Studentky HAMU nás připravují na příchod nové generace choreografů. A máme se na co těšit
Večer 10. května patřil v Divadle NOD studentkám choreografie Katedry tance HAMU. Prvním dílem večera bylo Přes oči nevidím od Simony Dejmkové. Autorka nabízí pohled do současné společnosti, která je zobrazena jako zmatečná a nehostinná. Divák si klade otázku, jak je možné, že společnost mlčí, ačkoliv sama umlčuje, jak je možné, že se tváří, že nic nevidí, ačkoliv se snaží mít otevřené oči. Choreografka ji ukazuje jako biomechanický stroj, jehož součástí jsme my všichni. Někdo stojí na jeho vrcholu a zdánlivě ho ovládá, jiní jsou jeho součástí zcela nedobrovolně, ale natolik pevně, že již není úniku.
Přes oči nevidím. Foto: Vojta Brtnický.
Čtyři interpretky vstupují na jeviště za tmy. S vlasy přes oči, kvůli nimž jim publikum pořádně nenahlédne do tváře. Jejich černé neutrální oblečení překrývají průhledné oděvy z umělé hmoty. Hudební doprovod (Sarah Jedličková) evokující klikání stroje kontrastuje s lidskými a konkrétními pohyby tanečnic, které odkrývají svou lidskou stránku v pomyslném automatu dnešní společnosti. Interpretky chodí po jevišti a vytváří skupinky, ty se mezi sebou prolínají a formou gest ukazují vztahy, které mezi nimi panují.
Pohybový slovník ale bohužel nezvládá předat divákovi zprávu a celkový význam, který nese. Závažnost myšlenek a témat, se kterými se v inscenaci pracuje, není znázorněna odpovídajícím způsobem, protože náročnost námětu znatelně převyšuje náročnost pohybového materiálu. Ten je většinou až příliš jednoduchý a oproti tématům, které sděluje, plytký. Když je na jevišti znázorňováno vyloučení jednotlivce zbytkem skupiny, nestačí se k němu pouze otáčet zády a ukazovat na něj prstem. Pohybu potom chybí lstivost a překvapení a choreografie oproti významotvorným kostýmům a hudbě působí, jako by hrála druhé housle. To se změní až na konci, kdy je ukázán odpor jednotlivce vůči nátlaku ostatních, což je provedeno tanečně velmi funkčně pomocí surového a bouřícího pohybu.
Celá inscenace vrcholí odhalením očí a přítomného pohledu, odtrhnutím se od zbytku skupiny a jejího předepsaného narativu, který vyžaduje slepé následování. To je moment, který byl pohybově i atmosférou budován a celý jeho průběh je tudíž uspokojujícím vrcholem. Škoda, že takovou emoci autorka nedává pocítit po celou dobu, je tak patrný nevyužitý pohybový potenciál, který člověk vnímá v kontextu s velmi silným a povedeným závěrem.
Z prací není cítit sebestředná touha svým dílem poslat divákovu bradu až na zem, ale přirozený nadhled a upřímnost. A to funguje mnohem lépe.
Ve druhé polovině večera se představila Barbora Sváčková se svou choreografií Nadkroví. Ta pokračuje v práci se společenským tématem a zkoumá, jak náš život ovlivňují rodinné i přátelské vztahy. Přemýšlí, jaké jsou naše role v těchto vzájemných vazbách, jak nás proměňují a jak proměňujeme my je. Zobrazuje pomyslné hnízdo, ve kterém se během života nacházíme, a to jak v rámci tématu choreografie, tak i přímo na jevišti.
Performeři opatrnými kroky našlapují po cestičkách vytvořených z umělých stébel trávy, svým vzhledem evokujících ono hnízdo. Zbytek tanečníků se nachází přímo v hledišti a prochází mezi diváky. Celá skupina se mezi sebou vábí a snaží se přivolat jeden druhého. Po chvíli se celý ansámbl společně ocitne na jednom místě a začnou se v něm tvořit kontakty a hierarchie skupiny. Každý konflikt pohybově funguje a přesně znázorňuje vztahy ve skupině. Použití ptačích pohybů s lidskými tvaruje velmi povedenou alegorii. Vznikají díky tomu až humorné situace, kdy se zvířecí a lidské projevy mísí a doplňují mezi sebou. Vztahy mezi vystupujícími působí čitelně a práce se scénografií vše podtrhuje. Z počátečních cestiček, po kterých každý chodí sám, se postupně začne stávat celistvá plocha, kterou tanečníci sdílí a začínají z ní vytvářet vlastní hnízdo společného soužití. Tento proces je ztvárněn velmi srozumitelně, aniž by používal zbytečné popisnosti, nebo se schovával za přehnanou pohybovou náročnost.
Barbora Sváčková tak ukazuje velmi zdařilou práci, a to nejen tanečně. Hudba (Tereza Konzalová), kostýmy (Agáta Belak Molčanová) a scénografie (Sylvie Nováková) pracují ruku v ruce s pohybovým materiálem, aniž by jeden druhému braly prostor. Celek tak funguje velmi kompaktně a působí svěže.
Celý večer definovala opravdu vysoká interpretační úroveň a poctivá práce. Jakožto divák velmi oceňuji výběr témat a přístupů, s jakým choreografky pracují. Z prací není cítit sebestředná touha svým dílem poslat divákovu bradu až na zem, ale přirozený nadhled a upřímnost. A to funguje mnohem lépe. Pokud by takto pracovala většina dnešních souborů a choreografů, celá scéna by se absencí touhy změnit svět neskutečně provzdušnila. Často totiž k úspěchu stačí přistupovat k práci poctivě a zapáleně, stejně jako studentky choreografie HAMU.
Psáno z premiéry 10. 5. 2026, Divadlo NOD.
Přes oči nevidím
Choreografie: Simona Dejmková
Asistentka choreografie: Natalie Tun
Interpretace: Amálie Cuplová, Kateřina Hulínská, Alice Silná, Amálie Špachtová
Hudba: Sarah Jedličková
Scénografie: Jakub Šulík
Dramaturgie: Filip Novák
Produkce: Eliška Řezníčková
Projekce/light design: Michal Hór Horáček
Kostýmy: Emmanuele Fiala, Karolína Grygarová
Nadkroví
Choreografie: Barbora Sváčková
Interpretace: Zuzana Kubešová, Tomáš Bednář, Markéta Pščolková, Sofia Rakotová, Veronika Boháčová
Produkce: Marie Puchernová
Hudba: Tereza Konzalová
Dramaturgie: Nela Štarková
Kostýmy: Agáta Belak Molčanová
Scénografie: Sylvie Nováková
Světelný design: Michal Hór Horáček
Pomocná produkce: Klára Krumpová
Grafika, design: David Pucherna
