tYhle mluví otevřeně o sexualitě a intimitě. Do projektu zapojuje diváky, když jim nabízí prostor pro sdílení
Jsem jako muž automaticky potenciálním pachatelem sexuálního násilí? Odkud se berou naše problémy či komplexy týkající se intimity a sexuality? Jak vůbec v pohybovém divadle o tématech konsentu, sexuálního násilí a děděných traumat mluvit? Na jedné straně mohou vznikat bytostně angažovaná díla, která přímo útočí na daná xenofobní názorová hnutí, vytvářejí umělecky aktivistickou půdu pro hlubší diskusi anebo čerpají z dat, statistik a výzkumů a poté je například pomocí divadelně-sociologických aparátů převádějí na jeviště. A je úžasné, že se to dít může. Na druhé straně ale mohou vznikat i projekty, které svou poetičností a nastavením spíše vytvářejí bezpečný a inkluzivní prostor, jehož samotná podstata publikum zve k vlastnímu, a především zvnitřnělému otevírání těchto témat.
O babičce bez babičky. tYhle. Foto: Nela H. Kornetová.
„Buďte tu hodinku s námi, nebojte se nás a ani jeden druhého, vezměte si senzorické hračky, támhle vzadu je klidová místnost, kdyby toho na vás bylo trochu moc, tady zase sedí podpůrný člověk. Jo, a tady je čaj a ovoce.“ Tak nějak nás v prosvětleném prostoru pražského Žižkostela vítají Nela H. Kornetová a Florent Golfier-Brechmann, který je rovněž autorem konceptu vizuálně-pohybového projektu uskupení tYhle. Jejich O babičce bez babičky si za cíl klade vytvářet jemnou a pozornou atmosféru. Každé představení má fungovat coby relaxed performance a programově vítá všechny různé podoby divácké pozornosti i nepozornosti a autoři událost nahlíží jako společné setkání spíše než jako představení.
Muž a žena v topech, pestrých legínách a v průhledných síťovaných kalhotách nejprve do melodií veselé a hravé hudby během příchodu diváků trylkují. Poskakují mezi nimi a nabízejí čaj v podobně veselých hrnečkách. Často navazují až intenzivní oční kontakt, v jejich pohledech se ale zračí laskavost, štědrost, radost a pochopení. Těmito ctnostmi ostatně rámcují celé setkání, které je sympaticky žánrově nezařaditelné. Kloubí se v něm tanec, pantomima, mluvené slovo i vizuální práce s prostorem.
Moje babička nikdy neměla orgasmus
Po „přivítacím ceremoniálu“, který jasně, avšak nenásilně překlenuje prostor tam venku v ten bezpečný a vítající uvnitř, Kornetová a Golfier-Brechmann rozvíjejí taneční monolog. Partneřinou, v níž hlavní roli hraje ženin cop, tematizují sílu, manipulaci, možná i genderovou konfrontaci. Muž ji za něj tahá, smýká s ní, jindy ho zase stiskává mezi zuby a Kornetová se nechává vést. Pohybovou etudu pak střídá mluvená. Golfier-Brechmann leží na zemi a nechává na sebe klást vlašské ořechy, které se válí všude po prostoru. Vypráví o tom, že když na škole zkoumal z biochemického pohledu orgasmus, dozvěděl se od své babičky, že jej nikdy v životě neprožila, a že před svatbou prý ani nevěděla, že děti v první řadě vznikají souloží.
Mluví i o své spolužačce, kterou opakovaně obtěžoval, posléze i znásilnil jejich pedagog. Trauma potlačovala deset let a vybavilo se jí až na terapii. Ve svých úvahách, kdy je zasypáván dalšími a dalšími ořechy, se dostává až k myšlence, jestli to, že je mužem, jej automaticky nepředurčuje k tomu, aby byl sexuálním násilníkem.
„Takže když vám někdo řekne, že čaj prostě nechce, tak ho nechce, no není to jednoduché? Tak proč to tak lehce čitelné není v případě sexu?“
Posléze se dominantní metaforou stává čaj, který publikum dostalo na samém začátku. Tentokrát si jej máme představit coby sexuální akt. Performerka s performerem tak díky tomu rozehrávají úsměvnou a současně smutně alarmující sekvenci slovních i pantomimických gagů, z níž ale vyplývá především jasný závěr Kornetové: „Vidíte, takže když vám někdo řekne, že čaj prostě nechce, tak ho nechce, no není to jednoduché? Tak proč to tak lehce čitelné není v případě sexu?“
Atraktivně zběsilé tempo se díky energii a umu ženy i muže zrychluje. Po čajovém konsentu je tak na řadě komická píseň s tanečkem. V textu se prakticky opakují jen slova vulva a klitoris, taneček se zase skládá z kroucení boky a okázale popových gest pažemi. Během písně se Golfier-Brechmann převléká, obličej si zahaluje síťovaným topem a obléká dlouhou černou sukni s náznaky folklorního motivu. Až do konce beatu (na elektronickou kytaru celé dění doprovází Max Zaloudek) se divoce točí na poházených ořeších (že by metafora pro nánosy zděděných traumat a našich vlastních nepříjemných zážitků?), čímž do konce setkání vnáší i moment naléhavosti, napětí a chaosu.
O babičce bez babičky ve skutečnosti ale nekončí. Po hrané části si my z publika můžeme vybrat libovolné množství vlašských plodů a volně obcházet a zakoušet prostor. Ořechy si přitom máme představovat coby nepříjemné a nevítané zkušenosti z našich intimních a sexuálních životů. Někde ze stropu visí louskáček, kterým vzpomínku můžeme narušit či zničit, jinde ji díky modelíně můžeme přetvarovat nebo personifikovat, o kus dále zase pořádně prozkoumat a pochopit pod lupou a u jeviště třeba totálně rozmašírovat kladivem a vyhodit do koše uprostřed prostoru.
Citlivé, inkluzivní a otevřené setkání, které nám uskupení tYhle nabídlo, se ovšem nemusí naplnit ani poté. Můžeme si s účinkujícími jít i popovídat, v prosvětleném sále s ovocem a čajem setrvat nebo se na cokoliv poptat podpůrné osoby, která se pohybuje společně s námi a tluče do ořechů nebo je obřím prakem odpaluje na stěnu.
Psáno z premiéry 11. července 2026, Komunitní centrum Žižkostel, Praha.
O babičce bez babičky
Autorstvo a performující: Florent Golfier-Brechmann, Nela H. Kornetová
Koncept: Florent Golfier-Brechmann
Dramaturgická supervize: Laura Golfier-Brechmann
Hudební spolupráce: Max Zaloudek
Hlasové koučky: Silvie Kudelová a Nela H. Kornetová
Kostýmy: Nela H. Kornetová
Spolupráce na workshopech kritického mužství: Florian Schinnerl
Koučka relaxed performance: Tanja Erhart
Premiéra: 11. 7. 2026
