Jít za dveře opravdu nestačí
V následujícím textu navazuji na článek Jany Návratové Jít za dveře nestačí (zde) z pozice již bývalého člena komise. Budu se snažit potvrdit tezi, že opravdu „jít za dveře nestačí“ a že premisa tohoto jednání byla pro členy komise pouze jednou z mnoha podmínek tvořících v konečném důsledku morální integritu zúčastněných. Zároveň se pokusím jemně upozornit, že nelze bulvarizovat tak závažné věci, jako jsou výsledky grantových komisí, jak to v jistých momentech dle mého soudu činí právě Jana Návratová.
Petr Boháč. Foto: Jakub Hrab.
Začnu tím nejdůležitějším a zároveň se pro začátek dotknu toho nejhodnotnějšího, co se v článku objevilo. Jana Návratová píše: „Co navrhuji? Aby se bodovalo anonymně, distančně, aby se nemohli komisaři vzájemně ovlivňovat a sešli se až poté, co budou mít na projekty svůj pevný názor. Aby v komisi zasedlo více píšících novinářů, kteří scénu sledují a mají zájem na tom vidět něco kvalitního, nikoli průměr. Aby do komise nepřijímali angažmá alespoň ti, kdož žádají na více projektů. Dále – aby bylo na hodnocení adekvátně času a komise nepracovala pod časovým tlakem. A v neposlední řadě, aby byla práce v komisi důstojně zaplacená, jak se na nezávislou expertízu a osobní odpovědnost za její poskytnutí sluší a patří.“
Při detailní analýze je patrné, že uvedené návrhy jsou již součástí práce komisaře. Například je to vidět na návrhu ohledně anonymního a distančního bodování. Přesně to se v letošním kritizovaném řízení událo. Každý komisař obdržel složku se všemi žádostmi s dostatečným předstihem, aby je anonymně a distančně zhodnotil a obodoval. Zároveň s tím dostal seznam žádostí, na něž měl vytvořit referát, který sloužil jako podklad k debatě při setkání všech členů komise. Seznam určila referentka MKČR. Anonymní a distanční hodnocení bylo následně diskusí, alespoň u mě, ovlivněno minimálně. Na druhou stranu, ve chvílích nejistoty nebo neznalosti konkrétních faktů byl komentář kolegů podstatným přínosem. Takže mohu potvrdit, že anonymní a distanční ohodnocení bylo započato a také dodrženo.
Druhý bod se týká počtu píšících novinářů v komisi. V letošním roce to byli dva z devíti, což se mi zdá jako adekvátní počet, a následně vysvětlím, proč si to myslím. Jana Návratová však nezůstane pouze u konstatování a přidává sporný a jemně manipulativní účelový dodatek, „aby v komisi zasedlo více píšících novinářů, kteří scénu sledují a mají zájem na tom vidět něco kvalitního, nikoli průměr“. Při čtení jejích slov se vtírají znepokojující otázky. Znamená to, že pouze píšící novináři mají zájem vidět něco kvalitního a nikdo jiný? Proč by jiní odborníci měli sledovat jen průměr? A proč by pouze píšící novinář měl něco kvalitního rozpoznat, a jiný odborník nikoliv? Z mého pohledu je komise rozmanitě fungující orgán, jenž by měl nahlédnout všechny aspekty žádosti, jak je popsáno v podmínkách grantového řízení. A těchto aspektů je vícero včetně adekvátnosti rozpočtu, udržitelnosti, vícezdrojového financování atd. Má tříletá zkušenost v komisi je ta, že taneční kritici mají málokdy zkušenost s rozpočtovou analýzou, která je však nedílnou součástí každého bodování a rozhodování. Proto by jejich větší počet byl na škodu, uplatnil by se pouze jeden z mnoha pohledů na danou problematiku.
