Registrace

Letošní Česká taneční platforma nevěděla, čí je. Zviditelnila již viditelné, méně známým projektům srovnání spíš uškodilo, než pomohlo

Jak – a hlavně pro koho – pořádat přehlídku současného tance? Co zahrnout, co vynechat, a jak si volbu před diváky obhájit? Letošní 31. ročník České taneční platformy nabídl třídenní exkurzi po nových uměleckých projektech na českém území. Do jaké míry to ale byl výběr reprezentativní či odůvodněný, toť otázka. Divácká účast na participujících představeních dramaticky kolísala, a ani výjimečnost některých bodů programu nezakryla nedostatky v organizaci.

Entropie. Foto: Vojtěch Brtnický.
Entropie. Foto: Vojtěch Brtnický.

Prostor pro to nejlepší

Hned první den zahájila jedna z perel přehlídky, divadelně-taneční představení Český hrdina. Osobitá, satirická a hravě sebeironická choreografie Viliama Dočolomanského využívala karikaturních rysů jednotlivých postav a neostýchala se jít ve své láskyplné společenské kritice „národa Švejků“ až do absurdních extrémů. Součástí podmanivé hudební složky byly kromě jazzově laděných meziher Štěpána Janouška také vtipně netradiční nástroje: nemocniční berle, plastové lavory či fukar na spadlé listí (recenze zde). 

Zcela jasným diváckým favoritem pak druhého dne bylo taneční představení HeArt of Noise z dílny předního pražského souboru 420PEOPLE. Velkolepá, bezmála hodinová show se věnovala fascinujícímu konceptu – rozdílu mezi zvukem a hlukem (který anglický termín „noise“ v názvu výmluvně nerozlišuje). Sál La Fabriky byl zaplaven zvuky (či hluky?) naživo tvořenými a mixovanými Tomášem Reindlem. A zaplaven doslova, když jedním z hlavních „nástrojů“ byla vodní hladina, již šestice tanečníků ve vynalézavých kreacích rozčeřovala. Vzájemně se do sebe přelévající duety, sóla i skupinové sekvence, propojené erudovaným komentářem, významně podtrhl i potemnělý světelný design (recenze zde).

Vrcholem třetího dne, ne-li dokonce celého programu, byl druhý uvedený počin souboru, komorní duet PULPS choreografky a tanečnice Simony Machovičové (420PEOPLE). Mnohovrstevnatý příběh o slastech i strastech lásky a lidského soužití se dotkl mnoha bolestných pravd. Lehkost prvotní zamilovanosti volně přešla v hravé, smyslné hry o dominanci, zacyklené smyčky partnerských roztržek zase brilantně kontrastovaly s letargií a odevzdaností, jež nevyhnutelně předchází pádu (recenze zde).

PULPS. Foto: Aleš Král.

Inzerce

Prostor pro zviditelnění

Dalším pozornosti hodným počinem bylo představení Entropie, mezigenerační komponované setkání pro devět účinkujících. Nešlo ovšem tolik o mezigenerační střet, jako o mezigenerační rozhovor u šálku čaje. Empatická choreografie Ester Trčkové výmluvně propojila mládí se stářím v sérii pohybových scének, kterým nechyběla hořkosladká pravda o lidské smrtelnosti, ani poťouchlý humor. Zdánlivě náhodné propojování gest, pohledů, pohybů i zastavení dohromady tvořilo velmi působivý dojem dočasnosti a nadčasovosti zároveň. Originální rekvizity v podobě hranatých lup různých velikostí, zavěšených v různých konstelacích od stropu, pak vytvořily v první části prazvláštní podívanou, a žánrově pestrý hudební podkres Haštala Hapky přesně akcentoval jen zdánlivě neslučitelné protipóly lidského, entropií řízeného života (recenze zde).

Třetí den zahájila doslova pohyblivá akce Barokní procházky uměleckého kolektivu Beautiful Confusion (Becka McFadden Daniel Somerville). Euforické dovádění v načančaných krinolínách propojilo opulenci historických kostýmů se současnou queer estetikou a performeři s třpytkami na tváři se tělem i duší vtělili do impozantních, hrdých figur známých z barokních obrazů a soch. Ve zpomalených catwalks, historizujících menuetech a lipsyncových kreacích neopomněli vyzdvihnout typicky okázalé „kudrlinky“, fluiditu genderu a v neposlední řadě onen roztomilý, kýčovitý, leckdy bizarní patos, jenž neodmyslitelně patří nejen k performativnímu období baroka, ale i k ryze současnému fyzickému divadlu. 

