Miniatura INSECTUM K. vytěžila kafkovskou atmosféru z domu U Minuty, působivá je však i sama o sobě
Franz Kafka láká – k vytváření velkých monumentálních inscenací, jakou je Kafka v Národním divadle Brno, ale také k subtilním projektům pro hrstku diváků, s nimiž interpret sdílí svou fyzickou přítomnost v co nejtěsnějším sepjetí. Jan Komárek, režisér a světelný designér (a také známý milovník šera, tmy a nenápadných světelných zdrojů na jevišti) se spolu s Honzou Malíkem nechal inspirovat oblíbenou povídkou Proměna, když v loňském roce oživili v nové podobě projekt z roku 2008 DerBrouk jako INSECTUM K. Návrat ke stejnému materiálu je ale možné nahlížet jako novou tvorbu: změnila se kvalita pohybu, na scéně sledujeme vyzrálého performera s jiným výrazem, přibyly rekvizity, změnila se světelná režie, tudíž se proměňuje i dramaturgie celé miniatury. Ačkoliv se již INSECTUM K. něco nacestovalo především po zahraničních štacích, kupodivu nemělo dosud pražskou premiéru – až teď v místě jako stvořeném pro prožitek tísnivé miniatury. Ve Skautském institutu v malém sále zvaném Minuta, tedy v patře domu U Minuty, kde Franz Kafka několik let žil a kde se narodily jeho sestry.
INSECTUM K. Foto: Ed Tadevosian.
Kafkovský námět rezonoval nejvíce v minulém roce, protože jsme si připomínali 100 let od úmrtí tohoto spisovatele, u něhož je třeba pečlivě oddělit vlastní dílo od popkulturního nánosu a mnohdy zbytečně patetického vykreslování jeho života. Mnoho tvůrců se inspiruje spíše jeho jednotlivými díly, která však stejně nemůžeme od osobnosti spisovatele oddělit, protože nesou pečeť jeho zkušeností a prožitků. Proměna je nejen skvělou absurdní povídkou, ale také symbolickým obrazem spisovatelova duševního rozpoložení. Kafka do ní s ironií vtělil pocit vlastní opuštěnosti, nepochopení otcem a blízkými, na malé ploše se v ní otiskuje obraz rodiny, jejíž člen se vymyká. Ne nadarmo je sestra jedinou bytostí, jež se k Řehoři Samsovi proměněnému v obtížný hmyz chová jako k myslícímu tvorovi, protože právě úzké pouto s jednou ze sester Kafkovi vyvažovalo chlad mezilidských vztahů.
.JPG)
A tak je jaksi samozřejmé vnímat syntézu všech rovin bytosti hmyzí i člověčí v různých pohybových inspiracích, které z Proměny vycházejí, ať už jsou vážné či tragikomické (jako byla Proměna od DEKKADANCERS). Honzu Malíka už na jevišti často nevidíme, v choreografii INSECTUM K. však zúročuje své zkušenosti, zralost výrazu celého těla, schopnost exprese i soustředění na detail ve vykreslení takové postavy, jež je průsečíkem několika různých identit. Možná vidíme ztělesnění Franze Kafky stísněného životními podmínkami a uvězněného ve škatulce úředníka, která stahuje jeho tvůrčího ducha do tmy. Možná se díváme na Řehoře Samsu proměňujícího se přímo tady a teď v jinou formu života, aby unikl realitě nudného vnějšího světa. Ale samozřejmě vidíme také performera, který nachází vztah s oběma a zhmotňuje jej v minimalistickém pohybu. Sám sobě vytváří omezení scénografickým řešením, když svého hrdinu pomyslně připoutává ke stolu a židli. Muž, stůl, židle, lampa, baterka, mobil, oděv. A prostor – prázdný pokoj se zatemněnými okny, kterými prosvítá život nočního města. To vše performuje společně, byť fyzicky tančí pouze tělo.
Konfrontace osamělého člověka s nepřátelským světem začíná ve světle baterky namířeném na masku z papíru, melancholickou tvář Franze Kafky. Napjaté tělo se pohybuje jako loutka vedená neviditelnýma rukama, bez vlastní vůle. Když postava odloží masku a sehne se k desce psacího stolu, celá pozornost dvou řad diváků se soustředí na jeho ruce: prsty na dřevěné desce zkoumající prostor jako by se oddělovaly od zbytku těla a stávaly samostatnou entitou. Na stole zůstává zranitelné torzo. Tělo se svírá v křeči zrození, odcizené a osamělé v prázdném prostoru. Až postupně se odhalí identita a bytost se vůbec stane lidskou, či lidské podobnou. Stůl je potažen papírem, který až nepříjemně šustí, když po něm jezdí ruka či pěst, to šátrání a hmatání znepokojuje svým zvukem, jako by se po papíru přibližovalo cosi nelidského a číhavého.
Prsty na dřevěné desce zkoumající prostor jako by se oddělovaly od zbytku těla a stávaly samostatnou entitou. Tělo se svírá v křeči zrození, odcizené a osamělé v prázdném prostoru. Až postupně se odhalí identita a bytost se vůbec stane lidskou, či lidské podobnou.
