Balanchine vystudoval baletní školu v Petrohradě (dnešní Akademii ruského baletu A. Vaganové), tančil v souboru tehdejšího Národního akademického divadla opery a baletu (před revolucí Mariinského, po většinu sovětské éry známe jako Kirovovo) a účastnil se experimentu Velikost vesmíru Sergeje Lopuchova na hudbu Symfonie č. 4 Ludwiga van Beethovena považovaného za první abstraktní/symfonický balet. Když se v roce 1924 rozhodl hlavně z existenčních důvodů emigrovat, měl tanečnímu světu co nabídnout. Výbornou techniku, znalost klasického baletního repertoáru, chuť a talent tvořit nové věci.
Nežli se v roce 1933 usadil ve Spojených státech, působil v Ballets Russes Sergeje Ďagileva, kde se stal v jednadvaceti letech baletním mistrem a choreografem. Zde vytvořil dodnes uváděného Apollon musagète (1928) či Fils prodigue (1929). Po Ďagilevově smrti sporadicky pracoval v Londýně s muzikálovou scénou a působil v souboru navazujícím na Ďagilevův odkaz (Ballet Russes de Monte Carlo). Osudovým se pro Balanchina stalo setkání s Lincolnem Kirsteinem, znalcem umění, který ho přesvědčil k odjezdu a setrvání v Americe. A právě zde Balanchine zanechal nejvýraznější stopu, založil School of American Ballet, a ponechal tak umělecký odkaz, z něhož čerpal a čerpá celý taneční svět a který střeží The George Balanchine Trust.
Balanchinova díla tvoří pilíř nejen dramaturgie New York City Ballet, jež choreograf založil spolu s Kirsteinem, ale patří i mezi stálice repertoárů jiných významných baletních těles, jako jsou The Royal Ballet, Ballet de l´Opéra national de Parisnebo Balet Velkého divadla v Moskvě. A asi nejsou tanečníci a tanečnice, kteří by si nechtěli alespoň jedenkrát Balanchina zatančit.
V roce 1995 se jeho Divertimento Op. 15 s Mozartovou hudbou dostalo do složeného večera první Amerikany v podání Baletu ND, o devět let později v Amerikaně II přišla řada na Who cares? a do Amerikany III z roku 2012 přibyly Theme and Variations. Nejfrekventovanějším Balanchinovým baletem se u nás stala Serenáda na hudbu P. I. Čajkovského, kterou ponejprve v roce 1995 nastudovala Taneční konzervatoř Praha (dnes TKHMP) v rámci absolventského představení a posléze se několikrát navracela i do dramaturgického plánu Baletu ND. V roce 2023 věnovali Balanchinovi celý večer v Brně, kde v české premiéře uvedli Concerto Barocco, Episodes a Tschaikovsky Pas de deux a nechyběla již zmíněná Serenáda. Aktuální pražský večer přináší dvě čtyřicetiminutové choreografie – kromě navrátivšího se Who cares? se prvně u nás uvádí Brahms-Schoenberg Quartet.
Balanchine vystavěl v Brahms-Schoenberg Quartet nápaditě rozvržené sborové party, zvláště ty dámské, kdy kupříkladu mezi řadu tanečnic stojících zády k divákům pronikají další, klekají si a jedna za druhou stáčí hlavu do strany v hlubokém záklonu.
Od lyrických partů k temperamentnímu čardáši
George Balanchine představil prvně svou choreografii se symfonickou orchestrací Klavírního kvartetu č. 1 g moll od Johanesse Bramhse vytvořenou Arnoldem Schönbergem před šesti dekádami (1966). Každá ze čtyř vět přináší jinou náladu, a jestliže Balanchine balet považoval za ženskou záležitost, v tomto případě se dostávají ke slovu i muži. Tančí ve sboru i sóla a jejich černé fraky, vesty a bílé náprsenky s vysokým límcem navržené mistrem haute couture Karlem Lagerfeldem v roce 2016 pro Pařížskou operu se vyjímají na zadním plátně zachycujícím průčelí zámecké budovy, kterou ve druhém obraze zakrývají nařasené závěsy.
