Emocionální a intimní zpověď tanečníků ostravského baletu se odehrává na příliš malém prostoru. A to jí nesvědčí

Inzerce

S námětem „Babylonu“ přišel Jiří Nekvasil, ředitel NDM, scénář vytvořil zkušený slovinský režisér Rocc společně s oslovenými tanečníky, choreografy Natalií Adamskou a Reiem Masatomim. Oba jsou již zkušení umělci a mají za sebou bohatou taneční kariéru. Zatančili si v NDM většinu sólových rolí. Za roli Carmen ve stejnojmenném baletu Jiřího Pokorného získala Natalia Adamska Cenu Thálie 2022.

Není jednoduché tvořit a vymýšlet choreografii ve dvojici. Protože se Adamska a Masatomi dobře znají a tančí spolu, umějí si vyhovět, respektují jeden druhého. Inscenace by dle anotace měla být intimní a emocionální zpovědí dnešní generace silně závislé na médiích a různých jazycích. Každý by chtěl být slyšen, viděn a vnímán. Často jde o komunikaci jednostrannou, bohužel bez zpětné vazby… Tak se vyjádřil režisér Rocc. Skrze tanec pak aktéři i tvůrci hledají způsob, jak porozumět druhým i sami sobě. Slova jsou leckdy velkou zábranou, těžko jim porozumět a komunikace v cizím jazyce vázne. V profesi při zkouškách to musí i zdržovat. Pohyb i určitá gestika jsou pomocníkem k porozumění. Vcítění se jeden do druhého a jistá dávka empatie jsou namístě.

Z tohoto principu tvůrci vycházeli. Mají k dispozici dvě dívky a dva muže. Interpreti jsou využiti naplno z tanečního hlediska – úryvky, variace na dané téma vycházejí z expresivního současného pohybového jazyka. Ale to nestačí; jsou performery, kteří navíc ve své mateřštině vyjadřují, co cítí. Mluvené slovo nebývá pro tanečníky jednoduché k interpretaci. Tady na malinké scéně Divadla „12“ mají i mikrofon, který chvílemi používají. Jsou tedy dobře slyšet, co se artikulace týče. Musíte ale rozumět jazyku, kterým mluví.

Mnoho dílčích čistě tanečních sólových výstupů svědčí o dobré kondici tanečníků. Bohužel je jeviště tak strašně blízko diváků, že některá sdělení působí až nepříjemně. Novému projektu zásadně chybí odstup a prostor.

V premiérovém obsazení tančí Sojeong Park z Jižní Korey, Francouz Tom Bellec, maďarský tanečník Máté Milchram a portugalská tanečnice Madalena Judas. Důležitým partnerem jim je český kytarista a skladatel Milan Bátor, který zaranžoval známé skladby Erika Satieho. Tomuto francouzskému skladateli a klavíristovi je tento večer také věnován. Je to 160 let, co se narodil (1866). V mnoha směrech předešel svou dobu, jeho kompozice byly velmi novátorské, ne vždy pochopené. A přesto výrazně ovlivnil své současníky Clauda Debussyho, Maurice Ravela a Francise Poulenca. Z jeho děl jsou nejpopulárnějšími klavírní Gymnopédies, Gnossiennes a Vexations. Satieho skladby Bátor začíná hrát, nebo spíš zkoušet už s předstihem, když přicházejí diváci do hlediště.

Napříč malou scénou je postavená baletní tyč. Rozděluje jevištní prostor na dva plány. Mladík upravuje stojan s mikrofonem. Do vázy vlevo v portálu vloží bílou růži. V zadní části stojí pianino jako symbol Erika Satieho. Přichází dívka v černých, elegantních, přilehlých šatech a v lodičkách. Působí rozrušeně, úzkostně dýchá do mikrofonu, je nervózní a nejistá. Ze zákulisí se ozývá dupot, který zvyšuje napětí. Dívka se obnažuje, zůstane jen v prádle. Po určité chvíli znázorňuje pažemi obejmutí.

Zamilovanost, smutek a pláč tento výstup násobí. Dívka končí v modře nasvíceném prostoru a jsou slyšet padající kapky. Na zem se vrhne mladík. Po chvíli prožívání bere květinu a začne milostný duet. Vztah se brzy překlene v neporozumění. Dívka je nešťastná, smutek se zakrátko změní ve vztek. Mladík vysvětluje a omlouvá se jí ve zbrklé francouzštině.

Další entrée patří štíhlounké Portugalce. Tanečnice se snad připravuje na zkoušku, trénink u tyče a následně na vystoupení. Obouvá si růžové baletní špičky. Její výstup působí impozantně a technicky přesně. Zaplétá se také do vztahu s francouzským mladíkem. Mezitím první dívka uvízla u baletní tyče, je i trochu nemotorná. Chtěla by pryč, ale chce vidět, co se dál bude dít. Objeví se další muž s kamerou a živě natáčí fragmenty tance, takže vidíme paralelně detaily tanečníků.

Další scéna je s narozeninovým dortem, přinesl jej maďarský tanečník, stejně jako bílou kytici. Všichni se setkávají. I dvě sokyně spolu tančí. Z náznaků i krátkých monologů si musíme tvořit vlastní obraz. Zřejmě je výklad čistě na naší divácké imaginaci. I když jednotlivé situace sice nelze přesně uchopit, tanečníci je dotahují svými emocemi.

Neporozuměla jsem ale hudebnímu aranžmá zmíněných skladeb. Hru na kytaru elektronickou i klasickou Milan Bátor ovládá sice skvěle, avšak v kytarovém aranžmá Satieho hudba dost zaniká. Škoda, že nebylo využito pianino, které na scéně stojí jako symbol. Většinu skladeb Satie pro klavír skládal nebo následně upravoval pro orchestr. Nevím, do jaké míry choreografové hudbu poslouchali a vycházeli z ní. Připadalo mi, že se spíše drželi vyprávění dílčích příběhů než interpretace hudby.

Mnoho dílčích čistě tanečních sólových výstupů svědčí o dobré kondici tanečníků. Bohužel je jeviště tak strašně blízko diváků, že některá sdělení působí až nepříjemně. Novému projektu zásadně chybí odstup a prostor. Jde sice o „laboratoř“ mladých tvůrců, ale ti by měli mít regulérnější prostorové podmínky. Tato scéna je spíše pro divadlo jednoho herce než pro energické taneční umění.

Psáno ze světové premiéry 13. června 2026, Divadlo „12“, Ostrava.

Babylon balet
Scénář a režie: Rocc
Spolupráce na scénáři, choreografie: Natalia Adamska, Rei Masatomi
Námět: Jiří Nekvasil
Hudba: Erik Satie (Gnossiennes, Trois Gymnopédies, Vexations, Ogives)
Aranžmá pro kytaru: Milan Bátor, Jiří Šoltis
Kostýmy: Borjan Litovski
Scéna, světelný design: Rocc