ProART vypráví o Seifertovi s poetickým nadhledem. Ve finále vybízí k zamyšlení nad stavem světa
Letos jsme si připomněli 40. výročí od smrti českého básníka Jaroslava Seiferta (1901–1986) a 125 let od jeho narození. Je to jediný český literát, který získal Nobelovu cenu za literaturu. Bylo to v roce 1984, v době, kdy jeho dílo takřka nevycházelo. Důvod byl nabíledni, jelikož Seifert v tehdejším socialistickém Československu jako jeden z prvních podepsal Chartu 77.
Seifert: Všecky krásy světa. ProART Company. Foto: Oskar Stolín.
Knižní tabu
Seifert sepsal své vzpomínky v próze Všecky krásy světa. Vyšly v roce 1981 ve spolupráci dvou exilových nakladatelství, Sixty-Eight Publishers v Torontu a Indexu v Kolíně nad Rýnem. V roce 1982 přece jen knihu vydal Československý spisovatel, ale ve značně změněné podobě – bylo vyškrtnuto celkem devět kapitol a ve dvanácti se vypustila jména, věty i celé odstavce, 83 jich zmizelo ze jmenného rejstříku. Byli to ti, kdo buď emigrovali, nebo upadli v nemilost. Necenzurovanou verzi si mohli čeští čtenáři přečíst až v roce 1992.
Vedle příběhů, které sám prožil, a událostí, jichž byl svědkem, básník ve svých pamětech připomíná řadu českých umělců a spisovatelů první republiky, ale i poválečné doby. Ačkoli jde o prózu / prozaický text, ani na chvilku se nezapře, že autorem je básník, člověk bytostně optimistický. A pozitivní tón si převážně drží i nová inscenace Seifert: Všecky krásy světa Martina Dvořáka, jenž ji uvádí pod hlavičkou svého souboru ProART.
Inspirací nového projektu se stala citovaná Seifertova kniha, v níž nejčastěji používanými slovy jsou krása, dobro, láska. Tudíž i básníkovy vzpomínky jsou ve Dvořákově divadelní transkripci smířlivé a v zásadě nekonfliktní, což byla také jedna z premis dramaturgicky a režijně propracované inscenace, interpretačně přesvědčivé a ve výsledku sdělné.
Drzé čelo, mrštný jazyk, horké srdce
V anotaci k představení stojí: „Chlapec, muž, přítel, nositel Nobelovy ceny za literaturu, odvážný člověk, mlsoun, manžel, neplavec, mizerný tanečník a cyklista, milenec všech krás Jaroslav Seifert vás vezme na návštěvu do svých vzpomínek a myšlenek, aby vám ukázal svět nikoli zaprášeného klasika, ale básníka s bystrýma očima, drzým čelem, mrštným jazykem a horkým srdcem.“
Postava Seiferta je ve scénickém reálu zdvojena: chlapec Václav Trojan představuje básníka v útlém věku, herec Tomáš Pavelka je poetou v době normalizační, herečka Klára Havelková (Trojanová) ztvárňuje Seifertovu maminku a tanečník Martin Dvořák otce. Vícero rolí zde zastává i jeho taneční kolegyně Nataša Novotná, která je nejen básníkovou manželkou, ale i múzou a představuje kupříkladu postavy vystupující z rámů obrazů, které Seifertův otec prodával.
Martin Dvořák se ujal zvoleného tématu s profesionální jistotou a jednotlivé obrazy, zarámované jednoduchou a funkční scénografií, jsou stále rozpohybované a režijně dobře namixované. Taneční materii pak intenzivněji rozvíjí part Nataši Novotné.
Produkce je vystavěna pro komorní prostor, v němž se Dvořák cítí jistě – své projekty totiž většinou koncipuje pro místa (například vila Tugendhat, Vodojemy na Žlutém kopci, Werichova vila a další), kde se divadlo běžně neprezentuje. V novince kombinuje činohru / mluvené slovo se zpěvem a tancem a v Praze s ní hostoval v Divadle Kolowrat.
Dění na jevišti ilustrují vybrané epizody ze Seifertovy předlohy, v úvodu se představují všechny postavy, které se setkávají a střídají na hrací ploše. Životní dekády básníkova života se přelévají jedna v druhou a deklamovaný text doprovází pohyb za doprovodu klavíristky Jany Vychodilové a violoncellistky Alžběty Vlčkové. Hudební kompozice Ondřeje Galušky je výmluvná a ladí s poklidně nastavenou atmosférou projektu.
Něžně hravý pohled
Martin Dvořák se ujal zvoleného tématu s profesionální jistotou a jednotlivé obrazy, zarámované jednoduchou a funkční scénografií, jsou stále rozpohybované, režijně dobře a srozumitelně namixované. Herci v civilně laděných kostýmech se zapojují do choreografie nenuceně, jejich fyzické akce dokreslují to, o čem právě rozpráví, a svými po scéně rozprostřenými akcemi dodávají jednotlivým výjevům výraznější dynamiku. Taneční materii pak intenzivněji rozvíjí part Nataši Novotné. Pro ni, na ni a ve spolupráci s ní vystavěl Dvořák choreografii, v níž ztělesňuje nejen básníkovu choť, ale také madonu, válku či erotické básníkovy představy. Pohybová materie dokresluje mluvené slovo, je stejně výmluvná i v nenarativních epizodách, kde hrají hlavní roli tužby básníka adorujícího ženské pohlaví. V tyto momenty jde o tanečně výrazovou expresi, v níž převládají spirálové trajektorie, zvláště zřetelné v práci rozevlátých paží tanečnice, která prokládá dynamické sekvence významově výmluvnými posturami a gesty.
Martin Dvořák svůj nový projekt (určený i studentům) výstižně charakterizuje jako komorní divadelní mozaiku, něžně hravý pohled do života a díla básníka Jaroslava Seiferta. Proto i výjevy, kdy kupříkladu Seifertově rodině na konci války hrozí smrt, neústí do brutálně popisné krajnosti. Inscenace Seifert: Všecky krásy světa vyobrazuje kapitoly z umělcova života bez ambicí významové nadstavby, bez výhrad a bez dramatického vyhrocení. A přece…
V závěru Václav Trojan mluví o krvi prolité v uplynulém miléniu a ptá se, jak bude vypadat svět v tom jednadvacátém. Odpověď nechává na vás. Všichni ale dobře víme, že současné geopolitické dění je značně rozbouřené. Proto nová inscenace ProART Company nezůstává bezstarostně se odvíjejícím sledem rozehraných a roztančených obrazů, ale dává podnět, proč o ní a o světě přemýšlet.
Psáno z představení 22. října 2026, Divadlo Kolowrat.
Seifert: Všecky krásy světa
Režie, choreografie: Martin Dvořák
Scénář: Markéta Nekolová a Martin Dvořák
Hudba: Ondřej Galuška
Choreografická spolupráce: Nataša Novotná
Režijní a choreografická asistence, dramaturgická spolupráce: Veronika Vaculíková
Premiéra: 25. září 2026
