Váženým festivalovým hostem byl jednadevadesátiletý britský režisér Brian Large. Tento světově uznávaný tvůrce zachytil televizní optikou na tisíc operních a koncertních představení a průkopnickou prací posouval hranice televizních možností. Během své výjimečné, více než padesátileté kariéry přenesl živá vystoupení nejznámějších umělců do domovů milionů diváků, mezi jinými i původní koncert tří tenorů z římských Caracallových lázní. Po dvě desetiletí režíroval přenosy i u nás oblíbených novoročních koncertů Vídeňské filharmonie.
V Praze uvedl svou novou autobiografii At Large — Behind the Camera with Brian Large a v Nostickém paláci převzal medaili Artis Bohemiae Amicis za dlouholetý přínos k propagaci české hudby v zahraničí, zejména tvorby Bedřicha Smetany a Bohuslava Martinů.
Konvenční dokument o nekonvenčním umělci
Významnou průkopnickou osobnost představil i jeden ze soutěžních snímků Peter Brook: Showman nebo šaman (2025, režie Reiner E. Moritz). Bezmála hodinový německý dokument připravený u příležitosti stého výročí narození tohoto nekonvenčního režiséra, proslulého například originální a kontroverzní interpretací Shakespeara, je však až příliš všední poctou takto výjimečnému umělci.
Tradiční prostřihy tzv. mluvících hlav s ukázkami Brookovy tvorby jsou prakticky v rozporu s tím, jakou uměleckou stopu po sobě tento jedinečný režisér zanechal. Uspěl na komerční i klasické divadelní scéně, inscenoval opery i muzikály, čtyři roky objížděla svět jeho devítihodinová divadelní hra Mahábhárata, na filmové plátno převedl třeba román Marguerite Duras Moderato cantabile (1960) s Jeanne Moreau a Jeanem-Paulem Belmondem v hlavních rolích nebo kontroverzní pohled na válku ve Vietnamu Tell Me Lies (1968).
Alespoň drobnou jinakost do snímku vnáší a jako příjemné osvěžení působí záběry na deníkové zápisky Brookova otce včetně citací z nich, archivní fotografie nebo novinové články, sekvence rodinných videí doplněné slovy Brookova syna Simona o seznámení rodičů a jejich společném životě. Zmiňuje i to, že jeho matka, herečka Natasha Parry svoji vlastní kariéru omezila ve prospěch manžela a výchovy dětí. Všechny tyto situace dodávají Brookovi, v dokumentu jinak výhradně opěvovanému geniálnímu umělci, lidský rozměr.
Peter Brook pracoval s herci různých generací, národností i tvůrčích a společensko-sociálních východisek. I proto se v sedmdesátých letech rozhodl pro zcela jiný přístup k jejich režijnímu vedení. Hledal s nimi spíše organickou cestu skrze improvizaci a vymyslel vlastní společný jazyk, který sdíleli. Spolupráce s ním byla tvrdá a náročná. Jak ale glosuje herečka Glenda Jackson, i přes obrovské nasazení, které Brook po svých hercích vyžadoval, považuje za velké štěstí, že s ním mohla pracovat. Není sama, kdo v dokumentu vyjadřuje režisérovi a scenáristovi vděk.
Ze slov blízkých spolupracovníků vystupuje Brook jako neobyčejná osobnost s mnoha fasetami, jako génius i jako náročný režisér a skvělý učitel. Podle divadelního kritika Michaela Billingtona byla klíčem k jeho úspěchu a výjimečnému dílu nekončící umělecká i životní zvídavost. Škoda, že se podobné aspekty nepromítly do kvalit uvedené filmové pocty. Přestože snímek disponuje jistou vypovídací hodnotou, takto výjimečnému a stále vlivnému i inspirujícímu umělci by přece jen slušelo originálnější a nápaditější zpracování jeho odkazu.
Snímek Tanec v ročních obdobích hypnotizuje diváka brilantními obrazy přírody a krajin z různých končin, proměňovaných čtyřmi ročními obdobími, v nichž čtyři dvojice tanečníků ztvárňují čtyři podoby lásky a čtyři fáze partnerských vztahů.
„Jedinou hranicí je naše mysl“
V medailonku poroty vyjádřila těmito slovy polská hudebnice Michalina Jaxa-Stencel otevřený přístup, jaký je třeba k plnému a citlivému vnímání umění a kulturních pořadů. Pětičlenná mezinárodní porota jich letos v soutěži posuzovala celkem osmdesát čtyři a podle vlastních slov hledala originalitu, hodnoty, emoce i technickou kvalitu. Těmto kritériím pak podle nich nejvíce odpovídal francouzský film Tanec v ročních obdobích (Les Saisons de la danse, 2025) režiséra Tommyho Pascala, který si odnesl hlavní cenu Grand Prix.
Snímek žánru dance for camera hypnotizuje diváka brilantními obrazy přírody a krajin z různých končin, proměňovaných čtyřmi ročními obdobími, v nichž čtyři dvojice tanečníků ztvárňují čtyři podoby lásky a čtyři fáze partnerských vztahů. Choreografie i taneční výkony jsou v souladu s hudbou Antonia Vivaldiho Čtvero ročních období v nových transkripcích Maxe Richtera. K úchvatné podívané přispívá, jak se všechny umělecké, formální i stylistické složky díla nejen doplňují, ale hlavně vzájemně podporují, a tím umocňují. Fascinující soulad obrazu, hudby a tance zanechává i přes svoji expresivitu dojem intimity a harmonie.
Z temnoty do Zlaté Prahy
Zásadním počinem mezi soutěžními filmy je Tanec z temnoty (2024, režie Keiko Zamami) z produkce japonské NHK. Přináší zprávu o smyslu uměleckého života a konání uprostřed válečného konfliktu. V červnu 2024 mělo premiéru představení Národního baletu Ukrajiny s výstižným názvem Wartime Elegy. Pětadvacetiminutový balet o ukrajinském strádání ve válce byl první inscenací věnovanou tomuto konfliktu. Smutná a drsná válečná realita není v dokumentu reprezentovaná výhradně tímto tanečním projektem a uměním. Citlivě ji zprostředkovávají i běžné provozní situace, jako když nás kamera zavede do kostýmního fundusu, kde zaměstnankyně vyřazuje a ukládá kostýmy z ruského repertoáru, neboť ten z programu divadlo vyřadilo. Múzy sice tak docela nemlčí, ale třeba děti baletek tráví čas v divadle, neboť kvůli poplachům a náletům nemohou pobývat samy doma. Soubor a divadlo pak pochopitelně personálně strádají kvůli odchodům personálu do války a v tom nejvážnějším případě i tím, že už se nikdy nevrátí.
Národnostní kontrasty tematizuje i umělecké složení, pod jehož vedením balet vzniká: japonský umělecký ředitel Nobuhiro Terada, původem ruský choreograf Alexej Ratmanskij a ukrajinský tanečník Mykyta Sukhorukov. Tomu je příznačná situace, kdy se choreograf na první zkoušce se souborem domlouvá, jakým jazykem budou komunikovat, načež odmítnou ruštinu a uchýlí se k angličtině, jakkoliv se v překladu mohou jazykové nuance ztratit. Na rozdíl od jiných se však dokáží i navzdory jazykové bariéře domluvit.
Kyjevské divadlo obnovilo svůj provoz dva měsíce po začátku bojů. Návštěvníci a návštěvnice divadla vyjadřují smutek, dojetí i žal nad válečným děním a každodenními obavami i útrapami, avšak jak se slzami v očích řekla jedna z divaček: „Dokud je divadlo otevřené, je naděje.“ Každé znovupostavení na nohy Mykyty Sukhorukova coby hlavního představitele ve Wartime Elegy tak znamená mnohem víc než jen jeden obyčejný zdvih. Tanec z temnoty je v pravém slova smyslu dokumentární film s obrovskou uměleckou výpovědní hodnotou a humanistickým přesahem. Bohužel, i rok a půl po premiéře Wartime Elegy je toto dílo, stejně jako celý film Tanec z temnoty, více než aktuální.
Kvalita i mimo soutěž
Vedle soutěžních pořadů měli diváci možnost zhlédnout pět snímků mimo soutěž, což zdaleka nesnižovalo jejich kvalitu. Spíše naopak. Tři z nich pak rozličnými formami a barvitě vypovídaly o tanci a jeho kráse i řeholi, schopnosti nést myšlenky a promlouvat beze slov, stejně jako o nejistotách tance coby povolání.
Explicitně se těmto tématům věnoval snímek Umělci z jiného světa: Gravity & Other Myths (2024, režie Ilka Franzmann) z produkce ZDF German Television. Devadesátiminutový portrét tanečně-akrobatického souboru Gravity & Other Myths zve diváky do jeho tvůrčí dílny, na zkoušky, vystoupení, sdílí přesuny vlakem či mezi hotelovými pokoji, v nichž tráví členové souboru až deset měsíců v roce. Proto si s sebou vozí alespoň osobní drobnost, která jim domov simuluje: fotografii, malý polštář nebo svíčku zútulňující neosobní prostor hotelových ložnic. Jak v dokumentu zazní, jejich domovem totiž není místo, jejich domov utváří pocit. „Tohle není job, tohle je lifestyle,“ říká jeden z tanečníků.
Soubor je prakticky neustále v pohybu – v průběhu zkoušek, na jevištích během turné, na festivalové scéně, i kvůli neustálým přesunům mezi tím vším. To je v přímém kontrastu k maximálnímu soustředění, které je nezbytně nutné pro provádění náročných prvků, třeba když akrobatka stojí partnerovi na hlavě a ostatní na něj provokativně doráží nebo když se obrovské sousoší důmyslně vystavěné z jejich těl plynule vlní, proměňuje, těla téměř levitují.
Vypovídá to o nezměrné fyzické i duševní energii a vzájemné důvěře. V tyto náročné momenty musí být totiž všichni mentálně i tělesně ukotveni v totální přítomnosti. Jejich pomyslným poutem je právě jistota utvářená naprostou důvěrou. Je to fascinující, adrenalinové a skrze vědomí síly těla a mysli až meditativně zklidňující. Celkový dojem se násobí vizuální hrou světel a stínů. Divákovi se při akrobaticky náročných a nebezpečných číslech tají dech. Reakce však nemluví o dřině, nýbrž o dojmu lehkosti.
Přidanou hodnotou dokumentu jsou osobní příběhy, které tanečnice a tanečníci otevřeně a s upřímností sdílí. Mluví o vášni, vytrvalosti, ale také bolesti, s níž se dennodenně potýkají, o zraněních a fyzických změnách sice trénovaných, avšak neustále přetížených těl, a také o krátkodobosti svých kariér. Ani beznadějně vyprodaná představení jim budoucnost nezajistí, a tak ve volném čase studují interiérový design, ekonomii nebo marketing a připravují se tak na profesní život po skončení taneční kariéry. Film zachází do vícera kontextů a nastavuje tak divákovi obě strany mince umělecké, konkrétně taneční profese. Proto je plastickým portrétem „zdánlivě“ úspěšného souboru Gravity & Other Myths.
.jpg)
Síla krátkometrážní imaginace
Dodnes ve mně nejvíce rezonují dva krátké snímky Takto se hýbu: Naia (2025, Jonathan Watkins) a Přerušení (2025, režie dkfash). Hrdinkou prvního z nich je tanečnice Naia Bautista, která prostřednictvím pohybu reflektuje své transgender prožitky. Film vznikl ve spolupráci Ballet Queer a The Space a režisér Jonathan Watkins ho natočil s týmem čtrnácti LGBTQ+ umělců.
Na půdorysu pětiminutového filmu Takto se hýbu: Naia se rozehrává komplexní příběh rozdělený do tří kapitol. V prvním je tanečnice jakoby uvězněná v tmavém, těsném prostoru, který jí brání realizovat pohyb v plném rozsahu a volnosti, jak by evidentně chtěla. Naráží však na hranice v podobě metaforických oprýskaných zdí, a to ji přivádí do křečí. Následně se střihem přesuneme do laskavějšího prostoru tréninkového sálu, do něhož už proniká světlo a s ním i vize a naděje na svobodnější projev a rozmáchlejší gesta. Poté se spolu s Naiou ocitáme v přítmí divadelního jeviště a nakonec v záři reflektorů, kde se prostor zdá být neomezený a nekonečný. Z Naiy je sebevědomá tanečnice, jejíž pružné a mrštné tělo může volně využívat prostor celé scény, už ji nelimituje ani prostor, ani strach. Když pak v samém finále pohlédne přímo do kamery, probleskne k nám z jejích očí výraz hrdosti a v uvolněné tváři zavnímáme lehkost a satisfakci. V interpretační rovině můžeme tyto tři etapy vnímat jako reflexi transgender prožitků, průběh tranzice či osvobození se ze strachu, předsudků i limitů svého těla. Stručné a prosté, přesto nesmírně výmluvné, esteticky vytříbené, působivé.
Dalším příkladem výřečnosti beze slov je šestiminutové Přerušení, které přináší zprávu o světě, v němž naši identitu rozrušují a zkreslují cizí pohledy. Odehrává se na zdánlivě malém prostoru, který však může znamenat jakékoliv místo na světě, a v krátkém čase, jenž v reálných situacích může trvat nekonečné hodiny. O to sevřenějším a znepokojivějším dojmem snímek vyznívá. Je o zírání, v jehož důsledku zápasí naše těla i psýché, tento zápas se projevuje disharmonií, neklidem, pokřivuje naši osobnost. Jsou vulgární tyto vnější pohledy a hodnotící úsudky, nebo naopak naše myšlenky, jež nás v důsledku zaplavují a oslabují?
Přerušení je záměrně plné expresivity, strachu, znepokojivých zvuků, abstrakce až surrealismu, výrazné mimiky až šklebů. Čtyři výrazně stylizované černošské performerky tancují jako skupina nebo individuální kreatury. Předvádí v detailu kamery sexualizované pohyby pánve a hýždí, reagují na agresivně vyřčená slova, jež na ně doléhají zvenčí. Je to symfonie twerku, účelně použitá ke zkoumání rasové a genderové identity a s nimi spojených stereotypů.
Takto se hýbu: Naia i Přerušení jsou fascinující taneční filmy a skvělé příklady, kterak (nejen) krátkými, zato komplexními údernými díly vzbuzovat emoce a otázky, jež diváky a potažmo společnost skrze taneční, případně i obecně umělecké výrazové prostředky aktivizují. Bylo by chvályhodné, kdyby se i toto stalo festivalovým posláním Zlaté Prahy. Jedině tak se hranice naší mysli více rozevřou a posunou.
Psáno z Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, který proběhl ve dnech 24.–27. září 2025 v Obecním domě.
.jpg)
