Pokus o introspekci, který v performanci Pěny ztrácí směr

Velký sál Paláce Akropolis se otevřel premiéře choreografické eseje Pěny umělecké performativní skupiny Ferst Dadler. Tvůrci projektu, performeři a manželé Inga Zotova-Mikshina a Roman Zotov-Mikshin uvádějí diváky, jak píší v anotaci, do „časoprostoru pro introspektivní nahlédnutí do sebe sama“. Jak se jim to daří?

Pěny. Ferst Dadler. Foto: Romana Kovacs.

Pěny. Ferst Dadler. Foto: Romana Kovacs.

Samotný úvod večera působí velmi vlažně. Do sálu jsme vpouštěni až se začátkem představení, kdy se již oba interpreti protahují a čekají, až se všichni usadí na dřevěné kostky a další objekty po obvodu sálu. Přestože obecenstvo přichází ve velmi komorním počtu, hledání míst k sezení je pozvolné a zdlouhavé. Přemýšlím, jestli se performeři zatím stále jen rozehřívají, nebo již choreografie plyne. Po chvíli diváci usoudí, že by si nejspíš již měli přestat špitat nebo řešit pracovní povinnosti po telefonu a soustředit se na dění na scéně. Zcela nejasnému zahájení neprospívá ani žvatlající batole lezoucí po kraji scény, jež ovšem není součástí produkce. Pozornost je narušena, někteří jsou snad vzhledem k (ne)dění na scéně přesvědčeni, že přítomné dítě je součástí projektu. S takovými situacemi ale návštěvník performativního umění, stejně jako samotní interpreti, musí počítat. 

Po zprvu rozpačitém začátku se choreografie dává do pohybu. Celý večer je protkán metaforami, kdy v pohybovém slovníku performerů lze nacházet souvislosti či celé příběhy dle toku myšlenek, pocitů či životních zkušeností každého z nás. V jednu chvíli pozorujeme dva jedince, patrně žijící v rozdílném životním tempu a nastavení. Jeden jako by byl ovlivňován vnějšími vlivy a hnal se za úspěchem či kariérou, druhý snad řeší své vnitřní nesrovnalosti a hledá tužby svého nitra. Přesto se vzájemně přitahují, narážejí do sebe. Jejich pohyby jsou velmi specifické, každý se hýbe jinak, dle možností svého těla. Obecně převládá impuls z centra či trupu pasivně doznívající v končetinách, což je více než patrné v měkkých, vlnících se pažích. Střet vrcholí ve chvíli, kdy Roman Zotov-Mikshin náhle zpomalí, zkrotí své rozevláté tělo a vytváří ze svých paží jakýsi rámec, do kterého se Inga Zotova-Mikshina pozvolna dostává.

Pěny. Ferst Dadler. Foto: Romana Kovacs.

V obsahu anotace stojí: „V okolní krajině dřímá jakési vědomí… K vědomí ji probralo to, že se na ni někdo dívá, že ji někdo navštívil, oceňuje ji, potřebuje ji. […] Pěny jsou cestou k zastavení nad krásou obyčejnosti. Skoro obyčejnosti.“ Text, který mě ještě před malou chvílí v předsálí tak oslovil, v průběhu performance okamžitě zapomínám. Nekoresponduje s pocitem, jejž jsem si z večera odnesla. Stejně tak název Pěny je pro mě spíše umělecké označení, než by o čemkoliv vypovídalo. 

Pohybová struktura choreografie viditelně staví na improvizaci, v pokročilém segmentu díla se pak v záblescích světla objevují i lehké záblesky moderních tanečních technik. Interpreti téměř veškerý svůj pohyb směřují po kruhu či oblých liniích – symbolizují tím snad životní koloběhy v přírodě či nespokojený život v kruhu? Využívají rotace, krouživé pohyby jednotlivých částí těla, izolaci, potlesky, podupy, opakovaně sjednocují dech i taneční kroky. Přesto pohyb často působí nekoordinovaně. Zatímco v první části pozorujeme téměř hmatatelné napojení mezi aktéry, a to i přesto, že tančí víceméně každý sám za sebe, téměř bez doteků, druhá část je o něco kontaktnější, využívá i efektních unisono variací.