Propojení fyzického divadla s akrobacií pak nabídly dvě poutavé performance. První z nich, one-man-show Romana Škadry s názvem Girevik, si s vypilovaným citem pro drama a situační humor pohrávala s mužskými a ženskými archetypy síly a křehkosti, promyšlenosti a výbušnosti. A také s diváckým očekáváním. Druhé představení s titulem Erlend – Cizinec od performera a režiséra Jana Jiráka si za inspiraci vzalo Cizince Alberta Camuse. Originální fúzi živých, srdceryvných vokálů, tanečních prvků a nového cirkusu nechyběla hra s gravitací a rovnováhou či testování limitů fyzické i mentální výdrže.

Dalším bodem programu byly venkovní performance What a Woman Hold? a Peel the Onion choreografky a performerky Clary da Costa. V prvním ze zmíněných představení se brazilská choreografka společně s tanečnicí a spolutvůrkyní performativní procházky Yanou Reutovou pokusily o znázornění ženské křehkosti i vytrvalosti. Tedy alespoň podle toho, co se dalo z několika málo srozumitelných, skutečně velmi volně propojených scén vyvodit. Charismatická da Costa započala svou hodinovou pouť v hávu nápadně připomínajícím bezdomovce – s manicky ztraceným pohledem v očích, prudkými až zvířecími pohyby těla a objemným batohem na zádech. Její nevyzpytatelné, a zároveň fascinující jednání pak zcela proměnilo setkání s éterickou, tiše sebevědomou vílou v podání Reutové. 

Jejich následné společné kroky, při nichž se jejich těla přibližovala a oddalovala, vedly rušnými křižovatkami Karlína za zvuků ulice a posléze nakažlivé brazilské taneční hudby. Jakkoli však byla část první ve své schválně zneklidňující atmosféře hypnotická, části druhé, výrazně roztěkanější, chyběla konsolidující dramaturgie. Divadelně-taneční interakce mezi performerkami působily většinou nepromyšleně a repetitivně, kontakt s venkovním světem původní myšlenku nijak nepodpořil. Celková motivace pro uskutečnění procházky (i výběr jejího enigmatického názvu) alespoň mně bohužel unikla. 

Podobně obskurně působilo i druhé představení choreografky, v němž se da Costa rozhodla postupně obnažovat své tělo i nitro za rytmu dvoustopového technobeatu. Metafora postupného „odloupání“ osobnostních a potažmo společenských vrstev po vzoru cibule byla sice nápaditá, v provedení ale nezřetelná a nedotažená, a ani v tomto případě venkovní prostředí nedávalo ve spojení s myšlenkou performance smysl. Po efektním vstupu na venkovní scéně Žižkovské Highline – v účesu s dlouhými copy a objemném kostýmu králíka – se osamocená performerka od prvotního mlčenlivého studu postupně více a více osmělovala. 

Její mimovolní pohyby se přelévaly do čím dál rychlejších a euforičtějších tanečních kreací, a když pak svůj chlupatý kabát zcela odložila, začala s tentativním vyprávěním kusého, místy patetického narativu na téma „já a mé druhé, skryté já, jež jsem nakonec přijala za své“. Nápad dobrý, nicméně k lepšímu pochopení myšlenky mizejících „slupek“ (či společenských bariér) by v tomto případě výrazně přispěla větší doslovnost: například více vrstev oblečení k „odloupání“, vypilovanější kontrast mezi jednotlivými fázemi nebo přímější sdělení mluveného slova. Anebo naopak jeho úplné vynechání a soustředěnější práce s fyzickým projevem, který talentovanou da Costu činí tak jedinečnou a uhrančivou. Zkrátka méně by bylo bývalo více, což by se ostatně dalo říct i o dalších aspektech letošní přehlídky.

Peel the Onion. Foto: Vojta Brtnický.

