Když říkáš místní lidé, myslíš běžné obyvatele, nebo členy lokálních uměleckých komunit?
Většinou jsme pracovali s amatérskými spolky. Například v Srbsku to byly takové – ve vší úctě – maminy, které se scházely jednou dvakrát týdně, aby spolu tančily, protože je to naplňovalo, bavilo, ale také jim to dávalo pocit bezpečí, pocit ženského kruhu. Potřebovaly utéct od plotny, od tlaku povinností, stereotypů a sdílet společně nadšení z tance. Podobné komunity najdeš všude – ve Španělsku, na Balkáně, v Itálii… Pokaždé v sobě mají jiný temperament, jiný příběh, jinou lidskou náturu, ale vždycky najdeš něco, co tě na nich baví, zajímá a oslovuje.
A co vám to dalo jako souboru?
Abych mluvil za sebe, tak já byl k tanečním site specific projektům vždycky dost skeptický.
Proč?
Protože si myslím, že tanec potřebuje minimálně dobrou podlahu, čím jsem starší, tím víc vítám, když je měkká. Nikdy mi zkrátka nepřišlo zajímavé prezentovat existující taneční materiál v nějakém nedivadelním kontextu, když to řeknu velmi zjednodušeně – napasovat choreografii na nějaké skály. Ale zjistil jsem, že když tvoříš od začátku v určitém místě, když umíš hledat cestu, což pro mě byl docela náročný proces, zjistíš, že to jde. S Helenou Arenbergerovou a Míšou Kadlčíkovou jsme udělali inscenaci, kde jsme s místními tancovali na obrovské ploše s cihlovou podlahou. Myslím, že se to povedlo.
Co jste v daném místu objevili za příběh, motto nebo pocit?
Konkrétně v srbském Viminaciu jsem chtěl cíleně pokračovat v linii 42+, to znamená v tématu umělců zralého věku. Chtěl jsem spolupracovat opět s Helenou Arenbergerovou, ale součástí týmu byl například i bubeník Pavel Fait, kterému už je přes 60. A tančily s námi zmíněné dámy ze skupin Bolero Women, kterým je taky přes 42. S nimi jsme mluvili o tématech, která jsou pro ně v jejich věku důležitá – o rodině, o vnoučatech, o menopauze... Neříkám, že se do výsledného tvaru všechno propsalo, ale bavilo nás motivy dotvářet a zapojovat tak, aby výsledek měl hlavu a patu.
Kdo jsou diváci takových projektů?
Cílem Dancing Histor(y)ies je, aby si místní všimli nového festivalu, zašli se na něj podívat a zalíbil se jim. Idea je, že až projekt Dancing Histor(y)ies ukončíme, v daných místech bude vybudován alespoň základ divácké komunity a na základě dobré zkušenosti se bude program a festival tvořit dál z vlastní lokální iniciativy.
Chápu, že tomu rádi se 420PEOPLE pomůžete, ale jaký je tvůj pocit, co se týče udržitelnosti tohoto plánu? Jak finanční, tak organizační.
Shodou okolností jsme se se souborem rok před tím, než nás z Dancing Histor(y)ies oslovili, přestěhovali mimo Prahu. Vždycky jsem totiž chtěl mít letní scénu v Praze, ale je to nereálný sen. Aneta Jochimová, naše PR manažerka, nám navrhla hrát v Lipnici nad Sázavou. A tím všechno začalo. V Lipnici slouží výborný kastelán, Marek Hanzlík, kulturně velmi vzdělaný a zkušený člověk. S ním jsme se domluvili a letos jsme tam vystupovali už třetí rok. Pokaždé nabízíme workshopy, nějaké koncerty, jedno dvě představení a vidíme, že lidi chodí a máme pocit, že budou chodit dál, že si to začínají pamatovat. Ale jde o značnou časovou, finanční i lidskou investici. Tím tedy odpovídám na tu tvoji otázku. Myslím si, že udržitelnost jde zajistit, ale nepodaří se to asi na všech místech, které si koncept Dancing Histor(y)ies vybral. Ale v některých destinacích se to těm kulturním archeologům, těm místním Indiana Jonesům, určitě povede udržet. Největším kamenem úrazu ale podle mě vždy bude dostatek financí než schopnost vymyslet programový koncept.
Takže to je tvoje současnost – dovršený projekt Dancing Histor(y)ies.
