Polský performer přivezl svědectví o třech zapomenutých tanečních legendách. Delikátní, intimní a ultra fyzické

Inzerce

Mety, kterých tito muži dosáhli, přitom nebyly malé. Zatímco Wilk se po emigraci stal sólistou bruselského Ballet du XXe Siècle a později uznávaným pedagogem usazeným v Paříži, Wiesiołłowski působil nejprve v témže belgickém souboru a následně i jako první sólista v Ballet national de Marseille ve Francii a v Boston Ballet v USA. Spekuluje se o tom, do jaké míry hrálo roli v jejich odchodu do zahraničí to, že v komunistickém a katolickém Polsku museli skrývat svou orientaci. Pravda však je, že asi největší ikonou polské gay komunity se stal Szymański, a ten zůstal věrný Varšavě, kde působil jako první sólista Velkého divadla. Szymański prý navzdory konvencím své doby svou orientaci netajil a v civilu nosíval třeba i make-up (tedy v 50.–80. letech, kdy byl jako tanečník aktivní).

Wojciech Grudziński se ve svém asi třičtvrtěhodinovém sóle rozhodl vyrovnat s těmito spojnicemi tří velkých tanečníků. Kladl si otázku, jak těla těchto tří baletních sólistů znovu zhmotnit na jevišti pomocí své tělesné schránky, aniž by jejich odkaz zcizil, dezinterpretoval. Za tímto účelem dal choreograficky do popředí společného jmenovatele: své vlastní prosté tělo.

Celé dvě třetiny představení proto nevidíme tvář performera. Jednak je zakrytá jakousi modrou maskou s velkýma, až zvířecíma ušima a jednak sólista tráví většinu času na zemi s nohama za hlavou. A tak se divákovi nejčastěji skýtá pohled na jeho obnažené pozadí. Bledě modrý krajkový kostým zakrývá pouze intimní partie a kousek krajky se také pne napříč tanečníkovým hrudníkem. Díky tomuto uspořádání mužovo tělo působí na jevišti jako anonymní objekt, který se ve vyprávění stává univerzálním plátnem, na něž se pomyslně promítají životy tří tanečníků.

Celé dvě třetiny představení nevidíme tvář performera. Jednak je zakrytá jakousi modrou maskou s velkýma, až zvířecíma ušima a jednak sólista tráví většinu času na zemi s nohama za hlavou. A tak se divákovi nejčastěji skýtá pohled na jeho obnažené pozadí.

Pohyby Grudzińského jsou pomalé a delikátní, a to i přesto, že většinu z nich provádí nohama, když je vleže často překlápí z jedné strany na druhou, nebo se drobnými krůčky s nohama za hlavou posouvá vpřed směrem k divákovi. Práce s tělem je přesná a elegantní linie nohou narušuje jen to, že má tanečník na chodidlech tenisky.

Atmosféra v sále Paláce Akropolis je intimní a temná zároveň. Tanečníka zčásti zahaluje kouř, hudba připomíná syntetizované klávesy či varhany, do nichž občas vstupují extrakty známých popových písní. Vyznění umocňuje také precizní práce se světelným designem a stroboskopem. V některých pasážích se mění světlo z měkkého na nemocničně ostré, což umocňuje neklidné až lehce znepokojivé „vyvolávání duchů“, jak stojí s odkazem právě na trojici dávno zesnulých tanečníků v anotaci díla.

Grudziński se postupně dostává do kleku, do vazeb zapojuje intenzivněji paže a pohyby začínají být místo delikátních více sekané – možná s odkazem na konfliktnější, komplikovanější aspekty životů tří umělců, které jsou odvrácenou stranou jejich hvězdných sólových drah. Inscenace se však vyhýbá doslovnosti, na plochu za performerem se jen krátce promítají úryvky z dostupných divadelních záznamů tanečníků, což je jediná přímá zmínka o nich. Projekce se po pár minutách rozrastrovává, až se nakonec ztrácí úplně. To vytváří dojem, jako by se Grudzińskému duchy svých kolegů na chvíli přece jen podařilo vyvolat. A že stejně náhle zase mizí do říše neživých.

Až v poslední třetině představení si autor konceptu i choreografie sundává masku. Tím přestává být anonymním „plátnem“ tří příběhů a postupně se vrací k sobě samému. Po zbytek inscenace rytmicky podupává v tříčtvrtečním taktu a mění v podstatě jen svou práci s pažemi, zvedá je postupně nahoru nebo je vine oble před sebou. Postupně se také začíná pohybovat po jevišti, jako by tančil valčík. Celé dílo charakterizuje pohybová preciznost a je obdivuhodné, že Grudziński dokáže svou jevištní prezencí udržet pozornost diváků i při tak repetitivních sekvencích, jako je ta závěrečná.

Threesome získalo mnoho festivalových ocenění a Grudziński s ním absolvoval také evropské turné. Je skvělé, že se jej v rámci PiNKBUS festivalu podařilo přivést i do Česka. Můžeme jen doufat, že i polská queer komunita zažívá jistou renesanci, podobně jako tři zapomenutí tanečníci v tomto díle. Leccos tomu nasvědčuje. Letos na jaře se po letech v Polsku konečně zrušily tak zvané LGBT free zóny.

Psáno z představení 23. září 2025, PiNKBUS festival, Palác Akropolis.

Threesome
Koncept, choreografie a performance: Wojciech Grudziński
Umělecká spolupráce: Igor Cardellini
Dramaturgická podpora: Joanna Ostrowska, Klaudia Hartung-Wójciak
Text: Klaudia Hartung-Wójciak
Umělecké poradenství: Miguel Angel Melgares
Hudba: Lubomir Grzelak, Wojtek Blecharz
Světelný design: Jacqueline Sobiszewski
Kostým: Marta Szypulska
Technická režie: Thibault Villard
Video: Rafał Dominik
Produkce: Wojciech Grudziński / 910113 foundation