Vryto do kolektivní paměti. Kontemplativní i výbušný Protagonista srší nápady a okouzluje každodenností
Taneční soubor Dočasná Company uvedl v prostoru pražské Venuše ve Švehlovce představení pro tři tanečníky a jednu mistryni zvuku. Ve fantazijním pas de trois se proplétají lidské končetiny i životní osudy. Ve vzácné souhře choreografické, hudební a scénografické složky se odvíjí podmanivý příběh o splynutí duší a nenápadném půvabu všedního života.
Protagonista. Dočasná Company. Foto: Vojta Brtnický.
Osobitá a technicky vypilovaná choreografie Jana Razimy sází na sílu přítomného okamžiku a na to, jak jej různí lidé prožívají. To je všeobjímajícím tématem první části představení, jež staví na hře se siluetami a těkavé povaze lidských vzpomínek. Jak se zpoza tenkého bílého plátna na jinak prázdném jevišti vynořují postupně tři postavy, každá z nich se rozpomíná na křehké, pomíjivé okamžiky, které mnoho lidských bytostí dnešního světa sdílí: ranní mytí vlasů, jízda autobusem, práce pod tlakem, stresem vyvolaná úzkost, večer s přáteli, existenciální dumání po večerech v posteli. Razima každodenní úkony nejprve uvádí v kontextu záblesků konkrétních situací, následně je s citem vypreparovává a studuje, jaké konkrétní pohyby se za relativně banálními úkony skrývají. Dává je pod lupu a v obsedantní smyčce je opakuje dokola a dokola, pokaždé v trochu jiné obměně s každým z tanečníků zvlášť. Zkrátka takové studium anatomie zvenku dovnitř.
Zdánlivě náhodné zrcadlení tří těl na scéně a jejich citelné propojení neviditelnou rukou osudu je působivé. Umělecký šéf souboru Dočasná Company zkrátka nezanedbává detaily, a vyplácí se to. Celkové pojetí inscenace pak nezapře notnou inspiraci konceptem uncanny valley, tedy pocitu, který člověk nabyde při pohledu na robota až příliš se podobajícího člověku. Ne že by tu vystupovali přímo roboti, ale něco na záměrné repetitivnosti pohybů a neutrálních výrazech trojice účinkujících způsobuje občasné mrazení v zátylku.
Velmi chytře se při tom v inscenaci využívá jedinečnosti každého z tanečníků. Rusovlasá Michaela Dzurovčínová mistrně přepíná mezi trhanými, až mimovolně působícími pohyby a fluidními variacemi se vznětlivou, tepající vervou. Technická čistota, lehkost a jakási vědomá samozřejmost ve výkonu Michaely Kadlčíkové pak na scénu vnáší tiché odhodlání a skupinovou pospolitost. Tomáš Pražák svou impozantní vnitřní (i vnější) silou ztělesňuje třetí vrchol pomyslného trojúhelníku. Jeho mnohaletá zkušenost s pestrým repertoárem různých stylů od street dance a krumpu po gymnastiku či akrobacii tu navíc nachází více než úctyhodné uplatnění. Zdaleka tu ale nejde jen o efekt, každé salto má své místo a čas.
Jednotlivé scény, odlišené vztahovou dynamikou mezi postavami i drobnými obměnami kostýmů, mají každá své vlastní tempo, dramaturgické pojetí i atmosféru. Za sebe jsou naskládány spíš na základě volných asociací, rigidní narativní struktura by této navýsost impresionistické verzi lidské reality ani neslušela. V rámci hodinové stopáže ovšem z hlediska dramaturgie jednoznačně vystupují dva momenty. Nejnápaditější co do užití kostýmů je pasáž v rytmu smyslného tanga v druhé polovině představení. Tanečníci v šedých mikinách s kapucí se ve víceméně pravidelných intervalech střídají v párových krokových variacích, přičemž jeden z nich vždy zůstává „na ocet“. Třešničkou na dortu ovšem je, že mají po celou dobu přes hlavu i obličej nataženou kapuci – a jsou-li v páru, je to vždy kapuce jejich partnera. Takto „zaháknuti“ do sebe se téměř poslepu snaží najít společný střed rovnováhy.