Hudba i choreografie jsou majestátní, vzdávají hold kráse hudby a tance. Tance bez narace, kdy choreografie jde ruku v ruce s hudební předlohou. Její první věta (Allegro) zahajuje nástup tanečnic v černo-bílých korzetech, v tylových sukních vrstvených spodničkami od šedých do černých témbrů. Sborová entrées střídají sóla a formální struktura choreografie odkazuje k výstavbě klasických baletů. Klavírní kvartet je poctou akademické taneční technice, do níž Balanchine vnesl vzdušnost, odlehčenost, kde dokonalé provedení, akcentace v jednotlivých tanečních frázích, filigránská vytříbenost jsou zásadním požadavkem, jemuž je nutné dostát. A Balanchine to tanečníkům nikterak neulehčil, protože kombinace prvků vyžaduje hbitost, přesnost, aby ani pod rukama ani pod nohama neunikla jediná nota.
Promenády, kdy baleríny stojí na špičkách v pozici nohou à la seconde, vyžadují velmi dobrý balanc a dobrého partnera, mužská sóla jistotu rotace a výšku skoků a batteries hbitost v kombinaci s plynulým port de bras. Tanečnice si chvílemi vyšlápnou na špičkách v paralelní pozici, ale jinak se choreografie drží klasického tanečního kánonu. Stejně je tomu ve druhé větě (Intermezzo), jíž zahajují tři tanečnice v narůžovělých kostýmech. Třetí, snová část (Andante) evokuje prostorovým uspořádáním a tanečními posturami romantické balety, jejichž ozvuky lze spatřit v nastavení épaulements a zaobleném držení paží. Jako by se před námi rozvinul obraz z Pas de Quatre od Julese Perrota z roku 1845, jen v jiné, černobílé kombinaci.
Balanchine vystavěl do prostoru nápaditě rozvržené sborové party, zvláště ty dámské, kdy kupříkladu mezi řadu tanečnic stojících zády k divákům pronikají další, klekají si a jedna za druhou stáčí hlavu v hlubokém záklonu. Ani pánský kvintet nezahálí, tanečníci jeden po druhém musí vystřihnout dvojité pirouettes en l´air, zvládat skokové variace – a to vše s hravostí a noblesou. Čtvrté, finální Rondo alla zingarese je temperamentní a plné energie, té instinktivní i té taneční. Balanchine roztančil čardášové kroky na špičkách, cikánské motivy jsou zřetelné v třepotání rukou, které tanečnice provádějí hluboko zakloněné. Je to doslova smršť rychlých kroků a radosti s tanečnicemi s věnečky na hlavách a tanečníky s čapkami.
Každá z vět vyžaduje pohotovost, technickou pregnantnost i výrazovou proměnlivost, sóla a duety jsou na partnerskou souhru náročné. Variace klasických prvků jsou vystavěny v rafinovaných kombinacích a točit fouettés s nohou v pozici à la seconde na čtyřicet pět stupňů, byť ne dvaatřicetkrát, ale jen asi pětkrát, je pro baleríny pekelné.
V prvním i druhém obsazení se v jednotlivých větách vystřídala nejen plejáda sólistů. Příležitost dostala demisólistka Anna Novotná i členové sboru Natsuki Nishiyami a John Powers, kteří se osvědčili. Pánské sólo vystřihl v první premiéře v první části se vší parádou Federico Ievoli – bez sebemenšího zaváhání točil, skákal velké i malé skoky a byl spolehlivým partnerem. Ve druhé alternaci ve druhé větě ujistil o svých technických kvalitách a síle Giovanni Rotolo. Ve čtvrté kapitole vychytali krokové finesy charakterního tance / stylizovaného čardáše Aya Okumura a Paul Irtmatov. Ve druhém obsazení se v témže partu blýskli Nina Fernandez a Matěj Šust, jejichž energie proudila hluboko do hlediště.
Odlehčení v duchu Hollywoodu
Následující choreografie Who cares? je zcela jiného střihu, nejenom toho kostýmního, ale také tanečního. Dílo mělo premiéru v roce 1970 a zřetelně se v něm odráží Balanchinovo působení v Hollywoodu koncem 30. let, kdy stavěl choreografie do filmu The Goldwyn Follies, k němuž zkomponoval hudbu George Gershwin. Jeho sedmnáct hitů v orchestrálním aranžmá Hershyho Kaye se stalo podkladem tohoto baletu, v němž se tančí na pozadí scenérie s newyorskými mrakodrapy.