Pěny. Ferst Dadler. Foto: Romana Kovacs.

Pěny mají multižánrový charakter, který staví na specifickém světelném designu a audio složkách. Svícení, stejně jako kostým v podobě tenisek, šusťákové bundy a krátkých kalhot, je jednoduché. Na druhou stranu se světlo neustále proměňuje, k publiku promlouvá samo o sobě. Choreografii dodává melancholickou až ponurou atmosféru, jeho nápadité akce ale performeři prakticky nevyužívají. 

Podobně je tomu s audio složkou celého projektu. Našli bychom letmé okamžiky, kdy světlo a audio jdou ruku v ruce. Tyto složky se ale s pohybovým děním většinou téměř nepotkávají, nejsou kompaktní, pouze fungují vedle sebe. Zvukovou složku tvoří různorodé změti hudebních pasáží, šumů, ruchů a mluveného slova, zvláštně zkombinované do audio koláže, která, alespoň na mě, působila zmateně. Společně s rytmičtější pasáží, kdy se pohyb nějak výrazně nepromění, posloucháme s performery rozhovor v rámci těžko odhadnutelného pracovního procesu. Odehrává se snad v divadelní technické kabině? A proč? Smysl mi zde zcela uniká.

Pěny. Ferst Dadler. Foto: Romana Kovacs.

Následující slovní doprovod znějící z nahrávky, jeho obsah a užívání je také poměrně nešťastné. Již nějaký čas pozoruji narůstající tendenci nadužívání slov napříč alternativní scénou obecně. V tomto případě ale docházím k tomu, že jejich hloubka a význam zůstaly absolutně nevyužity, potlačeny a zbytečně zastíněny ostatním děním. Z ničeho nic jste nabádáni k ponoření se do vlastního nitra, když zaznívají otázky: „Jaké je vaše nejtajnější přání? Co je vaše nejhlubší podstata? Co je pro vás krásné?“ 

Mám dojem, že pro odpověď na tak intimní dotazy zde není vytvořen bezpečný prostor. Zároveň s nimi není pracováno ani rytmicky. Snad mají vysvětlovat význam celé performance a tvořit záchytné body pro diváka, který může být stejně zmaten tím, na co se právě dívá.

Pěny. Ferst Dadler. Foto: Romana Kovacs.

Závěr inscenace bohužel přichází nečekaně. Ve chvíli, kdy konečně pomalu získávám pocit, že se dostávám do dění, je najednou konec. Diváci znejistí, performeři navazují neurčitý oční kontakt snad s každým z nich a až po dlouhé proluce přichází potlesk. Interpreti také působí nejistě, ani se nepokloní… Vnímám žinantní pocity na straně obecenstva i tvůrců. 

Oceňuji myšlenku celého projektu, pohybovou výbavu, fyzickou kondici interpretů i jejich obrovskou snahu se prosadit v rámci aktuální scény tanečně-pohybového divadla a performance. Z mého pohledu však projekt působí nedotaženě, nepropracovaně a místy i neprofesionálně. Nejasný (ohraný) začátek i konec performance, prázdný introspektivní pohyb, otázky, které se pokoušejí přímo zaútočit na nitro přísedících, aniž by k tomu byly vytvořeny podmínky… 

Pěny. Ferst Dadler. Foto: Romana Kovacs.

Vrátím-li se ke komornímu počtu diváků rozmístěných v bezprostřední blízkosti interpretů po obvodu sálu, napadá mě, že se tvůrci tímto způsobem nejspíš pokoušeli vytvořit prostor pro intimnější atmosféru, pro společný prožitek a pohodlí k ponoření se do vlastních myšlenek. Osobně si zde ale připadám jako nezvaný host, nabízené proniknutí do sebe sama se mi opakovaně nedařilo a dění mě zanechalo netečnou.