Téměř dovršený. Ještě jedeme do Meridy ve Španělsku a na přelomu července a srpna do Nory na Sardinii, kde uvedeme Simonino dílo.
Zaujalo mě slovo archeologie. U bilančního rozhovoru je to skvělý pojem, který jsi vnesl do našeho myšlenkového pole. Tak si vezměme a lopatku a štětce… Začala bych u významných lidí, kteří tě nějakým způsobem ovlivnili, posunuli, rozvinuli, pochopili. Lidi, o které ses mohl ve své kariéře a svém životě opřít.
Důležití jsou samozřejmě rodiče. U nás doma bylo jak k tanci, tak k divadlu blízko z tátovy a dědovy strany. Děda hrál divadlo, babička ochotničila. Táta a dva moji strejdové se věnovali společenským tancům.
Takže jsi doma nebyl divný.
No, na konzervatoři už možná trochu ano, s tou nepočítali.
Rodiče neříkali: „No, tak on teď trochu tancuje, ale určitě půjde na medicínu“?
Tenkrát byla jiná doba, bylo před revolucí, takže umění bylo považováno za činnost, kterou se lze uživit. Když někdo vystudoval, tak se tomu pak věnoval.
Znamená to, že jsi měl skutečně představu, že budeš princ v Labutím jezeře?
Ne, princ v Labutím mě brzo přešel. Měli jsme dobré pedagogy – Andreje Halásze, Anetu Voleskou, Jaroslava Slavického, Ivanku Kubicovou. Na škole panovala upřímnost. Když mně řekli, že přece určitě nechci dělat prince, sice se mě to nejprve dotklo, ale zjistil jsem, že vlastně mají pravdu. Když přišla revoluce, bylo mi patnáct, takže jsem okamžitě věděl, že chci odjet za kariérou do zahraničí.
Vy jste byli vůbec specifický ročník. Pokud vím, bylo vás jedenáct kluků, což je velmi neobvyklé. Zůstali jste v kontaktu? Mám pocit, že jste byli všichni docela úspěšní.
Úspěchy slavili především bratři Bubeníčkové a já. V kontaktu jsme zůstali, máme normálně třídní srazy, whatsappovou skupinu… Každý druhý den si vzájemně přejeme k narozeninám nebo k svátku, protože nás je hodně. Občas se i sejdeme. Školu bych neměnil. Teď to asi není populární říkat, ale já mám na konzervatoř velmi dobré vzpomínky. Dala mi perfektní základ i do angažmá v NDT (Nederlands Dans Theatre).
Zajímalo by mě, jaká byla atmosféra, ve které jste na konzervatoři rostli. Co je to za kvalitu, kterou tak pozitivně hodnotíš?
Na konzervatoři panovala přísnost, dril, ale my jsme si ho ještě protahovali. Zůstával jsme sami večer na sále, pouštěli si choreografie na VHS a zkoušeli napodobit, co jsme viděli. Dohonit formu Baryšnikova nebo Nurejeva, to byla motivace.
Takže jestli tomu dobře rozumím, v temné druhé polovině 80. let, kdy vy jste studovali, byla konzervatoř jako váš ostrov, na kterém jste si pouštěli véháesky, koukali na fantastické tanečníky a choreografie a snili. Mentálně už jste tady v podstatě nebyli.
Nás to hlavně fakt bavilo. Samozřejmě, že jsme u toho taky hráli fotbal s tenisákem a dělali takové ty normální pubertální věci. A samozřejmě mezi námi jedenácti byly rozdíly, ne všechny zajímalo hopsat po večerech, o sobotách… Od pedagogů jsem ale cítil, že dril měl opodstatnění. A nepřišel nám divný.
Dá se říct, že tvůj nástup do profesionálního světa byl poměrně luxusní. Nemůžeme se vyhnout jménu Jiří Kylián. Co ve tvém uměleckém životě tato osobnost znamená?
Je to můj umělecký děda.
Je tam tolik laskavosti jako čekáme od dědečka?
Čokoládičky ani pětikoruny nedostávám. Ale panuje mezi námi otevřenost a inspirace. Mám ho za vzor, možná ne jako umělce, ale jako člověka. Fascinovalo mě, jak se choval, jak mluvil, jaké měl názory, jak nám vyprávěl o filmech…
Mluvíme o Kyliánovi jako o lidském vzoru. V čem spočívá kvalita, co tě na něm tak fascinovala?