Prostor pro zlepšení

Součástí programu byly kromě vybraných představení také networkingové akce, usilující o propojení tanečních sítí napříč evropskými zeměmi. Těch letošních se zúčastnili mezinárodní zástupci tanečních studií a organizací mimo jiné z Polska, Skotska či Izraele. Otázkou ale zůstává, kam jinak chvályhodné snahy o profesionální sblížení konkrétně směřují. Jde o zviditelnění nových, kvalitních projektů pro tuzemské návštěvníky? Showcase českých umělců pro primárně nečeské publikum? Vytvoření potenciálních zahraničních koprodukcí? Zviditelnění a zvýšení šancí české účasti na zahraničních festivalech? Dle cílů zveřejněných na webových stránkách akce tak trochu všechno. Při pohledu zvenčí ovšem těžko říct, jak se platformě na jednotlivých polích skutečně daří plnit své cíle. 

Z letošního programu se například jako potenciální český „export“ za hranice nabízí z hlediska reprezentativnosti titulů jen pár. Za mě by šlo konkrétně o Českého hrdinuHeArt of Noise a PULPS. Ostatní zahrnuté projekty, ač určitě mají na české scéně své místo, nelze posuzovat podle stejných kritérií. Samozřejmě tu nejde o soutěž, ale má-li každý z bodů programu co nejlépe „zafungovat“ samostatně, měl by do jisté míry fungovat i v rámci celku. Jinak jde skutečně „jen“ o jednotlivá, v přehlídce sdružená představení, na čemž není a priori nic špatného, ale vysoký kontrast nákladnosti i kvality produkcí neslouží ke cti nikomu. Hledat společné tematické jmenovatele za každou cenu by mezi tak rozmanitými kolektivy a umělci jen těžko dávalo smysl, zvlášť když se jedná o projekty z uplynulého roku, maximálně dvou. Alespoň nějaký pokus o soudržnost – ať už omezením žánrů, či zpřísněním kritérií – by tu však byl dle mého namístě. A to i za cenu kratšího, méně nabitého programu. Na straně druhé, vzhledem ke zmíněnému časovému kritériu je také nasnadě otázka, proč do širokého výběru více nezačlenit generaci teprve nastupující. Kromě uvedené Entropie mi na mysl přichází například mimořádně slibné projekty Dočasné Company, ať už se jedná o komornějšího Protagonistu, či početnější Out of Control Michaely Dzurovčínové. Kvalitou by se mezi letos vybranými uchazeči rozhodně neztratily a potenciálním zahraničním partnerům by se tím dalo jasně na srozuměnou, že podpora tanečních platforem v Česku nesměřuje jen k již zavedeným souborům.

Další vadou na kráse byla platformě poněkud rozvolněná organizace venkovních akcí a samostatných přesunů mezi místy konání. To druhé by nebyl zas takový problém, byť se tím vysílá trochu nešťastný signál pro tuzemské, Prahy neznalé návštěvníky – i když Mapy Google vědí všechno. Venkovní akce ale měly bez výjimky opožděný začátek a koncepčně nebyly tak domyšlené, jak by se dalo od organizátorů podobné, léty prověřené akce očekávat. V případě What a Woman Hold? se diváctvo nakonec přesouvalo na úplně jiné místo, první polovina Barokních procházek zase počítala s daleko menším počtem diváků, než kolik jich nakonec dorazilo, proto pro některé zůstaly z „pohyblivé“ performance bohužel jen kusé zážitky. Až na pár poutačů neměli navíc případní náhodně příchozí možnost rozpoznat, že se v daných lokalitách nějaká site-specific akce vůbec odehrává. 