Arénové rozvržení sálu ani není, kromě pohybu po kruhových a oblých dráhách, interprety více využíváno. Pěnám by podle mého názoru spíše sedlo divadlo kukátkového typu nebo uchopení v podobě site-specific. Domnívám se, že v alternativních vodách se mnohdy snaží měnit zajeté struktury, a to často úplně bezdůvodně. 

Večer na mě působil spíše jako nápaditý work in progress, a ne jako hotové, propracované dílo. Pokud se ale pozastavím u avizované definice Pěn jako choreografické eseje, kdy z etymologického hlediska francouzské essai lze vnímat jako pokus či zkoušku, vrhá to na celý koncept úplně jiné, o něco jasnější světlo. 

 

Psáno z premiéry 10. listopadu 2024, Palác Akropolis.

 

Pěny
Tvorba a interpretace: Elia Moretti, Inga Zotova-Mikshina, Roman Zotov-Mikshin
Výzkum a supervize: Petra Hauerová
Kostýmy: Anne-Catherine Kunz
Světelný design: Vojtěch Brtnický
Partneři projektu: Palác Akropolis, KD Mlejn

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 6x

Témata článku

Ferst DadlerInga Zotova-MikshinaPěnyRoman Zotov-Mikshin

Ferst Dadler

Palác Akropolis

Praha

MultižánrovéTanec

Re: O kritice

vložil Roman Zotov-Mikshin

IP: 46.135.4.245
Reaguje na: Re: O kritice
To je dost trapný pokus otočit co jsem napsal přesně naruby. Realita je, že svět je přeplněn zajímavým obsahem a kdo se o pozornost neuchází, ten ji prostě nedostane.

Původně jsem do téhle roviny jít nechtěl, nicméně když se v téhle diskusi opakovaně pozicujete takhle, tak si servítky taky brát nebudu. Je samozřejmě naprosto vpořádku, že si chcete tvořit soukromně do šuplíku co vám dává smysl a hrát to pro pár kamarádů (na FB má FD po 4 letech 200 sledujících). Troufl bych si říct, že to takhle má naprostá většina ne-profesionálních umělců.

Pokud ale máte pocit, že víc říkat nemusíte, protože vám váš počet diváků stačí (zopakoval jste to 2x), tak proč jste na 2024 žádali o dotaci 800 tisíc? Žádný diváky nepotřebujete, stačí když vás daňovej poplatník bude živit? To přece nemůžete myslet vážně. Nikdo nepochybuje, že bez dotací by umění nebylo, ale tohle je naprosto neuvěřitelná arogance... Pak se umělecká scéna diví, že Ministerstvo Kultury přijde o podstatnou část rozpočtu a veřejnost nad tím pokrčí rameny...

https://mk.gov.cz/doc/cms_library/vysledky_2024_ka_tanec-18432.pdf
https://www.hlidacstatu.cz/subjekt/10921044
Znova si nerozumíme. Já jsem odpovídal na poslední větu z Vaší předchozí odpovědi. “Není to celé naprosto zbytečná epizoda?”

O pozornost se ucházíme, proto děláme to, co děláme. První na co/koho myslíme je náš divák, jen pro sebe to dělat nepotřebujeme. Kvantita a kvalita jsou různé pojmy, prozatím prioritou byla spíše kvalita. Jak pracovat na kvantitě si nechám radit jinde. Můžete zařazovat kohokoliv kamkoliv, pravdu to neovlivní.

Jako často slýchám, vždy někdo začne mluvit o dáních. Teď jste to Vy. V každé koruně naší práce je několikanásobná investice po všech stránkách, come on.

Když chcete klasiku, jděte na klasiku, když chcete experiment můžete přijít na Fersta Dadlera. Naše práce není bezchybná, ale tenhle pokus o lež neberu.


