Evropská vysílací unie spolu s Mezinárodním hudebním a mediálním centrem, vědomy si rostoucího finančního, strukturálního a v některých případech i politického tlaku, uspořádaly kulatý stůl, během něhož se rozebíraly otázky balancování mezi společenským přínosem, očekáváním publika, redakční nezávislostí a institucionálním tlakem nebo otázky ochrany kulturní rozmanitosti v rychle se měnícím politickém a mediálním prostředí. Témata jako veřejná hodnota kulturních programů nebo oslovení diváků s úžeji profilovaným „niche“ kulturním obsahem je však potřebné komunikovat, nebo dokonce už i obhajovat neustále, a nejen interně na profesních plénech, nýbrž právě naopak, zřetelným způsobem směrem ven, k divácké obci a veřejnosti. Bublina jako status quo, přifukovaná spoléháním se na tradici, prestiž a jedinečnost by bez srozumitelné a přesvědčivé vnější edukace mohla rychle splasknout; tím spíš v podmínkách aktuálního kulturně-politického ovzduší a vtíravého zkratkovitého online světa stále více a stále rychleji okupovaného podbízejícím se generickým obsahem, jenž se tváří, že za mnohem méně peněz přinese stejnou hodnotu.
Jedinečnost soutěže versus nenaplněný potenciál doprovodného programu
Optikou předchozích úvah, které by však nerady cokoliv předjímaly, lze vnímat určité limity v propagaci a dramaturgii doprovodného programu, který má jinak potenciál oslovit doposud méně zainteresovanou veřejnost, potažmo tím znásobit diváckou pozornost a citlivost vůči televizní umělecké produkci a kulturnímu obsahu (nejen) na obrazovkách. Doprovodný program letos čítal zdánlivě nemalé množství položek, ty se však rozmělnily do čtyř festivalových odpolední a večerů, a především recykloval ustálená schémata speciálních projekcí nebo slavnostních premiér dokumentárních filmů převážně z produkce České televize, dále partnerských, ale jinak zcela běžných představení z repertoáru Národního divadla nebo komentovaných prohlídek Obecního domu, v němž poslední tři roky nachází festival svoje zázemí.
Mimořádně široké spektrum žánrů, témat i uměleckých přístupů a jedinečnost, kterými se může pyšnit soutěž, se tak docela neodráží v pestrosti či originalitě dalšího festivalového programu. Konkrétně původní baletní pohádka Slunečník, Měsíčník a Větrník, která byla jedním z partnerských představení, je na programu Stavovského divadla už třetí sezónu. Na dětské publikum a rodiny s dětmi cílila jedna odpolední dvouhodinovka s praktickými tanečními workshopy. Návštěvnickým highlightem pak zřejmě měla být akce Zlatý parket lákající na účast tanečních šampionů a hvězd televizní soutěže StarDance s možností vyzkoušet si pár tanců pod vedením profesionálů.
Film Donn. Tanečník 20. století je svým způsobem dojemnou poctou charismatickému tanečníkovi, jenž zosobnil nový obraz mužského tanečního vzoru, a který navzdory vyčerpávající nemoci tvořil do konce svého života.
Stálo by za promyšlení, jak a čím rozčeřit již stojaté vody doprovodného programu i propagace tak, aby se festival neuzavíral do své bubliny, ale naopak se i v kontextu otázek výše zmíněného kulatého stolu otevřel a zatraktivnil pro další cílové skupiny. Alespoň jedna, byť nepatrná a na první pohled možná i nepodstatná obměna festivalového publika se letos udála v souvislosti s premiérovou projekcí dokumentárního snímku režiséra Radima Špačka Pyramida snů: Příběh Oceánu, neboť si ji nenechalo ujít několik skalních příznivců této kultovní skupiny.