Blyštivé kratičké šaty ve stříbrno-černém a červeno-černém provedení konvenují s odlehčenou atmosférou těžící z hollywoodských muzikálů. Proto i taneční kroky odkazují k filmovým produkcím, v nichž se skvěli Fred Astair, Gene Kelly a Ginger Rogersová. Tanečníci se na scéně Státní opery Praha houpou v bocích, vyšlápnou si po jevišti přes patu a v některých momentech chytají stepařské dovednosti, když jejich obutí či špičkové střevíce ťukají do podlahy v rytmu dané skladby. Jazzové synkopy zachycuje tanec s naprostou samozřejmostí a ležérností a po svižném sklouznutí následuje zapeklitá kombinace skoků či piruet. A opět tady máme sled sborových pasáží, duetů a sólových výstupů.
V nich exceloval v prvním obsazení Giovanni Rotolo, jenž si požitkářsky vychutnával ležérní a hravé nuance své variace. Byl spolehlivým partnerem pro všechny tři baleríny, Ayu Okumuru v bílých šatičkách, Ninu Fernandez ve vínových a Nanu Nakagawu v červených. Všechny si své variace užívaly, jsou v nich krásné, svůdné i rozverné a nerozhodí je ani takové zapeklitosti, jako je kupříkladu série dvojitých pirouettes en dedans zakončených v arabesce či arabesky našlapované dozadu s rychlým zalomení rukou v zápěstí. Ve druhé premiéře se dařilo Federicu Ievolimu, jenž interpretoval sólovou variaci s výraznějšími akcentacemi na závěr taneční fráze. Nina Fernandez zazářila technicky i výrazově ve druhém obsazení v bílých šatech, ve vínových si svůj part bez zaváhaní užila Nana Nakagawa a Aya Okumura byla naprosto skvostná a excelentní v červených.
Balanchinovský večer v budově Státní opery Praha ověřil kondici našeho nejpočetnějšího baletního souboru. Název nové produkce odkazuje k slavné Gershwinově písni, zároveň klade otázku: Koho to baví? Komu na tom záleží? Pokud se necháte unášet hudbou a choreografií, jež vystihuje její nálady, budete se bavit. Oceníte tanečnice a tanečníky, kteří se s Balanchinovou neoklasikou zdárně vypořádali, ale někteří ještě potřebují čas, aby v Brahms-Schoenberg Quartetu hladce provedli a bezešvě propojili někdy až vražedné taneční kombinace a průplety, jak v sólech, tak v duetech. Na tom, aby Balanachinovy vybrané balety zatančili co nejlépe, si dali záležet, a variace na Gershwinovy melodie je evidentně těšily, což se na obou premiérách odrazilo ve vřelém potlesku publika.
Psáno z první a druhé premiéry 18. a 19. června 2026, Státní opera Praha.
Who Cares?
Brahms-Schoenberg Quartet
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Johannes Brahms v orchestraci Arnolda Schönberga (Klavírní kvartet č. 1 g moll, op. 25)
Scéna a kostýmy: Karl Lagerfeld
Světelný design. Jan Beneš
Nastudování: Nilas Martins, Christian Tworzyanski
Výprava: Pařížská národní opera, užito s laskavým svolením
Hudební nastudování a dirigent: Václav Zahradník
Premiéra 1966, New York City Ballet
Who Cares?
Choreografie: George Balanchine
Hudba: George Gershwin v adaptaci a orchestraci Hersyho Kaye (se svolením Společnosti EAM – European American Music Distributors Company, držitele autorských práv ke Gershwinovým písním a baletnímu aranžmá)
Kostýmy: François-Noël Cherpin
Scéna: Zadní prospekt byl vyroben v Ateliérech Nizozemské národní opery a baletu s laskavým svolením Nizozemské národní opery a baletu, Amsterdam, Nizozemsko
Světelný design: Jan Beneš
Nastudování: Nilas Martins, Christian Tworzyanski
Hudební nastudování a dirigent: Václav Zahradník
Premiéra 1970, New York City Ballet