+1 -3 ! Odpovědět

Re: O kritice

vložil Petr K.

IP: 37.188.154.139
Reaguje na: Re: O kritice
Jojo… znáte ten vtip?
Starý včelař umírá a všichni blízcí jsou kolem něho a ptají se: ty jsi tak starý a moudrý, řekni nám, jak to celý je, o čem je život? On říká: všechno je na p**u, kromě včel. Pak si zamyslí na chvíli a říká: vlastně včely jsou taky na p**u.

Ten nápad s restaurací je dobrý, ihned bych tam šel.
To je dost trapný pokus otočit co jsem napsal přesně naruby. Realita je, že svět je přeplněn zajímavým obsahem a kdo se o pozornost neuchází, ten ji prostě nedostane.

Původně jsem do téhle roviny jít nechtěl, nicméně když se v téhle diskusi opakovaně pozicujete takhle, tak si servítky taky brát nebudu. Je samozřejmě naprosto vpořádku, že si chcete tvořit soukromně do šuplíku co vám dává smysl a hrát to pro pár kamarádů (na FB má FD po 4 letech 200 sledujících). Troufl bych si říct, že to takhle má naprostá většina ne-profesionálních umělců.

Pokud ale máte pocit, že víc říkat nemusíte, protože vám váš počet diváků stačí (zopakoval jste to 2x), tak proč jste na 2024 žádali o dotaci 800 tisíc? Žádný diváky nepotřebujete, stačí když vás daňovej poplatník bude živit? To přece nemůžete myslet vážně. Nikdo nepochybuje, že bez dotací by umění nebylo, ale tohle je naprosto neuvěřitelná arogance... Pak se umělecká scéna diví, že Ministerstvo Kultury přijde o podstatnou část rozpočtu a veřejnost nad tím pokrčí rameny...

https://mk.gov.cz/doc/cms_library/vysledky_2024_ka_tanec-18432.pdf
https://www.hlidacstatu.cz/subjekt/10921044
+4 -2 ! Odpovědět

Re: O kritice

vložil Roman Zotov-Mikshin

IP: 46.135.4.245
Reaguje na: Re: O kritice
On tenhle pohled na kritiku občas bývá prezentován jako konec umělecké kritiky, protože krom jiného znamená, že recenze naprostého amatéra může být přínosnější, než recenze ostříleného profesionála. Já bych ale tak skeptický nebyl. Subjektivistický pohled je ze své podstaty všeobjímající. V principu nic nebrání ani tomu, aby nějaký recenzent považoval za důležité přesně to co popisujete. Klidně takový text může napsat sám autor. Na druhou stranu ale může vyjít i recenze, která se na dílo dívá úplně, ale úplně jinak. A právě v tom povolení mnohosti pohledů spatřuji hlavní výhodu.

Že jsem tak smělý, jak mám z Vašich krátkých popisků vyvodit, co se tam teda bude tancovat? Jak mohou ty popisky vůbec něco říkat, když by se jimi dalo popsat X diametrálně odlišných představení? Nebo je problém v tom, že se na to vůbec ptát nemám, protože to přece pro mě nemá být podstatné? Není to přílišné upřednostňování pozice autora vůči divákovi? Dovedete si představit, že by takhle fungovaly třeba restaurace? Objednáte si "netradiční spojení dvou kultur, nezapomenutelný chuťový zážitek, který probudí vaše smysly a vrátí vás k sobě samému" a dostanete čokoládový dort s 2M SHU chilli pastou uvnitř? Věřím, že svoje příznivce si to najde, ale to, že většina restaurací nakonec zaujala střízlivější postoj, nejspíš o něčem vypovídá.

