Od mladých pro mladé. Ztracené pohyby znovunalézají tanec jako přirozenou součást života
Zastrčení vlasů za ucho, hořící papír, pohupující se zavěšená helma, ale i mávání křídly ve snaze vzlétnout. To jsou jen některé z mnoha odrazových můstků pro kolektivem vytvořené představení Ztracené pohyby. Přední pražský taneční soubor Temporary Collective a českobudějovická scéna Jihočeského divadla se v rámci letošního festivalu Jižní Svéráz rozhodli zasít semínka zájmu nejen o tanec, ale především o svět kolem nás, na půdu Základní školy O. Nedbala. Školní tělocvičny jsou určeny netoliko sportovním výkonům, ale díky svým rozměrům se často stávají místem setkávání studentů, učitelů i rodičů. A tato site-specific, respektive social-specific performance není výjimkou.
Ztracené pohyby. Temporary Collective. Foto: Dominik Žižka.
Otevřené téma, spolutvorba, děti a jejich spontaneita… To může znít jako dramaturgova noční můra. Pro ústřední režisérsko-choreografické duo, Terezu Ondrovou a Petru Tejnorovou, je to splněný sen. Prostřednictvím živých výstupů, kolektivních i individuálních, verbálních i nonverbálních, představují mladé účinkující tak, jak se to ve sportovní hale očekává: převlečené na tělocvik, naboso, s lehce nervózním úsměvem na tváři. Na klasickou i moderní hudbu v kombinaci s videoprojekcí, složenou z krátkých záznamů pořízených přímo studenty, odhalují tito výsledky své několikaměsíční kolaborativní rešerše s nadhledem, jiskrou v oku a sympatickou upřímností. V sále se běhá, křepčí, experimentuje, povídá či jen tak pozoruje dění zpovzdálí. Každá grimasa se počítá a žádné dítě nezůstává pozadu. Přitom znovuobjevují nejen pohyby, ale samotný jazyk tance – jazyk výsostně znakový.
Bezprostřední kreativita, žádná bezduchá sladěnost
Teatrolog Jindřich Honzl (jakož i řada pozdějších, mezinárodně proslulých divadelních teoretiků) říká, že divadelní projev je soubor znaků. Vše, co se na jevišti nachází – předmět, člověk, pohyb, mluva – tu není jen samo sebou, ale stává se automaticky zástupcem pro něco jiného, „vyššího“, významnějšího. Jak v závěru představení zaznívá z úst jednoho ze spolutvůrců, pohyb v inscenaci nutně neznamená taneční krok či předem secvičenou choreografii. Člověk je součástí přírody, a tedy každý pohyb lidského těla je pohybem přirozeným. Až jeviště, v tomto případě školní tělocvična, činí tanečníkovy pohyby performativními. Pod vedením profesionálů se tak mladí účinkující, a zároveň spolutvůrci z řad žáků školního věku a mladých profesionálů čerstvě po absolutoriu, vracejí k prapůvodnímu významu i principům pohybu lidí a věcí kolem nich. Řečeno průvodními slovy na webu inscenace, vychází se tu „z každodennosti, z náhodného gesta nebo sportovního pohybu, z dialogu mezi generacemi i z odvahy vystavit své tělo světu“.
Strukturovaná, synchronizovaná choreografie (alespoň tak, jak si ji člověk představí pod pojmem taneční představení) tu má prostor dohromady na sotva 15 minut. Část hodinové stopáže zaujímají skupinové kreace, v nichž se zdají být jednotlivé pohyby i jejich tempo diktovány všemi, a zároveň nikým. Žádné bezduché sladění, ale napojení, přirozené plynutí celku složeného z vibrujících částí. Nelze tu nevzpomenout organické, někdy až mimolidské útvary německé choreografky Isabelle Schad. Právě absolutní tělesnost, vyvěrající z drobných odchylek v trajektorii či načasování, přivádí ryze kolektivní inscenaci k životu.
Část hodinové stopáže zaujímají skupinové kreace, v nichž se zdají být jednotlivé pohyby i jejich tempo diktovány všemi, a zároveň nikým. (…) Právě absolutní tělesnost, vyvěrající z drobných odchylek v trajektorii či načasování, přivádí ryze kolektivní inscenaci k životu.
Ztracené pohyby
Jak se tak dívám na všechnu tu radost z pohybu a absenci tlaku na výkon, přemýšlím nad rozdílem mezi školní besídkou a profesionálním vystoupením. Proč máme tendenci si automaticky užívat jedno, a nikoli druhé? Civilní zpřítomnění jednotlivých tanečníků skrz jejich vlastní slova i kostýmy, jinými slovy jejich bezprostřednost, se ukazuje být pro inscenaci přímo nutností. Při sérii občas dojemných, často vtipných stand-upů, v nichž sami či ve dvojici poodkrývají divákům genezi osobních znovunalezených pohybů, člověka opanuje pocit vzácné důvěrnosti. Vidí vlastně nejen do zákulisí procesu tvorby, ale i do duší mladých performerů. A to chce odvahu.