V tom, jak umí s každým individuálně mluvit. Umí přirozeně nacítit, jaká slova použít pro tebe, jaká pro někoho jiného.
Empatický člověk?
Snaží se druhého pochopit, aniž by se podbízel. Jednou jsem se ho ptal, jestli něco musí mít smysl, a on řekl: „No, nemusí. Samozřejmě, že já bych ti měl říct, že věci smysl mít musí, ale třeba najdeš způsob, jak to udělat, aby smysl mít nemusely“. Uměl přiznat, že neví, že si není jistý.
Jiří Kylián je nezpochybnitelná autorita ve všech ohledech, takže já u tebe hledám…
…nějakou vadu na kráse?
Ne, to ne. Něco, co nemůže mít nikdo jiný ve vztahu s ním. Anebo co tahle vazba znamená pro tvůj život.
Pro mě to znamená, že když před tři čtvrtě rokem vešlo ve známost, že bude mít velké premiéry v Oslu, hned jsem si koupil dva lístky na každou z nich. Kvůli němu přijela i Liv Ullmanová, Baryšnikov, Mats Ek… Věděl jsem také, že se díky němu sjedou lidé, kteří jsou mi strašně blízko a kteří mě formovali. Dlouhodobí přátelé z Holandska, kde jsem žil šestnáct let, v NDT působil jedenáct. Doteď mě k nim poutají hluboké vazby, vím, že můžu zvednout telefon, zavolat, že přijedu do Haagu a budu mít kde přespat. Pořád si vyprávíme stejně trapné fóry jako v osmnácti, jakkoli je nám všem padesát. V Praze nic podobného nemám. Tady jsem si začal přátelství budovat ve třiceti, v Haagu v osmnácti. Nejde to srovnat. Plus angažmá v Nizozemí byl můj první výlet na Západ! Viděl jsem poprvé, že se prodávají mandarinky i během roku, nejenom na Vánoce. A co je avokádo, jsem si musel dohledat.
Jakou další osobnost bys zmínil?
Hodně důležitý je pro mě Saburo Teshigawara. Ten mě ovlivnil nikoli jako člověk, ale jako umělec.
Čím?
Jednoduchostí, s jakou přistupuje k pohybu. Dokáže rozebrat pohyb až s primitivní jednoduchostí. Nejde o techniku nebo styl, ale metodu, která je stejná už čtyřicet let.
Mohl bys trošku naznačit, v čem ta jednoduchost spočívá?
Pracoval jsem se Saburem sedm let a během té doby se mi spojila spousta věcí a informací, které jsem načerpal za dobu, kdy jsem tančil v NDT. Saburo hovořil o jednoduché recyklaci energie, o nějaké nekonečné flow, což možná nebyly úplné novinky, ale občas potřebuješ, aby to někdo rozebral pod mikroskopem a řekl ti, že je to v podstatě prosté. Najít přirozený způsob, jak dostat z těla hodně, aniž by trpělo, aniž by to pro něj bylo nezdravé. Pořád jde o stylizaci a formu, ale za to, že můžu v padesáti občas tancovat, vděčím právě Saburovi a tomu, že jsem od něj mohl nasát onu jednoduchost.
Například – místo půlhodinového warm-upu jsme se rozehřívali tři hodiny. Tělo ti pak začne fungovat jinak, instinktivně, protože po třech hodinách už není schopné nějaké hluboké analýzy. Jestli mám tedy teď bilancovat, říkám si, že by stálo za to se trochu zastavit, a než hledat nové věci, raději otevřít batoh zkušeností, kterých s sebou nosím už padesát let, pořádně prohrabat a podívat se na věci v něm jinak.
Ve starších rozhovorech jsi hodně zdůrazňoval ambici 420PEOPLE přinášet nové impulsy a „světovost“. To se podle mého stalo a bilančně můžeš být spokojený.
Ano, přivezli jsme díky Nataše Novotné Ohada Naharina, pak Crystal Pite, Jo Stromgrena, Ann van den Broek, spolupracovali se Sidi Larbi Cherkaouim. Na nezávislý soubor šlo o fantastické konexe.
Ale možná o nich nemluvme v minulém čase, protože pořád nějaká spolupráce funguje, ne?
To ano, jsme v kontaktu vlastně se všemi, které jsem jmenoval. Covid to celé trochu překopal a pár let jsme si vystačili z interních zdrojů. Neměl jsem moc zájem o nějakou velkou zahraniční spolupráci, protože není ani produkčně moc jednoduchá. Ale zrovna jsme podali čtyřletý grant, v němž se nějaká jména zahraničních tvůrců zase objevují.