Naopak velkou přidanou hodnotou festivalu je maximální divácká dostupnost soutěžních snímků. Jejich zhlédnutí bylo letos už potřetí možné jak ve videoboxech v Obecním domě, tak v průběhu festivalu odkudkoliv online a zdarma, dokonce bez předchozí registrace či akreditace. Možnost pohodlného a maximálně dostupného online streamu na webu festivalu by si však zasloužila být předem více akcentovaná i medializovaná; v novinkách na webu festivalu se stručná zpráva objevila až během prvního festivalového dne. V přímém přenosu mohli televizní diváci programu ČT art sledovat slavnostní večer s předáváním cen i závěrečné operní gala. Chvályhodné je, že všechny na festivalu oceněné snímky se v příštím roce objeví v kolekci iVysílání ČT. V týdnu před letošním festivalem nasadila Česká televize do iVysílání mimo jiné i loňského držitele hlavní ceny Grand Prix, taneční film Tanec v ročních obdobích.
Cranko, Donn a Peck. Tři zdařilé biopicy
V kategorii životopisných nebo portrétních snímků, které se dlouhodobě těší divácké přízni a globálně zažívají v posledních letech produkční boom, se objevily tři tituly tří různých formálních přístupů. Dva z nich – Cranko a Donn. Tanečník 20. století – pojednávaly o předčasně zesnulých osobnostech tanečního světa, jejichž umělecký i lidský odkaz je stále živý a podnětný, respektive ho tak jejich tvůrci zvládli vyobrazit. Třetí film této kolekce – Tiler Peck: Zastavit čas – je aktuální výpovědí nejen o talentu, ale především vnitřní síle, která primabaleríně pomohla v její umělecké transformaci. Podstatné je, že tyto filmy a jejich tvůrci neparazitují na příbězích výjimečných osobností a jenom ploše nelíčí jejich životy.
Německý film Cranko o tanečníkovi a choreografovi, pod jehož vedením se zrodil fenomén známý jako „stuttgartský baletní zázrak“, je zástupcem žánru hraných biopic filmů. Režisér a scenárista Joachim A. Lang se ve více než dvouhodinovém snímku věnuje Crankově životní a profesní etapě po roce 1960, kdy odešel z Londýna a dostal nabídku ze Stuttgartského baletu. Výkon představitele hlavní postavy Sama Rileyho je nuancovaný a přesvědčivý. Crankovu osobnost Riley vystihuje stejně vrstevnatě, jak vrstevnatá a komplikovaná byla i jeho povaha, přitom to nepřehání s výrazovou excentričností. Joachim A. Lang našel neobvykle živé způsoby, jak vizuálně vstoupit do umělcovy mysli a jak pro diváka zhmotnit choreografické vize, které interagují s jeho každodenností. Crankovi tak z přítmí prázdného prostranství před divadlem vystupuje baletní pár a předvádí kreace odehrávající se v jeho momentálních představách, jindy je zničehonic obklopen celou taneční skupinou. V subtilnější scéně rozzáří detail Crankových tmavých očních zorniček bílá silueta baletky, v opačném případě zaplaví plátno či obrazovku barvami hýřící, opulentní výjevy tančících postav. Tyto scény sice navozují zcizovací efekt, nepůsobí však nijak odtrženě od vyprávění, naopak se stávají jeho přirozenou součástí. Snímek tímto vizuálně stylovým prostředkem mimo jiné zpřítomňuje životně-tvůrčí schizofrenii geniální umělecké bytosti.
Snímek Nikdy se neohlížej v režii Michaela Nunna a Williama Trevitta vypráví v epizodické struktuře mikropříběhy několika postav odehrávající se během jednoho dne. Jejich společným jmenovatelem je odcizení nebo osamělost v různých podobách.
