojmem, k němuž odkazoval samotný název akce, byl pojem inner speech, vnitřní řeč. V pojetí Mish Rais označovala vnitřní kompoziční a rozhodovací proces, který probíhá během improvizace v těle a mysli performera. Cílem bylo zkoumat, co performer v přítomném čase registruje, na základě čeho se rozhoduje, jak se jednotlivé reakce stávají kompozicí a co z tohoto procesu může zahlédnout divák.
Důležitý byl i pojem noticing – všímání si. Performer jedná a zároveň se při jednání pozoruje. Rozděluje pozornost mezi provádění, vnímání situace a reflexi toho, co právě vzniká. Sympozium ale nebylo prezentací hotové teorie. Právě naopak, pojem vnitřní řeči se v průběhu týdne neustále problematizoval, což považuji za jednu z největších kvalit celého projektu.
Workshop Tuning Scores Lisy Nelson byl pro mě magická zkušenost. Nešlo jen o cvičení smyslů, ale o otázku, jak vůbec vzniká společný tanec: co potřebujeme vidět, co dokážeme vycítit a jak se můžeme pohybově domluvit.
Řeč beze slov a živá historie
V pondělí probíhaly souběžně workshopy Rosalind Crisp Speechless a Zden Brungot Svítekové Field Trip / Field-Tripping. Odpoledne Markéta Machková a Mish Rais uvedly hlavní pojmy a výzkumné otázky sympozia. Večer se v Žižkostele konala performativní přednáška Bettiny Neuhaus a Evy Karczag Along the Lines.
Online workshop Speechless, který vedla Rosalind Crisp, působil svým názvem vůči tématu sympozia subverzivně a šibalsky. Ve výsledku ale šlo o proces rozhodování, který vedl k rozlišení a jasné pohybové artikulaci. Pracovali jsme s přesnými zadáními, rytmem a časem a s vědomím toho, aby bylo rozhodnutí v těle čitelné. Crisp ve své improvizační metodologii narušuje čas, hledá impulzy v celém těle i v jeho jednotlivých částech a co nejdéle ponechává kompozici otevřenou. Nejzajímavější pro mě byl úkol, při němž jsme měli organizovat vlastní tělo a zároveň si všímat, jak tuto organizaci provádíme. Pozorovala jsem, jakým způsobem se pohybuji, což mi umožnilo zvědomit si vlastní pohybové návyky a podpořilo schopnost je narušit nebo v nich pokračovat až do extrému.
Večerní performativní přednáška Along the Lines od Bettiny Neuhaus a Evy Karczag mapovala formativní okamžiky jejich umělecké cesty, kterou zpřítomnily skrze tělo, paměť a setkání s publikem. Viděla jsem ji už před časem, kdy ji CreWcollective uvedl poprvé. Znovu mě zaujalo, jak velkorysý prostor obě umělkyně vytvářely pro vlastní vyprávění i pro vstup publika do dialogu. Objevovaly se odkazy k americkému postmodernímu tanci a linii Judson Dance Theater. Na otázky publika neodpovídaly jen slovem, ale pohybem, zvukem nebo drobnou akcí. Každá otázka tak mohla otevřít novou situaci. Obě dámy přitom fascinovaly kvalitou svého zkušeného těla. Odstup a svoboda, jako by už nemusely nic dokazovat, ale přitom precizní práce a často až překvapivá rychlost, společně s tělesnou moudrostí, velkorysostí, laskavostí, sarkastickým humorem a kritičností dělá z Along The Lines skutečně mistrovské dílo.
Tělo, psaní a rozhodovací proces
Úterní program propojoval praktické workshopy, sdílení metod a tříhodinový teoretický panel. Proběhly workshopy Pauly Guzzanti Writing from the Body, Susanne Martin Improvisation as Art, Mirky Eliášové a Mish Rais Decision-Making Process: Dancing, Observing, Writing a polského Sanatorium Somatyczne A Field of Possibility. V teoretickém panelu vystoupili Laura Navndrup Black, Megan V. Nicely, Jana Novorytová, Marta Poláková, Lizzy Le Quesne, Mish Rais, Susanne Ravn, Jenny Roche a Luca Tateo.
Workshop Pauly Guzzanti z University of Malta, Reflective Writing Laboratory Applied to Dance Practice, mě hodně bavil. Byl osvěžující tím, že nebyl zaměřený pouze na tělo, pohyb a komponování prostoru, ale výrazně pracoval s jazykem a psaním. Vyvolával ve mně spoustu asociací a otázek. Ukazovalo se, jak těsně jsou psaní a tělesná zkušenost propojené, tedy nejen že jazyk vzniká z těla, ale také samotné psaní může být znovu reflektováno skrze tělo, pocity a smyslové vnímání.
V jednom zadání jsme opakovaně procházeli prostorem tam a zpět. Na jednom konci jsme cestu zaznamenali popisně, na druhém poeticky a sledovali, zda se jednotlivé cesty proměňují a vytvářejí nějaký vývoj. Výsledky byly překvapivé a následovala živá debata o tom, co vzniká ve chvíli, kdy se pohyb, pozornost, zkušenost a jazyk začnou navzájem ovlivňovat.
