Kniha Bohuslav Martinů a tanec od Lucie Dercsényi
Knih o tanci vychází v České republice velmi málo, proto je každá publikace tohoto zaměření velmi vítaná. Z toho skromného počtu je pak ještě vzácnější historiografická reflexe choreografického zpracování hudebních skladeb na našich i na zahraničních jevištích. Kniha doktorky Lucie Dercsényi Bohuslav Martinů a tanec, kterou letos vydalo Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze, představuje v tomto ohledu cenné propojení pohledů na scénická díla jednoho z našich nejvýznačnějších a ve světovém kontextu nejuznávanějších hudebních skladatelů, a to optikou choreologie, muzikologie a teatrologie.
Kniha Bohuslav Martinů a tanec. Foto: zdroj archiv NAMU.
Autorka na 210 stranách knihy chronologicky představuje jednotlivá díla Bohuslava Martinů, nejprve ta, která skladatel sám komponoval pro samostatné scénické ztvárnění tancem (strany 21–136), poté díla, která komponoval pro koncertní pódia, ale která díky choreografům vstoupila na jeviště (strany 139–173), a konečně zde najdeme opery, ve kterých Bohuslav Martinů vyhradil tanci významné i významotvorné místo (strany 176–205). U každého z děl se Lucie Dercsényi zabývá skladatelovou motivací a inspirací, okolnostmi vzniku díla včetně hledání vhodného námětu a jeho přetvoření do konkrétního libreta. Dokládá také úsilí, které Martinů musel vyvinout, aby jeho díla byla divadly inscenována, a zabývá se i podmínkami, které si skladatel v některých případech kladl (jako obsazení tanečních rolí, výběr výtvarníka apod.).
Následně autorka inscenace děl sleduje v dobových reflexích od jejich světové premiéry až do současnosti, což je nesmírně důležitá část pohledu na další život scénických kompozic Martinů, včetně těch, které sám nepovažoval za divadelní. Lucie Dercsényi k tomu využívá co nejpestřejší paletu názorů z dobových recenzí a kritik, se kterou umně pracuje tak, aby byl výsledný dojem co nejvyváženější, a cílí tak ke kýžené objektivizaci. Jelikož je sama zkušenou kritičkou tanečních inscenací, dokáže v příkladech opačných názorů najít rovnováhu. Tam, kde o inscenacích v tisku sama referovala, dokáže si držet od svých soudů odstup.
Tímto se publikace stává jedinečným svědectvím o proměnách vnímání choreografických opusů na hudbu Martinů ve 20. a 21. století a představuje cenný příspěvek k výzkumu kulturního vnímání a kritických ohlasů jevištního tance v českém prostředí s přesahem do ciziny. Kniha má velmi přehledné členění. Čtenář sleduje u každého opusu jeho divadelní život od inspirace ve skladatelově mysli až po naši současnost – jsou zahrnuty i inscenace z roku 2024. Některým dílům je věnována větší pozornost (Špalíček, Hry o Marii), což je dáno jejich častějším inscenováním. Žádné z děl Martinů, které se k tanci váže, však nebylo opomenuto. Je zajímavé se kupříkladu dočíst o znovunalezeném krátkém baletu Ruce H.157bis na báseň Otokara Březiny, který skladatel vytvořil pro Jelizavetu Nikolskou, ovšem po letech mu to vymizelo z paměti. Zde je důkaz, jak důležití jsou pro náš výzkum osvícení archiváři, kteří upozorní na zajímavý nález další badatele (v tomto případě vedoucí Hudebního archivu Národního divadla Matěj Dočekal, který se obrátil na Aleše Březinu z Institutu Bohuslava Martinů). Neboli, je stále co objevovat: pátrání po vzniku a způsobech inscenování děl může být napínavou disciplínou.
Je zajímavé se kupříkladu dočíst o znovunalezeném krátkém baletu Ruce H.157bis na báseň Otokara Březiny, který skladatel vytvořil pro Jelizavetu Nikolskou, ovšem po letech mu to vymizelo z paměti.
Balety Bohuslava Martinů pomáhaly významnou měrou prosazovat na našich scénách nejen nové hudební, ale i pohybové myšlení. Stály v kontrastu k určitému „zamoření“ prvorepublikového baletního repertoáru pohádkami Oskara Nedbala a přinášely čerstvý vítr nové doby, byť na to tradiční obecenstvo nebylo ještě vždy připravené. Zejména balet Istar se scénou Bedřicha Feuersteina stál také po výtvarné stránce vysoko nad předchozí tvorbou. Idea národního baletu pak byla posílena díly jako Špalíček nebo Hry o Marii s tím, že prostá nápodoba lidového pohybového zdroje hudbě skladatele nesvědčí.
Text Lucie Dercsényi odkrývá Achillovu patu mnohých skladatelových partitur – totiž absenci kvalitního libreta, které by vznikalo při konzultaci s choreografem, jak po tom volal Michail Fokin. Zajímavý byl osud baletu Šach králi H.186, který Martinů složil v Paříži roku 1930 podle scénáře Andrého Coeuroye (s podtitulem Ballet noir-blanc-rouge). Dílo čekalo celých 50 let na své scénické provedení: s pozměněným libretem ho Luboš Ogoun uvedl na jeviště Janáčkova divadla v Brně v roce 1980. Za zmínku ovšem stojí, že sedm let po pařížské spolupráci Martinů s Coeuroyem spatřil světlo světa v pařížském divadle Champs-Élysées balet na velmi podobné téma. Ninette de Valois zde premiérovala se souborem Vic-Wells Ballet dílo Échec et mat (Checkmate) na hudbu a libreto Arthura Blisse s červenočernými kostýmy Edwarda McKnight Kauffera na černo-bílé šachovnici. Náhoda? Spíš přenos nápadu, řekla bych. Bylo by zajímavé zjistit, co o tom soudil André Coeuroy a Bohuslav Martinů.
Publikace osciluje mezi historiografickým pojetím na vědecké úrovni, které zahrnuje množství odkazů na prameny, a svědectvím o vnitřní politice českých divadelních institucí při přijímání či odmítání provedení tanečních děl Martinů. Je to čtení poutavé, neboť je doplněno reprezentativním výběrem dobových kritických soudů a v rámci nich připomíná naše osobité taneční interprety, choreografy, režiséry a jevištní výtvarníky. K tomu napomáhá i řada archivních fotografií ze jmenovaných inscenací napříč republikou i z ciziny. Shromáždit takový materiál nebylo jistě snadné. Výborné je i uvedení přepisu cizojazyčných kritik v původním jazyce v poznámkách. Jsou to soudy, ke kterým bychom se jinak obtížně (pokud vůbec) dostali. Tím lze i srovnat způsob, jakým se o tanci vyjadřovali publicisté v USA a v západní Evropě.
Kniha je doplněna kompletním soupisem literatury a pramenů, výčtem využitých recenzí, seřazených přehledně podle jednotlivých periodik. Výborným doplňkem je z dramaturgického pohledu také příloha libret vybraných děl Martinů, přičemž zde najdeme i přepis vlastnoručních poznámek skladatele z jeho partitur z fondu Institutu Bohuslava Martinů, z valné části dosud nikde nepublikovaných. Autorka připojuje jako své osobní svědectví k některým dílům úplný text svých kritických reflexí. Publikace tak čítá celkem 280 stran včetně jmenného rejstříku. Graficky je velmi úhledná, díky dobře zvolené velikosti písma, praktickému formátu a dobře zvolené gramáži papíru ji lze bez problému číst. Tiskařský šotek si zařádil jen marginálně: na straně 123 v poznámce 383 uloupil v názvu choreografie Marthy Graham Diversion of Angels koncové „s“ označující plurál, na straně 241 šotek zaměnil iniciálu „J.“ křestního jména choreografky Kröschlové za „E.“. Autorka se důsledně snaží uvádět český překlad cizojazyčných názvů choreografií v závorce. Daří se jí to velmi akurátně, jen v případě překladu Dividing Silence (strana 165) bych zvolila místo „Dokonalé ticho“ přesnější „Rozdělující“ či „Dělící ticho“.
Nezbývá než dodat, že kniha může sloužit jako užitečný a zajímavý průvodce po taneční tvorbě našeho slavného skladatele a ocení ji nejen taneční a baletní obec, ale i obec hudební a divadelní.
Lucie Dercsényi: Bohuslav Martinů a tanec
Vydala Akademie múzických umění v Praze v Nakladatelství AMU v roce 2026
Redakce: Josef Bartošek
Rejstřík sestavila Miroslava Košťálová
Sazbu zhotovil Kamil Schuster
Grafická úprava obálky: David Pohribný
Tisk Nakladatelství AMU
Vazba: měkká
Počet stran: 282
EAN: 9788073316402
ISBN: 978-80-7331-640-2