V dokumentárním filmu Donn. Tanečník 20. století rekonstruují Florencia Dávila a Mariano Baez život a výjimečnou uměleckou kariéru argentinského tanečníka Jorgeho Donna. Využívají k tomu unikátní archivní a další audiovizuální materiály, doplněné nebo komentované výpověďmi Donnových baletních partnerek či spolupracovníků. Dokument, členěný do sedmi kapitol, rámuje Donnova ikonická taneční interpretace Ravelova Bolera v choreografii Maurice Béjarta, s nímž Donna pojil hluboký osobní i profesní vztah a pouto choreografa a múzy. Tuto rovinu snímek věcně tematizuje, nikoliv bulvarizuje. Připomíná se i rozruch kolem Donnových prohlášení z 80. let kritizujících a odmítajících vzdělávací praktiky uplatňované na dětské baletní talenty. Tvůrcům se podařilo vcelku běžnými postupy vytvořit originální funkční střihovou kompilaci, která personu patřící taneční historii poutavě a plasticky přiblíží současníkům. Donn. Tanečník 20. století je svým způsobem také dojemnou poctou charismatickému tanečníkovi, jenž zosobnil nový obraz mužského tanečního vzoru, a který navzdory vyčerpávající nemoci tvořil do konce svého života. Naštěstí však nebuduje oslavný, vyprázdněný audiovizuální pomníček, jak se u podobných projektů bohužel často stává.
Portrétní dokument Tiler Peck: Zastavit čas je pro změnu časosběrným snímkem o primabaleríně New York City Ballet, která se po vážném zranění krku ocitla na kariérní i životní křižovatce. Prvotním impulzem časosběrného natáčení se stalo téma zotavování po vážném zranění krční páteře spojené s otázkou návratu na taneční pódia nebo hledání nové podoby kariéry. Ta se u Tiler Peck nakonec přetavila v choreografický debut pro domovský soubor NYCB. Nicméně během šesti let, kdy tvůrčí tým v čele s režisérem Alexem Ramseym Tiler Peck sledoval, vstoupily do hry i další události jako globální koronavirová pandemie nebo na zcela niterné osobní rovině ztráta otce. Peck se nebránila vpustit filmaře, a s nimi také diváky, do svého soukromí. Film tak autenticky ukazuje, jak důležitá je v náročných životních situacích podpora rodinného zázemí a také jak silný účinek mají bolestné a náročné okamžiky na posílení naší odolnosti. Snoubí křehkost a sílu hlavní představitelky i tanečního umění. Stylizované dotáčky, jimiž tvůrci prokládají nasbíraný časosběrný materiál, dodávají filmu artový feeling. A i když bychom mohli výrok „každá krize může být novým začátkem“ vnímat jako banální frázi, Tiler Peck: Zastavit čas jeho pravdivost doslova zosobňuje.
Tanec jako faktor sbližování
Vznik hudebně-tanečně-pohybové inscenace Bez krve z roku 2024 v režii Diany Dobrevy zachycuje ve stejnojmenném bulharském dokumentu režisérské duo Desislava Shishmanova a Noncho Nonchev. Význam jinak vcelku konvenčního dokumentu spočívá v jeho národnostně sjednocujícím motivu: pro tento koprodukční projekt se totiž spojilo pět desítek bulharských a makedonských profesionálů z Činoherního divadla v Plovdivu a divadla ve Velesu v Severní Makedonii. Příběh o paměti, pomstě a odpuštění, podle útlé novely italského spisovatele Alessandra Baricca, lze číst jako metaforu na dlouhodobě napjaté vztahy mezi Bulharskem a Severní Makedonií, zatížené hlubokými spory o historii, národní identitu, jazyk a práva menšin. Bez krve mimo jiné ukazuje nadřazenost takové umělecké výpovědi politicky nebo etnicky motivovaným zájmům a rétorice. Připomíná sílu umění, jež dokáže vykročit z bludného kruhu a s vůlí na obou stranách napomáhat zahlazování starých křivd a ran.