V experimentu Mirky Eliášové a Mish Rais šlo o otázky: Co vlastně považujeme za rozhodnutí? Kdo se rozhoduje a proč? Jaká je mezi podnětem a akcí prodleva a podle čeho poznáme, které rozhodnutí bylo první a které druhé? Mish Rais k improvizaci přichází také z prostředí dialogického jednání Ivana Vyskočila, v němž člověk v improvizované situaci rozvíjí určitý dialog sám se sebou. Odtud zřejmě pochází její zájem o vnitřní řeč. Zároveň ale bylo zajímavé, že sama Mish i řada účastníků s představou vnitřního dialogu polemizovali. Zpochybňovali jeho verbální podstatu a více se přikláněli k tělesné, situační, smyslové pozornosti, která není soustředěna na jediný podnět, ale zůstává otevřená širšímu poli vztahů a proměn situace. Právě tento nesoulad mezi výchozím pojmem a zkušeností jednotlivých umělkyň může být jedním z nejpodnětnějších výsledků výzkumu a následné publikace.
Imaginace a opora
Ve středu probíhaly paralelně workshopy Bettiny Neuhaus Moved by Imagination a Evy Karczag Support Is Everywhere. Večer se v Žižkostele uskutečnil křest knihy Jiřího Lössla Výchova vědomým pohybem, představení Sometime Now v produkci CreWcollective a následná diskuse.
Workshop Bettiny Neuhaus vycházel ze Skinner Releasing Technique a z improvizace jako poetického a experimentálního způsobu tanečního tréninku. Pracovalo se s imaginací, pohybovými vzorci, uvolněním, připraveností k pohybu a mnohosměrným uspořádáním těla. Práce Bettiny je citlivá, klidná, přesná a čistá. Nic nebylo navíc a dokonale vnímala skupinu. Jednotlivé úkoly na sebe navazovaly a celý workshop měl přesnou gradaci. Bylo pro mě inspirativní sledovat nejen obsah, ale i způsob vedení hodiny, jakým hlasem mluvila, jak volila slova, kde nechala pauzu a jak přesně časovala obrazy. U Skinner Releasing Technique totiž hlas není jen neutrálním nosičem instrukce, ale spoluvytváří stav, do něhož se tělo dostává. Zaujalo mě také slovo supple – pružný, vláčný, poddajný – které není úplně stejné jako flexible. Flexibilita v tanečním tréninku často označuje měřitelný rozsah nebo schopnost přizpůsobit se požadavku. Supple v sobě má spíš měkkost a schopnost citlivě odpovědět bez násilí. V širším kontextu je flexibilita také jedním z požadavků neoliberální doby, kdy máme být neustále výkonní, adaptabilní a připravení reagovat. Suppleness může naopak označovat pružnost vyrůstající z naslouchání tělu.
Workshop Evy Karczag Support Is Everywhere vycházel z jednoduché myšlenky, že oporu nemusíme hledat jen v pevné technice nebo uvnitř sebe. Je přítomná v zemi, prostoru, dechu, gravitaci, ostatních lidech i v živém světě, který obýváme. Zkoumali jsme různé druhy podpory uvnitř těla i v jeho okolí, abychom se mohli pohybovat s větší důvěrou, sami i společně. Znovu se tu ukázal klid, jasnost a obrovská zkušenost, kterou Eva Karczag za desítky let praxe načerpala. To, co z ní vyzařuje, se nedá jednoduše převzít jako soubor technických instrukcí. Je to její kvalita pozornosti vznikající dlouhodobou prací s vlastním tělem, studenty, kolegy a somatickými přístupy. Workshop s Evou proto pro mě patřil k vrcholům sympozia. Věnovali jsme se např. přesné práci s uvolněním a vnímáním vnitřních orgánů, jejich váhy, prostoru a vzájemných vztahů. Toto jemné vnitřní rozčlenění umožňovalo tělu pohybovat se volněji a jinak, než jak je zažíváme v každodennosti.
Ve středu večer se v Žižkostele uskutečnila světová premiéra Sometime Now, v níž CreWcollective spolu s hosty propojil mezinárodně uznávané osobnosti instantní kompozice, tanečníky a hudebníky. Této události jsem se účastnila také jako performerka, což pro mě byla první výraznější možnost seznámit se s okamžitou kompozicí jako jevištní praxí. Sdílet jeviště s tak významnými osobnostmi byl skutečně intenzivní zážitek a na vlastní kůži jsem si potvrdila, že se jedná o disciplínu vyžadující dlouhodobou praxi a velkou míru citlivosti. Zároveň jsem pak měla možnost vést debatu o tom, co jsme jako diváci viděli a co jsme jako performeři prožívali. Záznam celé události bude sloužit k další reflexi a přípravě publikace.
