Samotný úvod večera působí velmi vlažně. Do sálu jsme vpouštěni až se začátkem představení, kdy se již oba interpreti protahují a čekají, až se všichni usadí na dřevěné kostky a další objekty po obvodu sálu. Přestože obecenstvo přichází ve velmi komorním počtu, hledání míst k sezení je pozvolné a zdlouhavé. Přemýšlím, jestli se performeři zatím stále jen rozehřívají, nebo již choreografie plyne. Po chvíli diváci usoudí, že by si nejspíš již měli přestat špitat nebo řešit pracovní povinnosti po telefonu a soustředit se na dění na scéně. Zcela nejasnému zahájení neprospívá ani žvatlající batole lezoucí po kraji scény, jež ovšem není součástí produkce. Pozornost je narušena, někteří jsou snad vzhledem k (ne)dění na scéně přesvědčeni, že přítomné dítě je součástí projektu. S takovými situacemi ale návštěvník performativního umění, stejně jako samotní interpreti, musí počítat.
Po zprvu rozpačitém začátku se choreografie dává do pohybu. Celý večer je protkán metaforami, kdy v pohybovém slovníku performerů lze nacházet souvislosti či celé příběhy dle toku myšlenek, pocitů či životních zkušeností každého z nás. V jednu chvíli pozorujeme dva jedince, patrně žijící v rozdílném životním tempu a nastavení. Jeden jako by byl ovlivňován vnějšími vlivy a hnal se za úspěchem či kariérou, druhý snad řeší své vnitřní nesrovnalosti a hledá tužby svého nitra. Přesto se vzájemně přitahují, narážejí do sebe. Jejich pohyby jsou velmi specifické, každý se hýbe jinak, dle možností svého těla. Obecně převládá impuls z centra či trupu pasivně doznívající v končetinách, což je více než patrné v měkkých, vlnících se pažích. Střet vrcholí ve chvíli, kdy Roman Zotov-Mikshin náhle zpomalí, zkrotí své rozevláté tělo a vytváří ze svých paží jakýsi rámec, do kterého se Inga Zotova-Mikshina pozvolna dostává.
V obsahu anotace stojí: „V okolní krajině dřímá jakési vědomí… K vědomí ji probralo to, že se na ni někdo dívá, že ji někdo navštívil, oceňuje ji, potřebuje ji. […] Pěny jsou cestou k zastavení nad krásou obyčejnosti. Skoro obyčejnosti.“ Text, který mě ještě před malou chvílí v předsálí tak oslovil, v průběhu performance okamžitě zapomínám. Nekoresponduje s pocitem, jejž jsem si z večera odnesla. Stejně tak název Pěny je pro mě spíše umělecké označení, než by o čemkoliv vypovídalo.
Pohybová struktura choreografie viditelně staví na improvizaci, v pokročilém segmentu díla se pak v záblescích světla objevují i lehké záblesky moderních tanečních technik. Interpreti téměř veškerý svůj pohyb směřují po kruhu či oblých liniích – symbolizují tím snad životní koloběhy v přírodě či nespokojený život v kruhu? Využívají rotace, krouživé pohyby jednotlivých částí těla, izolaci, potlesky, podupy, opakovaně sjednocují dech i taneční kroky. Přesto pohyb často působí nekoordinovaně. Zatímco v první části pozorujeme téměř hmatatelné napojení mezi aktéry, a to i přesto, že tančí víceméně každý sám za sebe, téměř bez doteků, druhá část je o něco kontaktnější, využívá i efektních unisono variací.
Pěny mají multižánrový charakter, který staví na specifickém světelném designu a audio složkách. Svícení, stejně jako kostým v podobě tenisek, šusťákové bundy a krátkých kalhot, je jednoduché. Na druhou stranu se světlo neustále proměňuje, k publiku promlouvá samo o sobě. Choreografii dodává melancholickou až ponurou atmosféru, jeho nápadité akce ale performeři prakticky nevyužívají.