Hrdiny německého časosběrného filmu 2Unbreakable v režii Maike Conway jsou špičkoví němečtí tanečníci Joanna Mintcheva a Serhat „Saïd“ Perhat, pro které je breakdance víc než jenom taneční styl. Breaking vnímají jako celou kulturu zahrnující fyzické aspekty, styl oblékání, přátelství, zkušenosti z každého tréninku nebo battlu – jedním slovem lifestyle. Hlavním motivem, jenž má dokumentární vyprávění táhnout, má být jejich úsilí investované do kvalifikace na Letní olympijské hry v Paříži v roce 2024, kam byl breaking jako oficiální olympijský sport poprvé doplňkově zařazen. Breakdanceři si od toho slibují popularizaci i větší respekt vůči jejich disciplíně. Snímek se ale snaží postihnout i další témata, v důsledku čehož se dramaturgicky i střihově rozmělňuje a navzdory dynamické pohybové složce brzdí plynulost vyprávění a oslabuje divácký zážitek. Oproti hlavnímu olympijskému motivu je nakonec mnohem působivější a přínosnější linka imigrantských kořenů a sociálního pozadí, v nichž Joanna jako původem Bulharka a Serhat coby potomek Ujgurů žijících v Německu vyrůstali. To se propisuje do jejich odhodlanosti v taneční kariéře, ale také do dalších mnohačetných aktivit, které se snaží vedle breakingu zvládat, aby nezklamali svoje rodiny nebo kulturní kořeny.
Tanec jako přemostění vzdálených světů
Jestliže smýšlíme o předchozích dvou reflektovaných snímcích v intencích sbližování kultur, titul Breaking Bach – v původní jevištní podobě i v jejím filmovém ztvárnění – přináší překvapivou, energickou a radostnou symbiózu generací, historických období, odlišných uměleckých i žánrových světů. Zdánlivě nepravděpodobné, experimentální spojení barokní hudby a tanečního projevu ze století jednadvacátého ukazuje, že umění boří hranice. Na jednom pódiu se v roce 2025 potkává hudba Johanna Sebastiana Bacha z 18. století v podání Orchestra of the Age of Enlightenment s energií talentovaných mladých tanečníků street dance. Choreograf tanečního představení, které mělo premiéru loni na Edinburském mezinárodním festivalu, a současně režisér dokumentárního snímku Kim Brandstrup v něm říká, že jazykem tance je rytmus a nezáleží na tom, jestli jde o Bacha, jazz, hip hop nebo cokoliv jiného. Jeho choreografie Bacha modernizuje, doslova ho beatuje.
V padesátiminutovém dokumentu se mladí tanečníci a tanečnice svěřují, jak formativní pro ně tato zkušenost byla. Když do projektu nastupovali, většinou Bacha ani jeho hudbu neznali. Během zkoušek ale zjišťovali, že Bach a hip hop sdílejí rytmickou DNA. Postupně nejen slyšeli, ale hlavně cítili hudbu jinak než na začátku, vnímali více její vrstvy a jednotlivé tóny. A všechno je to z filmu znát. Stimulující choreografie i taneční výkony, chemie mezi hudebníky a tanečníky, entuziasmus a angažovanost všech zúčastněných jsou doslova nakažlivé.
Během představení zůstávají všichni tanečníci přítomní na jevišti. Pokud zrovna nemají výstup, sedí na postranních lavičkách, které přímo implikují street dance element. Hudební těleso není schované dole v orchestřišti, naopak, usazené na zvýšeném pódiu za tanečníky, je rovněž plnohodnotnou součástí scény. Tato blízkost mimo jiné umožňuje interakce, jako když kamera zprostředkuje oční kontakt tanečníka s muzikantem při sólo výstupech. Jde o natolik silný moment, metaforicky jako by se minulost s přítomností skutečně propojila, až z toho příjemně mrazí. Téměř dojemně působí, když hudebníci interpretují jednu z Bachových skladeb, na kterou se zrovna netančí, ale mladí tanečníci a tanečnice setrvávají na pódiu a každý po svém, společně s muzikanty hudbu prožívají. Pro některé, se zavřenýma očima, jako by šlo o způsob meditace.
Minimalistické scéně dominují tanečníci a tanečnice oblečení do jednobarevných outfitů v nerušivých odstínech bílé, šedé, pískové až hnědé, černé, výjimečně třeba červené, která prořízne scénu a zapůsobí o to intenzivněji. Svislé zrcadlové pásy instalované za zády tanečníků multiplikují jejich postavy, pohyby a tříští odrazy do prostoru. Žádné další rekvizity tudíž nejsou potřeba, neboť zrcadlový efekt iluzivně prohlubuje prostor, vizuálně utváří další plány.