To, nakolik člověka dokáže oslovit náhodně vybrané představení, je v první řadě o tom, nakolik je jeho vkus v souladu s vkusem průměrného současného autora. Proč bych měl chodit na to, co zrovna letos chtěl někdo vytvořit, místo abych chodil na to, co mě zrovna letos zajímá? Momentálně třeba zastávám neorthodoxní názor, že v tanečním představení by se mělo v první řadě tancovat a to pokud možno energicky a s neokoukaným pohybovým slovníkem... Šance, že s tím pochodím na náhodném představení je tak 10-20% a to jsem spíše optimista. Část zbývajících představení mě osloví něčím jiným, což je super, ale 2/3 představení neosloví nijak (a to mimochodem i proto, že už jsem leccos viděl)... A na tenhle poměr prostě nemám čas a náladu. Tím spíš, když je za tím jen hra autorů na tajemno. Tak si halt radši pustím nějakou pěknou improvizaci na youtube....

Hodiny před obrazovkou jsou jen odrazem toho, že existuje daleko víc obsahu, než běžný člověk zvládne zkonzumovat... Fyzický svět je na tom ale úplně stejně. Dokáže někdo už jen vyjmenovat všechny trochu aktivní pražské divadelní soubory? Jak pak může fungovat neinformovaný výběr? Hodíte si mezi všemi soubory kostkou a skončíte u náhodného amatérského souboru? Nebo všichni máme vyřešit tu přemíru možností a nedostatek informací tak, že budeme chodit na představení známých autorit? Protože občas to tak na mě působí...

Přilákal jste divačku, která si cení věcí, které v představení nebyly a nezajímají ji věci o kterých to představení je. Pak si stěžujete, že úměrně tomu napsala recenzi. Není to celé naprosto zbytečná epizoda?
Jojo… znáte ten vtip?
Starý včelař umírá a všichni blízcí jsou kolem něho a ptají se: ty jsi tak starý a moudrý, řekni nám, jak to celý je, o čem je život? On říká: všechno je na p**u, kromě včel. Pak si zamyslí na chvíli a říká: vlastně včely jsou taky na p**u.

Ten nápad s restaurací je dobrý, ihned bych tam šel.
+1 -4 ! Odpovědět

Re: O kritice

vložil Petr K.

IP: 37.188.154.139
Reaguje na: Re: O kritice
Preference, vkus recenzenta tím pádem přináší obrovské omezení samotné kritice - dekódování umění probíhá jen skrze zkušenost, kterou prošel recenzent. Kde je potom posun dopředu, posun dále, bourání známého? Proč nepřistoupit na pravidla hry neznámého díla a skrze ně dekódovat tu věc a ne skrze již známé postupy?..

Popis jsme nepsali s cílem mlžit, každé slovo a celý popis nám dává smysl. Pokud to někomu smysl nedává, díra je mezi námi a čtenářem. Ne jenom v nás, ne jenom v čtenáři. Samozřejmě máme zájem o vylepšení této komunikace.

Dvě hodiny života jen tak po někom nechceme (Pěny jsou 45 minut), přinášíme v tu chvíli jen to nejlepší co můžeme a s nejlepším záměrem věříme, že to může lidem prospět, myslíme na ně. Ze své podstaty to není promarněný čas. I když racionalita bude myslet něco jiného, bude to hodnotně strávený čas. Ne jako několikahodinové skrolování sociálních médií, které prokazatelně má negativní účinky na zdraví.
Toužím, aby lidé více riskovali a dobrodružili - chodit jen na známé věci je do určité míry nuda. Aby se neztotožňovali s věcmi, na které chodí. Proč? Když uvidíme, že takové diváky nejsou nebo je nemůžeme přilákat, budeme muset postupovat jinak.
On tenhle pohled na kritiku občas bývá prezentován jako konec umělecké kritiky, protože krom jiného znamená, že recenze naprostého amatéra může být přínosnější, než recenze ostříleného profesionála. Já bych ale tak skeptický nebyl. Subjektivistický pohled je ze své podstaty všeobjímající. V principu nic nebrání ani tomu, aby nějaký recenzent považoval za důležité přesně to co popisujete. Klidně takový text může napsat sám autor. Na druhou stranu ale může vyjít i recenze, která se na dílo dívá úplně, ale úplně jinak. A právě v tom povolení mnohosti pohledů spatřuji hlavní výhodu.