Třetí bod je o samotném střetu zájmů komisařů. Podle mého mínění je návrh Jany Návratové partikulární a účelový. Snaha třídit komisaře podle počtu střetů zájmů je odsouzena k nezdaru. Kredibilita a odpovědnost jsou od sebe nedělitelné. Vždy záleží na jednání, nikoliv na počtu. Osvětlí to jednoduchý příklad. Některý z komisařů může mít střet zájmů u vícero menších žádostí. Jiný bude mít střet v případě jediné žádosti, která bude obsahovat desetimilionovou sumu. Otázka zní, kdo bude ve větším střetu zájmů? A existuje vůbec někdo v taneční obci, kdo by ve střetu zájmů nebyl? Vždyť i píšící novinář by neměl hodnotit žádosti periodik a webů, do kterých přispívá. Jasná pravidla musí nastavit zadavatel, tj. v tomto případě MKČR. Připomínám, že komisaři jsou oslovováni zadavatelem, nikam se sami nehlásí. Když jsem byl osloven stát se členem komise, vzal jsem to s vědomím, že budu součástí týmu lidí, kterých si nesmírně vážím, a také proto, že budu moci přispět se svým analytickým myšlením k rozvoji oboru.
Dále Jana Návratová píše, že je potřeba mít na hodnocení žádostí dostatek času. V poslední době se ustálilo, že ukončení přihlášek je na začátku podzimu, což je o několik měsíců později než například v grantovém řízení na Magistrátu hl. m. Prahy. Za mě osobně platí, že čím dříve, tím lépe. Na druhou stranu již v polovině prosince jsme jako komisaři měli veškeré podklady k anonymnímu a distančnímu hodnocení. Zveřejnění výsledků na konci února je nejzazší termín, kdy je možné vše přečíst, ohodnotit, setkat se a vše vyhodnotit. Je pravda, že by bylo skvělé posunout odevzdání žádostí na konec června. Na druhou stranu přidělené peníze jsou závislé na schváleném rozpočtu vlády, což zveřejnění posunuje znovu na konec února, protože během ledna dochází k poslednímu navýšení rozpočtu pro všechny žánry a druhy umění. A bez tohoto navýšení by byla suma k přerozdělení poloviční. Bez tlaku všech účastníků řízení na strukturální změny jsou podobná přání relativně naivní.
Osobní zkušenost s prací v komisi dodává kritičce punc autentičnosti. Ta se v článku vztahuje bohužel pouze k domněnce, že ne vše je v pořádku. S jemným úsměvem si představuji Janu Návratovou, jak si s jinými členy komise vyměňuje propisky, nabíječky a chodí spolu na oběd a při tom všem si neznatelnými signály dávají najevo svou přízeň končící lepším bodováním pro jejich projekty. Je potřeba se zeptat, jakou to má celkově souvislost s komisí, které jsem byl součástí? Odpověď je jednoduchá, pražádnou. Jana Návratová píše: „Z pozorování dynamiky v komisi mám zásadní poznatek: nikdo nechce ,dělat dusno‘, protože den je dlouhý a napětí vyčerpává, nikdo příliš nestojí o nesoulad, protože to brzdí práci, bere energii i čas, nikdo nechce riskovat konflikty (...)“. Tato zkušenost je nepřenositelná, je platná pouze a jen v návaznosti na autorku samotné zkušenosti. Důkazem může být například grantové řízení pro rok 2024. Komise ve stejném složení jako v roce 2025 rozhodla, že tři projekty, u nichž byli členové v přímém střetu zájmů, dostanou známku C až C−, což vedlo u každého projektu k 20% snížení výsledné dotační sumy. Toto rozhodnutí bylo nepříjemné, ale spravedlivé. Takže si troufám říci, že jsme se v komisi nebáli „dělat dusno“, když už bych měl použít slovník autorky.