Po několika záblescích světla se rozzáří i žárovka nad stolem, jejíž světlo ale místo tepla šíří spíš ještě o trochu víc pocitu prázdnoty a bezútěšnosti. Stůl se rozkývá pod tíhou těla. Bůhvíproč mi v myšlenkách při pohledu na Honzu Malíka naskočila asociace na staré fotografie Haralda Kreutzberga. Asi něco z energie a tělesného výrazu probudilo představu o kvalitách, které máme spojené s někdejším tanečním expresionismem, který byl vypjatý, emotivní a z principu až křečovitý. Deska stolu šustí a pěst jezdí po papíře. Energie pohybujícího se těla je až agresivní. Noc utíká před světlem, ale to nepronikne úzkostnou atmosférou, již naopak podpoří záškuby rukou trhajících papír. Muž se mění v sochu bez pohybu, aby vzápětí sváděl zápas se stolem. Ve zklidnění se jeho ruce usadí na vlastním těle. Z hmyzu se stává člověkem, když oblékne šedé sako, ale i jako lidská bytost stále chrání svou křehkost ve schoulení.
V poslední scéně performer usedne za stůl. Z nesouvislých zvuků deroucích se pomalu z úst postupně vyvstává slovo. Věta Ich schreibe dich (neboli „píšu ti“) se ale rozpíjí a variuje do nelichotivého závěru. Unavený muž vytahuje z kapsy svítící mobil. Kafka se přesunul do 21. století, ale prázdnota a osamění zůstávají stále stejné. Opuštěná postava strne v koutě nebo se skryje pod stolem, čímž evokuje samotnou Proměnu, která jinak zůstává inspiračním zdrojem, ale ne tak, že by choreografie pracovala s jejím dějem, vystihuje jen pocit. Honza Malík v závěru celé miniatury přivádí ke stolu, na němž se z telefonu ozývá anonymní „Haló?“, dobrovolníka z publika, který zaujímá jeho místo (v Praze si náhodou vybral Andreu Miltnerovou, která zůstala přirozeně civilní a nepokusila se o stylizaci – jinak je ale ošemetné vybírat z publika k interakci profesionály). Jak s danou situací vyzvaný naloží, je už na reakci každého, světlo ale brzy pohasne, takže stačí vyčkat konce představení i v nečinnosti.
Sólo pro zralého interpreta sugestivně vystihuje osamělost a křehkost jedince. Chvílemi „mluví“ pouze performerovo tělo, protože tvář halí maska nebo košile, jindy naopak strhává pozornost jeho soustředěný až strnulý výraz, dokreslující napětí těla. Právě proto, abychom mohli docenit zralé kvality tanečníků, je důležité dávat jejich tělesné zkušenosti a paměti prostor třeba právě v tak intimních projektech. Hlavním spoluhráčem pohybu je světlo, často šero a tma, žárovka se občas rytmicky rozbliká jako vlastním životem, což umocňuje dojem, že kromě performera se na představení podílejí neživí aktéři. Zvuková krajina zahrnuje ruchy, rytmické pasáže, tichou elektronickou hudbu i minimalistickou skladbu s klavírem a houslemi v závěru představení. Stala se natolik přirozenou součástí zobrazované situace, že se na ni musíte soustředit záměrně, abyste si zapamatovali její změny, ale je dobře, že ze syntetického a soudržného díla nevyčnívá.
V krátké anotaci se umělci zmiňují o obrazu figurativního malíře Francise Bacona (1909–1992), který patří také k inspiračním zdrojům. Podíváme-li se na jeho díla, zřetelné je v mnohých z nich centrální umístění stolu jako objektu a figury na něm, figury surreálně rozmlžených kontur či kubisticky přeskupených rysů. Avšak jevištní kompozice se stolem a svítící lampou je sama o sobě obvyklým scénografickým prvkem doprovázejícím postavu buď úředníka nebo spisovatele (a nemusí to nutně být Kafka), stůl s lampou může dokonce sloužit jako zástupný znak takové postavy. Bez výslovného upozornění by tak zřejmě divák o souvislosti s výtvarným uměním vůbec neuvažoval. Je to spíš drobnost, která podtrhuje performanci a dokládá, že ačkoliv jde o projekt malého rozměru, stojí za ním komplexní předivo zdrojů. INSECTUM K. se hodí výborně do nedivadelního prostoru, díky jednoduchému setupu je mobilní a zároveň snadno nasává atmosféru genia loci. Což v případě věkovitého domu na Staroměstském náměstí platí dvojnásobně.
Psáno z reprízy 19. listopadu 2025, Skautský institut, Praha.
INSECTUM K.
Režie a design: Jan Komárek
Tvorba a interpretace: Honza Malík
Realizace kostýmů: Mariana Novotná
Producent: Honza Malík & 2VA z.s.
Světová premiéra: 11. 5. 2024, ARé Fest, Arne Babajanyan Concert Hall, Yerevan /Arménie/
Česká premiéra: 30. 8. 2024, Galerie Františka Drtikola, Příbram (vernisáž výstavy KAFKA PRESENT)