Že jsem tak smělý, jak mám z Vašich krátkých popisků vyvodit, co se tam teda bude tancovat? Jak mohou ty popisky vůbec něco říkat, když by se jimi dalo popsat X diametrálně odlišných představení? Nebo je problém v tom, že se na to vůbec ptát nemám, protože to přece pro mě nemá být podstatné? Není to přílišné upřednostňování pozice autora vůči divákovi? Dovedete si představit, že by takhle fungovaly třeba restaurace? Objednáte si "netradiční spojení dvou kultur, nezapomenutelný chuťový zážitek, který probudí vaše smysly a vrátí vás k sobě samému" a dostanete čokoládový dort s 2M SHU chilli pastou uvnitř? Věřím, že svoje příznivce si to najde, ale to, že většina restaurací nakonec zaujala střízlivější postoj, nejspíš o něčem vypovídá.

To, nakolik člověka dokáže oslovit náhodně vybrané představení, je v první řadě o tom, nakolik je jeho vkus v souladu s vkusem průměrného současného autora. Proč bych měl chodit na to, co zrovna letos chtěl někdo vytvořit, místo abych chodil na to, co mě zrovna letos zajímá? Momentálně třeba zastávám neorthodoxní názor, že v tanečním představení by se mělo v první řadě tancovat a to pokud možno energicky a s neokoukaným pohybovým slovníkem... Šance, že s tím pochodím na náhodném představení je tak 10-20% a to jsem spíše optimista. Část zbývajících představení mě osloví něčím jiným, což je super, ale 2/3 představení neosloví nijak (a to mimochodem i proto, že už jsem leccos viděl)... A na tenhle poměr prostě nemám čas a náladu. Tím spíš, když je za tím jen hra autorů na tajemno. Tak si halt radši pustím nějakou pěknou improvizaci na youtube....

Hodiny před obrazovkou jsou jen odrazem toho, že existuje daleko víc obsahu, než běžný člověk zvládne zkonzumovat... Fyzický svět je na tom ale úplně stejně. Dokáže někdo už jen vyjmenovat všechny trochu aktivní pražské divadelní soubory? Jak pak může fungovat neinformovaný výběr? Hodíte si mezi všemi soubory kostkou a skončíte u náhodného amatérského souboru? Nebo všichni máme vyřešit tu přemíru možností a nedostatek informací tak, že budeme chodit na představení známých autorit? Protože občas to tak na mě působí...

Přilákal jste divačku, která si cení věcí, které v představení nebyly a nezajímají ji věci o kterých to představení je. Pak si stěžujete, že úměrně tomu napsala recenzi. Není to celé naprosto zbytečná epizoda?
+3 -2 ! Odpovědět

Re: O kritice

vložil Roman Zotov-Mikshin

IP: 79.206.211.94
Reaguje na: Re: O kritice
Mně tahle debata přišla jako naprosto prototypická vzhledem k situaci na české současné scéně. Vzhledem k ohlasu, který způsobila jsem si dovolil přejít trochu víc na obecnější rovinu. Snad to nevadí...

Já to myslel tak, že priority, preference, atp jsou nevyhnutelně součástí kritiky. Nějak musí kritik vybrat, co bude rozebírat a jaký postoj k tomu zaujme. A ty věci nijak objektivizovat nejde. Co znamená odbytý kostým, co je repetitivnost nebo kýčovitost? Nebo máme kritiku vykostit? Kdo by ji potom četl? Ani kritika, která je psaná optikou autora není o nic objektivnější. Je to prostě jen jiný arbitrární pohled.