Za jejím dodáním možná stojí i přítomnost mladých profesionálů z Temporary Young. Mladá divize tanečního souboru, v níž figurují i zde přítomní Emma Fiala a David Králík, letos odpremiérovala představení zabývající se tématem tak trochu příbuzným. Projekt One Gesture charakterizuje znovuobjevování významů gest a pohybů nepovšimnutých, zautomatizovaných či opakováním vyprázdněných ve všudypřítomném online zahlcení. Nelze si tu nepovšimnout určitých podobností mezi oběma projekty, ať již ve výběru hudby – mixu instrumentálních skladeb a popových hitů – či přímo tvůrčích principů. Za všechny jmenujme například choreografický „prstoklad“ složený z konkrétních gest a jejich souběžného slovního popisu, vycházejícího z pohybů i krokových variací přítomných na sociálních médiích.
Fungující pracovní postup je základem každého týmového projektu a jeho recyklace není na škodu, pokud je to postup přenositelný a opodstatněný. Připadá mi, že právě mezi dětmi a mladými lidmi, kteří byli vlivu internetu vystaveni od raného věku, nalézá téma „ztracenosti“ pohybů – resp. naší vlastní pozornosti – tu ideální živnou půdu. A současně potenciál vyklíčit v dlouhodobou změnu toho, jak mladé generaci předáváme umění. Právě odtud snad plyne název inscenace, odkazující na to, co bylo kdysi přítomno. A co cítíme, že stojí za to vzpomenout, oprášit či vzkřísit.
Umění jako nedílná, životadárná součást vzdělávacího procesu
Nenásilně osvětový rozměr inscenace mě přivádí k výuce umění na školách obecně – povětšinou tristní, pokud vůbec existující. Vnímání kreativní tvorby jako něčeho tak trochu zbytečného, případně vhodného pouze coby volnočasová aktivita, začíná právě na základních školách. A tím pádem se pak nevyhnutelně promítá do toho, jak se jako společnost k umělcům chováme potom, co školu opustí. Jak je (ne)podporujeme, (ne)začleňujeme do pracovního trhu, jak s nimi (ne)počítáme při kompenzacích během celosvětových pandemií… Chyba je často přisuzována onomu nenapravitelnému démonu jménem „systém“. Začíná to ale daleko dřív: když dětem říkáme, že určité předměty jsou důležitější než jiné, vytěsňujeme výtvarku, hudebku a tělák do mrzkých 2 hodin týdně a žádáme rodiče, aby svá dítka v uměleckých spádech podporovali ideálně mimo školní rozvrh.
Jistě nejsem sama, kdo měl ze školních let pojmy VV, HV a TV zafixované jako v lepším případě shora diktovanou zbytečnost, v tom horším bezbřehou nudu. Člověk by si řekl zaplaťpánbůh alespoň za nějakou iniciativu (zvlášť jde-li o odpolední kroužky organizované přímo ve škole). Když ale dojde na přístupnost, jsou to opět peníze, které rodičům, a tím pádem i jejich dětem, mohou stát v cestě k výraznější umělecké seberealizaci. Projekt typu Ztracených pohybů se tak již tím, že pro performanci volí právě školní prostředí, pouští do mise dlouhodobější. Tancování, flétnička, zpívání, keramika, to všechno může být prvotním impulsem pro celoživotní lásku ke kultuře a umění. A pokud je v představení od mladých pro mladé vůbec něco skutečně ztracené, rozhodně to nejsou iluze.
Psáno z představení 13. července 2026, ZŠ O. Nedbala, České Budějovice.
Ztracené pohyby
Koncept, režie a choreografie, vedení dílen: Tereza Ondrová, Petra Tejnorová
Tvorba, tanec a účinkující: Emma Fiala, David Králík, Jonáš Kordina, Miradie Kitambala Kučerová, Laura Kupková, Valentýna Paurová, Rozeta Pavlátová, Alexandra Ptáčková, Matylda Říčná, Karin Schlegelová, Sofia Libuše Scott, Alžběta Drvotová, Anděla Halászová, Tobiáš Samec, Tereza Samková; Taneční skupina Allegria – Denisa Davidová, Kristýna Drhová, Magdaléna Galko, Ha An Ho, Vanesa Michalová, Luisa Mylerová, Tereza Picmausová, Tereza Šašková, Gabriela Topková
Hudba a sound design: Jan Čtvrtník
Zvuk: Jan Sedláček
Světelný design: Katarína Morávek Ďuricová
Videoprojekce a střih: Dominik Lukács Žižka
Technické zajištění: Jihočeské divadlo – Petr Moravec
Dramaturgická a tvůrčí spolupráce: Sodja Zupanc-Lotker
Koordinace dětí a tvůrčí spolupráce I (Buddy): Alena Novotná