Podobně je tomu s audio složkou celého projektu. Našli bychom letmé okamžiky, kdy světlo a audio jdou ruku v ruce. Tyto složky se ale s pohybovým děním většinou téměř nepotkávají, nejsou kompaktní, pouze fungují vedle sebe. Zvukovou složku tvoří různorodé změti hudebních pasáží, šumů, ruchů a mluveného slova, zvláštně zkombinované do audio koláže, která, alespoň na mě, působila zmateně. Společně s rytmičtější pasáží, kdy se pohyb nějak výrazně nepromění, posloucháme s performery rozhovor v rámci těžko odhadnutelného pracovního procesu. Odehrává se snad v divadelní technické kabině? A proč? Smysl mi zde zcela uniká.
Následující slovní doprovod znějící z nahrávky, jeho obsah a užívání je také poměrně nešťastné. Již nějaký čas pozoruji narůstající tendenci nadužívání slov napříč alternativní scénou obecně. V tomto případě ale docházím k tomu, že jejich hloubka a význam zůstaly absolutně nevyužity, potlačeny a zbytečně zastíněny ostatním děním. Z ničeho nic jste nabádáni k ponoření se do vlastního nitra, když zaznívají otázky: „Jaké je vaše nejtajnější přání? Co je vaše nejhlubší podstata? Co je pro vás krásné?“
Mám dojem, že pro odpověď na tak intimní dotazy zde není vytvořen bezpečný prostor. Zároveň s nimi není pracováno ani rytmicky. Snad mají vysvětlovat význam celé performance a tvořit záchytné body pro diváka, který může být stejně zmaten tím, na co se právě dívá.
Závěr inscenace bohužel přichází nečekaně. Ve chvíli, kdy konečně pomalu získávám pocit, že se dostávám do dění, je najednou konec. Diváci znejistí, performeři navazují neurčitý oční kontakt snad s každým z nich a až po dlouhé proluce přichází potlesk. Interpreti také působí nejistě, ani se nepokloní… Vnímám žinantní pocity na straně obecenstva i tvůrců.
Oceňuji myšlenku celého projektu, pohybovou výbavu, fyzickou kondici interpretů i jejich obrovskou snahu se prosadit v rámci aktuální scény tanečně-pohybového divadla a performance. Z mého pohledu však projekt působí nedotaženě, nepropracovaně a místy i neprofesionálně. Nejasný (ohraný) začátek i konec performance, prázdný introspektivní pohyb, otázky, které se pokoušejí přímo zaútočit na nitro přísedících, aniž by k tomu byly vytvořeny podmínky…
Vrátím-li se ke komornímu počtu diváků rozmístěných v bezprostřední blízkosti interpretů po obvodu sálu, napadá mě, že se tvůrci tímto způsobem nejspíš pokoušeli vytvořit prostor pro intimnější atmosféru, pro společný prožitek a pohodlí k ponoření se do vlastních myšlenek. Osobně si zde ale připadám jako nezvaný host, nabízené proniknutí do sebe sama se mi opakovaně nedařilo a dění mě zanechalo netečnou.
Arénové rozvržení sálu ani není, kromě pohybu po kruhových a oblých dráhách, interprety více využíváno. Pěnám by podle mého názoru spíše sedlo divadlo kukátkového typu nebo uchopení v podobě site-specific. Domnívám se, že v alternativních vodách se mnohdy snaží měnit zajeté struktury, a to často úplně bezdůvodně.
Večer na mě působil spíše jako nápaditý work in progress, a ne jako hotové, propracované dílo. Pokud se ale pozastavím u avizované definice Pěn jako choreografické eseje, kdy z etymologického hlediska francouzské essai lze vnímat jako pokus či zkoušku, vrhá to na celý koncept úplně jiné, o něco jasnější světlo.
Psáno z premiéry 10. listopadu 2024, Palác Akropolis.
Pěny
Tvorba a interpretace: Elia Moretti, Inga Zotova-Mikshina, Roman Zotov-Mikshin
Výzkum a supervize: Petra Hauerová
Kostýmy: Anne-Catherine Kunz
Světelný design: Vojtěch Brtnický
Partneři projektu: Palác Akropolis, KD Mlejn