Když mluvíme o těch jménech, je někdo, koho jsi nezmínil, a přitom by si to třeba zasloužil?
V Čechách mě napadají lidé typu Davida Prachaře, Honzy Nebeského, Lucky Trmíkové… Mám z jejich strany pocit velké vstřícnosti. Jan Nebeský mi určitým způsobem připomíná Jiřího Kyliána. Spojuje je otevřenost ke kumštu, obrovská pokora, respekt k umělcům, formě, ke všemu… A zároveň jasná představa, jinak by nebyli tak dobří.
Co tě momentálně zajímá?
Po dlouhé době se mi zdá, že se najednou věci zhušťují. V hlavě mi něco secvaklo a já jsem si připravil novou premiéru během asi dvaceti minut. Věděl jsem najednou, co chci, jak to má vypadat, co k tomu potřebuji. Rychle jsem dal dohromady hudební koncept, scénu… Jako bych to celé vytáhl z toho padesátiletého batohu.
Nějaká mozaika, která dozrála?
Spíš uvědomění si té jednoduchosti…
Mě by hrozně zajímalo z jakého „subatomárního prostoru“ se rodí tvoje inspirace. Můžeš říct, jak třeba vzniklo Where, Ever, Why nebo Královna víl? Jak nebo kde se v tobě díla narodí?
Pořád tvrdím, že současný tanec se inspiruje tím, co je teď. Přitom sám neumím pracovat s klimatickou nebo imigrační krizí, s válkami – to jsou témata, která nedovedu na jeviště přetavit. Třeba se to naučím tak, jako jsem se naučil pracovat se site specific a location specific, třeba k tomu jednou dospěju. Ale z inscenací, které jsi zmínila, tak Královna víl byla inspirovaná mými esemeskami s dcerou. Šlo o práci s textem a s živou hudbou. Ever motivovalo moje téma tlaku, Where opravdu byl otázkou na to, kde všichni jsme. Titul Why vzniknul jak hříčka písmenek. Ale otázka „proč“ pro mě současně byla velmi aktuální, možná i dost dramatická. A s novou premiérou, která se bude jmenovat Kintsugi…
…budeme lepit zlatem hluboké rány?
Právě že budeme dávat hluboké rány na odiv – ty rány a jizvy nám dodávají charakter, utváří nás! Co bych se schovával za to, jaký jsem.
Jak se pro tebe změnil současný tanec, jak vnímáš světovou a domácí scénu?
Z domácí scény mám fakt radost, a to převážně díky Bread and dance (platforma pěti pražských souborů a stejnojmenný event , pozn. red). Je mezi námi moc fajn komunikace, vzájemný respekt, upřímná snaha si pomáhat. Každý soubor si tvorbu jede po svém, ale je mezi námi také potřeba řešit nějaké věci společně. Z toho mám upřímnou radost. Jsme takový český taneční kibuc.
Mění se i diváci a jejich mentalita. Jsou otevřenější a zároveň kritičtější. Ale nebojí se přijít znovu, i když se jim něco nelíbilo. Dřív jsem míval pocit, že pokud se divák zklamal, už jsme ho v hledišti neviděli.
Když jsi byl na škole, tak jsi prý někde do televize řekl, že chceš mít svůj soubor. A ten máš. Co dál?
Vydržet minimálně do toho 20. výročí! Budu teď znít sentimentálně, ale začínám být za spoustu věcí strašně vděčný. Třeba zrovna dneska jsme měli zkoušku na zmíněný location specific projekt v Meridě. A já nevěděl, jak ho dát dohromady. Ve studiu je se mnou skupina bezvadných lidí, tanečníků, kteří udělají první poslední, jsou tam se mnou šest hodin a nepošlou mě do háje, když se zaseknu. Sypou nápady, neurazí se, když jich devět z deseti nevyberu. Přijdou s jinými. Baví se, když se potím a nevím, co mám dělat.
Jsem vděčný za naše studio, náš prostor. Za nové projekty, za připravovanou velkou premiéru Sylvy Šafkové, za nadcházející sezónu 2025/2026. Když si uvědomíš, jaké máš díky tomu všemu možnosti, co ještě chtít? Snad jen, aby to takhle vydrželo a stále nás to naplňovalo. To bych si přál nejvíc.