Pět hodin s Lisou Nelson
Po networkingovém brunchi, který kurátoroval student Katedry autorské tvorby a pedagogiky Filip Novák, následoval jeden z vrcholů celého týdne: pětihodinový online workshop Lisy Nelson Tuning Scores Laboratory: Composition, Communication, and the Sense of Imagination. Workshop byl zaměřený na smysly – zrak, hmat a sluch, tedy na to, jak tělo organizuje smyslové vnímání a pozornost a jak každý z nás pohyb vnímá a jaký mu přisuzuje smysl. Lisa Nelson nabízela jednoduché otázky a explorace, které je možné praktikovat téměř kdekoli. Ukázala, jak naše způsoby vnímání předurčují to, čeho si všímáme, kam směřuje naše touha a jak vstupujeme do vztahu s prostředím. Velkou roli hrál zrak a rozdíl mezi tím, kdy vidíme a kdy nevidíme. Zkoumali jsme, jak pohled naviguje pohyb, jak se mění vnímání těla s otevřenýma a zavřenýma očima a co se stane, když se o zrak nemůžeme opřít. Učili jsme se krátké tance a zkoušeli je po slepu předávat nebo se synchronizovat pomocí sluchu, doteku, rytmu nebo prostého vnímání přítomnosti druhého člověka. Pro mne, a myslím, že i pro ostatní, to byla až magická zkušenost. Nešlo jen o cvičení smyslů, ale o otázku, jak vůbec vzniká společný tanec: co potřebujeme vidět, co dokážeme vycítit a jak se můžeme pohybově domluvit, aniž bychom měli vše pod vizuální kontrolou.
Jazyk, tělo a politika
V pátek proběhly tři paralelní praktické bloky: Megan V. Nicely představila Micromovements in Dance and Language, Anna Sedlačková Form and Flow a Kateřina Dietz Tensegrity as Principle for Organising the Body. Sympozium uzavřela společná reflexe fokusní skupiny vedená Mish Rais a Lizzy Le Quesne, která připravovala také půdu pro plánovaný knižní výstup.
Vedle workshopu Pauly Guzzanti se právě u Megan V. Nicely nejvýrazněji pracovalo se skutečným propojením jazyka a pohybu. U Megan ale nešlo jen o formální nebo somatický experiment. Už v její přednášce byl vztah těla a jazyka zasazený do politického a teoretického rámce, vycházejícího ze znalosti postmoderního tance, butó a poststrukturalistického myšlení. Jazyk pro ni nebyl neutrálním nástrojem, kterým jen popisujeme už existující skutečnost, ale něčím, co spoluurčuje, o čem lze mluvit, co dokážeme rozpoznat a pojmenovat a jak vnímáme sebe, druhé a jejich těla. Tím potom ovlivňuje, co považujeme za normální, přijatelné nebo vůbec možné. Workshop otevíral otázku, jak se tyto struktury zapisují do těla a pohybu dřív, než si je vědomě uvědomíme. Jazyk může pohyb kategorizovat a omezovat, ale také otevírat nové možnosti jednání a vnímání. Právě zde se nejzřetelněji ukázalo, že rozhodování v tanci není jen individuální vnitřní proces, ale je ovlivněné také společenským diskurzem a mocí.
Malý zájem taneční obce
Na celém sympoziu jsem ocenila, že Mish Rais nezůstala uzavřená ve vlastním výchozím konceptu. Výraznou protiváhu přinesl také kulturní psycholog Luca Tateo, který kritizoval vnitřní řeč jako možná příliš egocentrický a západní koncept. Proti představě rozhodování uvnitř izolovaného jednotlivce stavěl ekologické nebo ekocentrické pojetí člověka jako bytosti propojené s druhými lidmi, prostředím a širším živým světem. Odkazoval přitom také k původním kulturám a jiným způsobům vztahování se k pohybu, komunitě a prostředí, a tím ukázal na jeho kulturní a epistemologické limity. Tyto odlišné vlivy vytvořily prostor, v němž se mohl pojem proměňovat a možná i částečně rozpadat. Právě tím se potvrzovalo, že šlo o skutečnou výzkumnou situaci.
Ačkoli bylo samotné sympozium uzavřené, o to překvapivější pro mě bylo, že navzdory poměrně výrazné propagaci neprojevila pražská taneční scéna větší zájem o dvě veřejná představení Along the Lines a Sometime Now. Tvořila důležitou součást programu a nabízela možnost setkat se jak s historickým kontextem postmoderního tance, tak s výraznými osobnostmi, které tuto praxi rozvíjejí. Podobný nepoměr jsem vnímala už u DANCETOPIE. V Praze vznikne mimořádný program, který přiváží osobnosti a praxe, za nimiž byste jinak museli cestovat do zahraničí, a přesto zůstává velká část místního prostředí stranou. Proč o příležitost, kterou máme doslova pod nosem, není mnohem větší zájem? Tuto otázku by si neměli klást jen jednotliví umělci, ale také odborníci, instituce a média, která mají podíl na tom, co v českém tanečním prostředí dostává podporu a co proniká do veřejného povědomí.
Psáno ze sympozia Inner Speech as a Stage Gesture in Instant Composition, 22.–26. června 2026.