Snímek Breaking Bach má výborný scénář, režii, kameru (Zen Grisdale) i střih. Ozřejmuje vznik projektu, dává nahlédnout do zákulisí zkoušek, nechává umělce vypovědět svoje zážitky a přitom zbývá dostatek času přinést adekvátně dlouhé úseky ze samotného představení. Ty pak film zprostředkovává divákovi způsobem, který hypnotizuje a pohlcuje, dává zapomenout, že se člověk dívá na druhotný produkt, nikoliv na původní projekt. Je tak příkladem autorského tvůrčího přístupu, který povyšuje jedno umělecké dílo na další.
Tanec jako výřečný nositel příběhu
Snímek Nikdy se neohlížej, zástupce žánru dance for camera, si z festivalu odnesl Zvláštní uznání za mimořádný umělecký počin. Film britské společnosti BalletBoyz v režii Michaela Nunna a Williama Trevitta vypráví v epizodické struktuře mikropříběhy několika postav odehrávající se během jednoho dne. Jejich společným jmenovatelem je odcizení nebo osamělost v různých podobách. Nepříjemné niterné pocity pomáhá vyjádřit mísením reality se surrealistickými prvky. Chlapec čelí cestou do školy v autobusu náporu dívek, mladý bezdomovec za zvuků probouzející se ulice vstává a protahuje se ve výklenku, kde strávil noc, mladá žena se cítí neviditelná v plném baru, načež se ve snovém výjevu bar vyprázdní, zůstane pouze ona se svým partnerem a společně tančí fragmenty dramatického konfliktu.
Obzvlášť emočně silná je scéna na pláži, kam přichází starší žena zemřít. V momentě, kdy si svléká bílý župan a v černých plavkách se noří do moře, vstupuje do záběru v zadním plánu skupina černě oděných postav. Jejich následující choreografie pak vyjadřuje pocity spojené se ztrátou blízkého člověka. Nikdy se neohlížej je hluboce osobní, poetickou výpovědí o člověku, osamělosti, i o konci života, a zároveň otevírá témata smutku a lidské odolnosti. Jímavý taneční snímek nachází rozmanitý vizuální jazyk pro situace, o kterých častokrát nechceme nebo se bojíme mluvit.
Filmy jako Nikdy se neohlížej ukazují, jak moc je právě tanec přítomný v naší každodennosti a jak ve chvílích, pro které nenacházíme vhodné výrazy, přichází ke slovu pohyb a tanec jakožto příhodnější a možná i výřečnější forma či způsob mezilidské komunikace, jako prostředek porozumění.
Eklektická pestrost kolekce tanečních snímků
Z celkového počtu osmdesáti čtyř soutěžních titulů jich tanec v různých formách a intenzitách reprezentovalo šestnáct. Dva z nich získaly festivalové ocenění: balet Nurejev si odnesl Český křišťál v kategorii záznamů inscenačního umění a taneční snímek Nikdy se neohlížej obdržel Zvláštní uznání za mimořádný umělecký počin. Česká republika měla v soutěži celkem čtrnáct pořadů, přičemž tuzemskou taneční tvorbu zastupoval první díl dokumentárního cyklu To je tanec!.
Korpus šestnácti snímků o tanci nebo s tancem zahrnoval různorodou škálu žánrů, formátů, uměleckých forem a přístupů: dokumentární, životopisné nebo portrétní snímky, filmy žánru dance for camera, záznamy tanečních představení i inscenované pořady, v nichž tanec koncepčně interagoval s jinými uměleckými obory, a také ty, kde je nositelem příběhu právě a téměř výhradně tanec. Většině z nich je však zařazení jen do jedné z uvedených škatulek těsné. Výstižnější pro ně je spíše fluidní žánrové mísení. Celkově lze hodnotit, že převažovaly snímky invenční, a těch naopak konvenčních bylo minimum. Tematickou rozmanitost interpretačně propojovala, především u dokumentárních snímků, výpověď o roli (tanečního) umění v posílení individuální odolnosti, jež se v důsledku propisuje do té společenské.
Psáno z festivalu Zlatá Praha, konaného 23.–26. září 2026 v Obecním domě.