Na tomhle stavu ale není nic špatného. Někdo chodí na představení právě kvůli tomu fotbalu. Někoho naopak fotbal v tanečních dílech nebaví. Pro někoho je přítomnost fotbalu nedůležitá. První dva diváci budou rádi, když se dozví, že v daném díle fotbal není. Třetí si halt přečte jinou recenzi.

Samozřejmě, že Váš popis mlží, vždyť i Vy sám říkáte, že nechcete divákům příliš sdělovat. Souhlasím, že nedává smysl říct divákům všechno, ale vždyť z Vašeho popisu nejde vyčíst ani to, že nechcete hrát fotbal... To by snad měl být absolutní základ... Když opomenu celkovou neudržitelnost takového přístupu, tak tu máme ještě druhý aspekt: vytvořil jste informační vakuum. V tomto vakuu se objevila jedna recenze. Potenciální divák tím pádem může čerpat z mlčení autora a z této recenze... Nechcete, aby měly recenze neúměrně velký vliv? Tak začněte něco říkat. Jednoduchý...

Proč neinformování považuji za neudržitelné? Lidem z branže to tak evidentně nepřipadá, ale tenhle způsob "předem se na nic neptejte a prostě mi dejte dvě hodiny svýho života" je neuvěřitelně arogantní. Jak to vůbec někdo může myslet vážně? Navíc je to mimo ekonomickou realitu: tohle Vám možná projde někde v maličkým městě, ale ne v Praze, kde jsou za týden 4 premiéry a jednotky stovek koncertů. Realita je, že naprostá většina Vašich potenciálních fanoušků Vaši tvorbu nikdy neobjeví, protože když jim nic neukážete předem, tak nikdy nepřijdou.... Nebo si vezměme situaci, kdy nějaký soubor považuji za dobrý a chci někoho vzít s sebou na představení: jak to jako mám udělat když sám absolutně nevím, co to bude? Mám riskovat, že se před danou osobou budu prezentovat něčím s čím absolutně nesouzním? Mám riskovat, že toho člověka odradím od moderního tance, protože se při první zkušenosti spálí? A když mi něčí dílo nesedne, jak mám poznat, že to další bude lepší?

Nejspíš kvůli těmhle věcem je průměrnej profesionální taneční soubor zhruba stejně známej, jako trochu lepší amatérská kapela... Ale to určitě bude něčím jiným... Třeba hentou nesrozumitelností.
Preference, vkus recenzenta tím pádem přináší obrovské omezení samotné kritice - dekódování umění probíhá jen skrze zkušenost, kterou prošel recenzent. Kde je potom posun dopředu, posun dále, bourání známého? Proč nepřistoupit na pravidla hry neznámého díla a skrze ně dekódovat tu věc a ne skrze již známé postupy?..

Popis jsme nepsali s cílem mlžit, každé slovo a celý popis nám dává smysl. Pokud to někomu smysl nedává, díra je mezi námi a čtenářem. Ne jenom v nás, ne jenom v čtenáři. Samozřejmě máme zájem o vylepšení této komunikace.

Dvě hodiny života jen tak po někom nechceme (Pěny jsou 45 minut), přinášíme v tu chvíli jen to nejlepší co můžeme a s nejlepším záměrem věříme, že to může lidem prospět, myslíme na ně. Ze své podstaty to není promarněný čas. I když racionalita bude myslet něco jiného, bude to hodnotně strávený čas. Ne jako několikahodinové skrolování sociálních médií, které prokazatelně má negativní účinky na zdraví.
Toužím, aby lidé více riskovali a dobrodružili - chodit jen na známé věci je do určité míry nuda. Aby se neztotožňovali s věcmi, na které chodí. Proč? Když uvidíme, že takové diváky nejsou nebo je nemůžeme přilákat, budeme muset postupovat jinak.
+1 -3 ! Odpovědět

Zobrazit další komentáře 10

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

SOUVISEJÍCÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: