Konec světa v branickém divadle sází na efektní vizuálno

Inzerce

Divadlo si prošlo řadou proměn: během války sloužilo jako sklad, později připadlo pod Obvodní kulturní dům Prahy 4, využívala ho televize i kino. V 70. letech zde sídlilo Divadlo Járy Cimrmana, později se zrodilo divadlo pantomimy – „chudý“, ale nesmírně živý prostor, který se stal domovem experimentálního pohybového divadla a proslulých osobností spjatých s Fialkovou školou, Pražskou pětkou či Hybnerovým Gagem. Přestože fungovalo v provizorních podmínkách, stalo se jedním z nejdůležitějších míst české pantomimy a nonverbálního divadla, než jeho činnost po roce 1992 ukončily organizační změny.

Po desetiletích nejasného provozu se divadlo dočkalo skutečného obnovení až po komplexní rekonstrukci. Správu převzala Losers Cirque Company a přejmenování na Divadlo BRAVO! symbolicky navázalo právě na onu nejsvobodnější, nejexperimentálnější éru branické historie. Dnes zde kromě domácího souboru vystupují také další kolektivy zaměřené na nový cirkus a nonverbální divadlo.

Ač je dramaturgie BRAVO! specificky žánrová, divadlo si uchovalo status „lokální“ scény v tom nejlepším smyslu slova. Tato recenze je psaná nikoli z premiéry, ale z reprízy Armagedonu: Poslední derniéry, a bylo proto zajímavé sledovat typické branické publikum: rodiny s dětmi, skupinky místních seniorů i teenagery. Tak pestré diváctvo zavazuje – představení musí obstát u lidí různého věku, divadelní zkušenosti i očekávání.

Vidíme štendry s kostýmy, ledničku, zrcadlo se světly, televizi neustále hlásící katastrofu. Je to poloscéna, polodoma, místo, kde se hraje i žije a kde se běžný provoz mísí s očekáváním konce. Tento „odkrytý“ backstage podtrhuje motiv, že se před námi nic neskrývá – že se přestává hrát role a ukazuje se člověk.

Losers Cirque Company svou novinkou láká na kabaret hraný v situaci blížícího se konce světa. Motiv apokalypsy zde slouží jako rámec, v němž jednotlivé výstupy dostávají ostřejší akcent a společný kontext. Ten nastavuje již úvodní vystoupení kabaretiéra Jana Hofmana, který civilně a přesně načrtává atmosféru „posledního společného večera“. Jeho herecká práce je úsporná, neexhibuje, a přesto drží večer dramaturgicky pohromadě. Vede publikum mezi jednotlivými čísly, vytváří rytmus a přináší momenty pozastavení — nikoli patosu, spíše suchého humoru a lehké existenciální ironie.

Scénografie Marka Cpina využívá principu otevřeného zákulisí. Tento koncept umožňuje rychlé střihy, přirozené nástupy i odchody, a hlavně vytváří dvojí úroveň pozornosti: přední kabaretní scénu a zadní „provoz“, kde se ukazuje fyzická příprava i únava. Vidíme štendry s kostýmy, ledničku, zrcadlo se světly, televizi neustále hlásící katastrofu. Je to poloscéna, polodoma, místo, kde se hraje i žije a kde se běžný provoz mísí s očekáváním konce. Tento „odkrytý“ backstage podtrhuje motiv, že se před námi nic neskrývá – že se přestává hrát role a ukazuje se člověk.

Scénu skvostně doplňují kostýmy Lucie Červíkové i světelný design (Michael Bláha), který rytmizuje večer s výraznou přesností – kabaretní barevnost střídají tlumenější tóny, které podporují napětí, aniž by inscenace sklouzla k těžko snesitelné melodramatičnosti. Scénickou výpravu si dovolím označit za jednu z nejsilnějších stránek inscenace.

Večer je vystavěn jako sled krátkých výstupů, které se stylově i technicky liší. Vidíme vzdušnou akrobatku na hrazdě, duo s obručemi, cyr wheel, závěsné strapsy, handstandovou techniku i drobná čísla tance a pozemní akrobacie. Ne všechny výstupy jsou však pohybově stejně přesné. U části performerů chybí přesnější timing, zejména v návaznosti na hudební strukturu. Občas se rozchází energie těla a rytmus skladby, což snižuje estetický účinek jinak solidní techniky. Podobně herecká složka není u všech vyrovnaná – místy absentuje verbálně zmiňovaný sex-appeal, některé mikropříběhy fungují spíš jako spojky než jako plnohodnotné situace.

Z celé škály výstupů vyčnívají zejména ty v druhé části večera, které mají vysokou technickou i výrazovou úroveň, zároveň představují poměrně neobvyklé využití závěsných technik. Akrobacie na kovové spirále představuje efektní rekvizitu, která umožňuje performerům pracovat s rotací, změnami těžiště a vertikalitou v jiných kombinacích, než nabízí tradiční vzdušné disciplíny. Číslo je přesné, vizuálně výrazné a výborně vystavěné z hlediska tempa i gradace. Zajímavý je též milostný duet v takřka neviditelném závěsu. Vyniká čistotou, koordinací a důrazem na partnerskou souhru. Plynulé přechody mezi statickými pozicemi a dynamickými prvky ukazují vysokou technickou připravenost. Navíc se jedná o výstup, který nejlépe propojuje fyzickou i výrazovou rovinu. Obě čísla potvrzují, že Losers zvládají pracovat s akrobatickou virtuozitou jako s plnohodnotným výrazovým prostředkem, nikoli jako s pouhou atrakcí.

Armagedon: Poslední derniéra stojí na kvalitně vystavěné vizuální a scénografické složce, kterou doplňuje pestrost novocirkusových technik. I když jednotlivé výkony nejsou zcela vyrovnané, inscenace nabízí několik mimořádně silných momentů. Kabaretiér Jan Hofman večeru dodává jednotící linku, která celek stabilizuje a jemně propojuje jednotlivé akrobatické sekvence. Není jen průvodcem kabaretem, ale i průvodcem vlastní existenciální bilancí. Je jediným, kdo dostává prostor skutečně myslet a cítit. Jeho postava je směsí únavy, suchého humoru, jisté prázdnoty i hluboké potřeby být s lidmi, kteří mu nahradili rodinu. „Má smysl dál hrát?“ ptá se mezi řádky. A zároveň si odpovídá: ano, protože práce je domov, rituál a způsob, jak být s ostatními, když už nic jiného nezbývá. Jeho výkon je civilní, nesentimentální, a přesto dojemný. Drží inscenaci pohromadě, nahrazuje dramaturgické „hloubky“, které někdy výstupům chybí.

Divadlo BRAVO! tak představuje titul schopný oslovit široké publikum a zároveň nabízí dostatek materiálu pro náročnější diváctvo sledující technickou stránku nového cirkusu. Výsledkem je přístupný, rytmicky zdařilý a v nejlepších momentech skutečně působivý večer.

Psáno z představení 4. prosince 2025, Divadlo BRAVO!, Praha.

Armagedon: Poslední derniéra
Režie: Petr Horníček
Scénář: Matěj Randár
Dramaturgie: Hana Strejčková
Choreografie: Tomáš Pražák
Hudba: Filip Jelínek, Josefina Horníčková, Michal Pribylinec
Kostýmy: Lucie Červíková
Scénografie: Marek Cpin
Light design: Michael Bláha
Zvuk: Karel Mařík