Vzhledem k relativně rychlému sledu představení (hlavně poslední den) by se daly nepředpokládané skluzy odpustit, kdyby ovšem ovzduší nepatrného zmatku nepanovalo během všech tří dnů. Nezáměrný chaos se odrazil i v pojetí a provedení závěrečného večera. Ten se nesl ve znamení jisté dávky improvizace během moderování (spoléhajícího na humor, který ne všem zúčastněným přišel zábavný) a celkově ledabylého diváckého hlasování. Celkem po právu si 1. cenu diváků odneslo představení Český hrdina, i když je otázkou, kolik z oněch pár desítek lidí v sále skutečně poslalo svůj hlas, vzhledem k velmi narychlo zpřístupněným QR kódům. Slabiny v organizaci večera byly o to patrnější, že večer otevřelo nové, velmi povedené nastudování kratšího kusu s názvem Sacrebleu choreografky a interpretky Nataši Novotné. V hlavní a jediné roli se představila všestranně nadaná tanečnice Luisa Brychcínová, jejíž úctyhodný výkon byl publikem patřičně oceněn. V kontextu zbytku večera (a přehlídky obecně) ovšem nevzbudil takovou pozornost, jakou by si možná byl zasloužil. 

Sečteno a podtrženo, nabízí se tu palčivá otázka přístupnosti, respektive nepřístupnosti veřejnosti, byť nezáměrné. Když pominu přešlapy závěrečného večera určeného převážně hostům (pojem slavnostní ukončení se jeví poněkud nemístně), právě venkovní akce měly paradoxně největší potenciál navnadit na zbytek programu. I když, pravda, několik nic netušících kolemjdoucích bylo do performativních aktivit zapojeno tak či onak. S přihlédnutím k širokému záběru a diváckému potenciálu platformy se toto jeví přinejmenším jako promarněná příležitost pro přímou propagaci. 

Zároveň si totiž těžko nevšimnout a současně nepovzdychnout nad tím, jak nevyrovnaná byla divácká účast na jednotlivých představeních. U kusů již zavedených (například zmíněného Českého hrdiny v DOXu), které své vlastní zázemí i propagaci již mají, nouze o diváky není. U klenotu typu PULPS je logické, že pár metrů čtverečních více než třicítku lidí nepojme. Je ale přinejmenším škoda – i když škoda napravitelná –, že existence projektů jinak méně viditelných (včetně jejich uvedení v rámci platformy) nebyla více propagována pro české diváky. Jistě, za účasti všech pozvaných hostů platformy bylo u nízkokapacitních prostor beztak z 80 procent plno. To se ovšem ještě nemusí odrážet v přístupu, který s účastí laické, ale zvídavé veřejnosti spíše dopředu nepočítá, než by jí šel alespoň částečně naproti. A to je do budoucna pro akci, pyšnící se mnohaletou tradicí a zároveň velikými ambicemi, politováníhodný handicap.

Protagonista. Foto: Vojta Brtnický.

Psáno z České taneční platformy, 27.–29. dubna 2025, Praha.

Český hrdina
Choreografie: Viliam Dočolomanský
Režie: Viliam Dočolomanský
Účinkující: Hana Varadzinová, Andrej Štepita, Michaela Králiková, Matúš Szegho, David Králík, Štěpán Janoušek, Miloš Klápště
Dramaturgie: Sodja Lotker, Markéta Hrehorová
Světelný design: Martin Špetlík
Hudba: Štěpán Janoušek
Zvukový design: Eva Svobodová
Kostýmy: Kateřina Jirmanová
Scénografie: Lucia Škandíková
Producent: Eliška Seveldová
Koproducent: Centrum současného umění DOX
Propagace, PR: Blue Gekko, Alice Škrlantová, Anna Nádvorníková

Girevik
Tvorba a provedení: Roman Škadra
Výzkumná spolupráce: Benjamin Richter, Aleksandras Lempertas
Tvůrčí poradenství: Benjamin Richter, Darragh McLoughlin, Claudio Stellato
Trenér kettlebell: Frank Kraft
Zvukový doprovod: Aleksandras Lempertas
Světlo: Piotr Lemieszczuk
Scénografie: Roman Škadra
Kostýmy: Anna-Katharina Andrees
Technická podpora: Tomasz Bajsarowicz
Produkce a řízení: Anna-Katharina Andrees, Ute Classen
Partneři/koprodukce: CIRQUEON – Centrum pro nový cirkus, Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA

What a Woman Hold?
Koncept, choreografie: Yana Reutova (UA/CZ), Clara da Costa (BR)
Performeři: Yana Reutova (UA/CZ), Clara da Costa (BR)
Dramaturgická podpora: Yanitsa Atanasova (BG)
Hudba, skladba: Jana Kubánková (CZ)
Světelný design: Pavel Kotlík (CZ)
Text: Clara da Costa (BR)
Kostýmy: Marjetka Kürner Kalous (SI/CZ)
Produkce: Soňa Rizmanová (CZ)
Producent: Tanec Praha / PONEC – divadlo pro tanec