Úsměv mi však tuhne, když se dočteme, že „dalším měkkým, ale zásadním aspektem je rozprava nad projekty. Na jednu stranu je to užitečný prostor pro sdílení názorů a informací, ale na druhou stranu jde o prostor k ovlivňování. Hovořím z vlastní zkušenosti“. Doufám, že autorka při setkání s viditelným ovlivňováním sebrala odvahu a dotyčné manipulátory nahlásila nadřízenému orgánu, tj. vedení MKČR nebo Magistrátu hlavního města Prahy. Neumím si představit, že by to kdokoli z komise, s níž mám zkušenost, neudělal. Jde přece o veřejné finance a každý, byť sebemenší náznak manipulace je nepřípustný a je nutné se proti němu vymezit. Vzpomínám si na dva roky starý článek Yvony Kreuzmannové Žij a nech žít! (dostupný zde), v němž osobně Janu Návratovou nařkla z manipulace jednoho grantového řízení. „Stačí si přečíst slovní ,hodnocení‘, pod která se jako předsedkyně grantové komise MKČR pro festivaly tance podepisuje. I jako hodnotitelka na MHMP sráží prostředky podle svých sympatií a antipatií spoléhajíc na ,anonymitu‘, konstruktivní diskusi se však dosud vyhýbá“. Pamatuji si na své zděšení, když jeden člen taneční obce bez jakéhokoliv důkazu nařkne jiného člena. V té době jsem se rozhodl Yvoně Kreuzmannové napsat osobní, neveřejný dopis. Krátká citace odhalí meritum věci: „Myslím si, že nejste v grantové komisi MHMP, nebo jste nebyla, a rozhovory uvnitř jsou tajné. V podstatě píšete, že víte něco, co vlastně de facto nemáte vědět. Celý systém grantů stojí a padá na nezávislosti grantových komisí. A také na anonymitě. Z jiného pohledu na důvěře. Jenomže vy jedním dechem říkáte, že tato důvěra není možná přinejmenším vzhledem k Janě Návratové“. Můj postoj se za ty dva roky nezměnil. Každé podobné nařčení musí být podložené fakty, jinak se jedná pouze o domněnky, které mohou zavdávat ke křivému obvinění.
Na závěr po tříleté zkušenosti v komisi mám několik tipů, jak přispět k větší objektivnosti a transparentnosti dotačních řízení. Za prvé udržet dvoukolové bodování, v němž první je osobní a anonymní a druhé v korekci po společné diskusi. Za druhé je nutný adekvátně zpracovaný finanční formulář postavený na objektivizujících tendencích jako například finanční soběstačnosti, vícezdrojovosti, detailním rozepsání výnosů i přímých či nepřímých nákladů. Za třetí je nutné udržet vícezdrojové bodové hodnocení, v němž je výsledná známka součtem bodů za různá umělecká i finanční kritéria. Za čtvrté je důležité udržet rozdělování financí podle objektivního matematického vzorce. A v neposlední řadě je potřeba v konsensu s odborníky definovat, co je a co není střet zájmů, a vytvořit seznam sepsaných pravidel chování komisaře během dotačního řízení, například, že se nebude bavit s jiným členem o jiných žádostech během vyměňování nabíječek nebo společného oběda.
PS. Byl jsem poslední tři roky členem taneční komise. V přímém střetu zájmů jsem se ocitl během posledního roku třikrát. Nikdy jsem se ani v nejmenším nepokusil jakkoliv ovlivnit své spolupracovníky. Během tří let jsem nikdy nezaznamenal, že by naopak někdo chtěl nekale ovlivnit mě nebo někoho z mých spolupracovníků. Byl jsem jedním z iniciátorů tvorby nového formuláře pro výnosy a náklady, který je adekvátní vzhledem k sumám, o které je žádáno. Osobně cítím, že nejhorší jsou domněnky, pocity, které naznačují nějakou nekalou praktiku. Musím se přiznat, že se jim velmi těžko brání. Proto jsem se rozhodl napsat tuto apologii komisaře.