Nejpůsobivější z hlediska náročnosti na sehranost účinkujících je ovšem relativně krátká sekvence v jednom z předešlých obrazů. Těla tanečníků v ní utvářejí jeden organismus, kompaktní buňku s dvanácti končetinami, jež s mrštností pavouka střídavě nenápadně vlní brvami a úskočně cupitá po bílém linoleu. Tři tváře, které z tmavé masy čas od času vykukují, působí groteskně – v tom nejlepším slova smyslu.
Na první pohled rozvíří divákovu představivost také kostýmní design Poliny Akhmetzhanové. Černobílá sportovní souprava s dlouhými rukávy a nohavicemi svým strohým a futuristickým designem nápadně připomíná obtažené obleky užívané v oblasti motion capture (snímání a následného převedení fyzického pohybu do jeho virtuální, často animované podoby). Zvlášť když jsou do akce zahrnuti všichni tři tanečníci, vystupuje díky stylově decentním uniformám jejich jednota v rozmanitosti na povrch. Dvoubarevná paleta navozuje dojem, jako by šlo o tři hráče ve videohře, přičemž každý z nich má kdesi ve skryté virtuální realitě svého vlastního avatara. Motiv drobných teček a tenkých linií na jednolitém pozadí se propisuje i do jednotného make-upu. Opět nenápadný, ale zásadní detail, který dotváří vnitřní logiku fantaskního, i když povědomého světa.
Ruchy a živá hudba, tvořené v reálném čase charismatickou Sarah Jedličkovou, jsou ale nejzásadnějším elementem inscenace. K velké škodě představení jako celku bohužel vizuálně neprávem upozaděným. V jednom z rohů jeviště se totiž po hudební stránce odehrává neméně vydařené představení. Všestranná hudebnice drží pomyslnou taktovku pevně v rukou a pomocí tradičních i netradičních instrumentů (zmuchlaný papír, nádobí, nádoba se směsí štěrku a písku) tvoří za pomoci zvukových smyček krajinu, jejíž reliéf diktuje spletitou cestu choreografie. Kromě zvuků vyvolávajících až pocit brnění či vynikající interpretace písně Fever, jež kdysi proslavila Peggy Lee, muzikantka například v úvodu poskytuje hravý soundtrack ke každodenním úkonům a pasáž tak působí, jako bychom sledovali němý film.
Stejně tak světelný design Filipa Obermajera a Iva Jedličky dodává projektu další rozměr. Díky rozrůzněným technikám svícení vyniká čistota linií i dynamické střídání rychlejších a pomalejších pasáží. Pro každou jednotlivou scénu je použit specifický druh hry se světlem a stínem: na počátku sledujeme obrysy postav za bílou zástěnou, pak se přesouváme do ostrého, plochého světla kancelářských žárovek, a vzápětí se noříme do hlubin moře. Na ochozu balkónu ve druhém patře jsou pro dosažení kýženého efektu nataženy tenké průhledné plastové pásy, které při nepatrném mihotavému pohybu vytváří iluzi rozptýlených slunečních paprsků, pronikajících skrz zčeřenou hladinu. Společně s hudební složkou se tak daří pro každou ze scén vytvořit unikátní atmosféru i emocionální dojem a zároveň dodat mozaikovité dramatické struktuře řád a jednotu.
Trochu enigmatický, byť vizuálně působivý je pak závěrečný obraz. Trojice tanečníků, jež je po vysvlečení z tmavých uniforem oděna jen do spodního prádla, vkračuje před jasně zelené plátno. Jeden po druhém namáčejí malířské válečky v zelené barvě, a zatímco na jevišti vládne napjaté ticho, počínají malovat po svých vlastních končetinách a torzech ve snaze splynout s prostředím. Podlehnutí tlaku okolí jít s davem, či dojemný projev empatie a sounáležitosti? Možná ani jedno, možná obojí. V každém případě, splynutí s metaforickým green screenem odkazuje k přirozené touze člověka být občas pro veškerý okolní svět neviditelným. A kdo z nás, protagonistů svého vlastního příběhu, občas netouží ztratit se v davu?
Psáno z premiéry 13. prosince 2024, divadlo Venuše ve Švehlovce, Praha.
Protagonista
Hrají: Michaela Dzurovčínová, Michaela Kadlčíková, Tomáš Pražák
Choreografie: Jan Razima
Hudba: Sarah Jedličková
Scénografie: Ivo Jedlička, Adéla Holešová
Kostýmy: Polina Akhmetzhanova
Light design: Filip Obermajer, Ivo Jedlička
Produkce: Natálie Matysková, Dočasná Company