HeArt Of Noise
Choreografie: Sylva Šafková
Text: Jiří Šafka
Účinkující: Eliška Jirsová, Simona Machovičová, Florian Garcia, Filip Staněk, Michal Toman & Tomáš Reindl & Omnion
Hudba: Tomáš Reindl & Omnion
Voiceover: využití AI
Scénografie & kostýmy: Marek Cpin 
Světelný design: Martin Špetlík
Produkce: Anna Borovská, 420PEOPLE
Propagace, PR: Aneta Jochim

Entropie
Choreografie & režie: Ester Trčková
Účinkující: Jakub Kohout, Jan Razima, Tereza Holubová, Vanda Hejnová, Anna Benháková, Viera Pavlíková, Alena Laufrová, Petr Veleta, Svatopluk Ždímal
Dramaturgie: Roman Poliak
Hudba: Haštal Hapka
Zvukový design: Haštal Hapka
Kostýmy: Klára Pavlíčková, Veronika Petrová
Scénografie: Viktorie Drobná
Světelný design: Vojtěch Brtnický, Dominik Šimurda
Produkce: Adéla Garabíková, Barbora Zajíčková
Propagace, PR: Adéla Garabíková, Barbora Zajíčková

Barokní procházky
Choreografie a režie: Becka McFadden, Daniel Somerville
Koncepce a zvukový design: Daniel Somerville
Účinkující: Becka McFadden, Daniel Somerville
Dramaturgie: Sodja Lotker, Markéta Hrehorová
Světelný design: Filip Obermajer
Kostýmy: Vojtěch Hanyš
Produkce: Kateřina Kubíková, Anna Kuřátková

Erlend – Cizinec
Choreografie & režie: Jan Jirák
Účinkující: Jindřich Kopidol
Dramaturgie: Hana Strejčková
Světelný design: Vojtěch Brtnický
Hudba: Kryštof Krása, Tomáš Jirák, Klaudia Korbely
Kostýmy: Pavla Nazarská
Scénografie: Petr Síla, Pavla Nazarská
Produkce: BoCirk Company

PULPS
Koncept a choreografie: Simona Machovičová
Režie: Simona Machovičová
Účinkující: Jindřich Panský, Simona Machovičová, Václav Havelka
Světelný design: Tomáš Morávek
Hudba a zvukový design: Václav Havelka
Kostýmy: Mars Industries: Martina Machovičová
Scénografie: Mars Industries: Martina Machovičová & Simona Machovičová
Produkce: Anna Borovská, David Borovský
Producent: 420PEOPLE & Studio Maiselovka
Promotion, PR: Aneta Jochim

Peel the Onion
Koncept, choreografie a režie: Clara da Costa
Režie: Yana Reutova
Provedení: Clara da Costa
Dramaturgie: Yanitsa Atanasova, Yana Reutova
Zvukový design: Clara da Costa
Světelný design: Pavel Kotlík
Hudba: Maíra
Kostýmy: Marjetka Kürner Kalous
Produkce: Soňa Rizmanová
Producent: Tanec Praha / PONEC – divadlo pro tanec

Sacrebleu
Choreografie: Nataša Novotná 
Světelný design: Pavla Beranová
Hudba: Filip Jelínek
Kostýmy: Eva Brzáková
Scénografie: Nataša Novotná, Pavla Beranová

Diskuze

Vyplněním e-mailu se přihlásíte k odběru automatických notifikací, které vás upozorní na nový příspěvek v této diskuzi.

Odesláním příspěvku souhlasíte s pravidly pro diskutující

Buďte první, kdo zahájí diskuzi pod tímto článkem!
Přidat komentář

Související texty

Přispějte na tvorbu obsahu

Každý článek vzniká díky týmu odborníků, kteří investují svůj čas, energii a vášeň, aby vám přinesli ten nejkvalitnější vhled do světa tance. Podpořte naši redakci – každý příspěvek má smysl.

Přispět na obsah

Pokračovat ve čtení zdarma.