Z našlapaného programu Malé inventury

Festival nového divadla Malá inventura proběhl v Praze už počtrnácté. Jeho pořadatel, kulturní network Nová síť, vždy vybírá především české, ale i zahraniční projekty, které v rámci tohoto žánru vznikají. Festival, trvající více než týden, se konal na osmi pražských divadelních scénách a představil v hlavním programu devatenáct inscenací a spoustu dalších networkingových a doprovodných akcí. Zde je tedy malá ukázka toho, co jsme letos na Malé inventuře mohli vidět.   Běh na dlouhé trati V pátek 26. února 2016 v Ponci to byla Spitfire Company a její inscenace Sniper’s Lake. Bezmála rok starý kus Miřenky Čechové a Petra Boháče jsme mohli zhlédnout v novém obsazení mladými tanečníky a performery (Cécile Da Costa, Martin Talaga, Katja Henriksen Schia, Amy Margaret Pender, Markéta Jandová). Představení o uprchlících, utíkajících „před něčím nebo za něčím“, bychom mohli vnímat jako jakési prvoplánové hraní na společenskou notu v současném světě, Spitfire Company ale zajímá téma obecněji a navíc, pokud se nepletu, dílo vzniklo ještě před vypuknutím takzvané uprchlické krize. Hlavním obsahovým i choreografickým motivem se stává běh a jeho modifikace, útěk, strach jako neustále přítomná konstanta a jeho dopad na jedince i na vztahy ve skupině. V představení je ovšem několik faktorů, které zabraňují tomu, aby téma na diváka dolehlo se zamýšlenou tíživostí a neklouzalo jen po povrchu. Prvním z nich jsou dlouhé plochy monotónního pohybu (v tomto případě hlavně běhu na začátku, ale nejen jeho), které způsobují ztrátu pozornosti. Dalším je hudba (Sivan Eldar v interpretaci Clarinet Factory), která zpravidla příliš nekoresponduje s děním na scéně, někdy jde téměř proti němu a shazuje sílu, která by na jevišti mohla vzniknout. A v neposlední řadě jsou to interpreti, kterým bez výjimky nelze upřít stoprocentní pohybové i herecké nasazení, většina z nich je ale tak mladých, že se jim nedá uvěřit životní zkušenost, kterou by jejich postavy měly mít. Opravdu silně působí prakticky jen nenápadný sniper v hledišti, ale jen do té doby, dokud tiše sedí a míří a diváci si ho postupně všímají. Jakmile se v závěru zvedne a začne střílet, jeho síla se vytrácí, jako téměř u všeho dořečeného. Spitfire Company si ale určitě zaslouží respekt za to, že volí náročná a choulostivá témata (Sniper’s Lake je třetí z trilogie Člověk v mezní situaci), i za to, že aktivně komunikují se svými diváky prostřednictvím workshopů.   Potlesk pro performery Kdo se zvládl rychle přemístit z Ponce do Alty, stihl kavárenskou performanci souboru Wariot Ideal, který mezi návštěvníky divadelního baru předváděl svůj komický „hit“ z inscenace Pirát a lékárník (kolovrátkové „Není všechno paráda“ doprovázené jedním akordem hraným na dvě nenazvučené elektrické kytary). Hlavní program festivalu pak pokračoval v divadelním sále představením Let Me Die In My Footsteps souboru ME-SA a choreografa Renana Martinse de Oliveiry. Interpretům Karolíně Hejnové, Martině Hajdyle Lacové, Soně Ferienčíkové a Benjaminu Pohlingovi tentokrát chyběla podpora v podobě živého hudebního doprovodu. Těžko říct, zda to způsobila počínající únava festivalového diváka, zmíněná nepřítomnost muzikanta na scéně nebo stejně jako v Ponci neúnosně dlouhé plochy opakujících se sekvencí. Každopádně soustředit se po celou dobu bylo vysilující (divák vedle mne to vyřešil skládáním origami na koleni). O to s větším nadšením pak člověk vítal nečekaná zpestření typu natržené triko. Základní motiv choreografie – usilovné držení se v jednom chumlu, přelévání sil a náhlé „rozpuštění“ – je sice chvíli působivý, protože je ale zároveň motivem jediným, brzy se omrzí. Jako velice příjemné probuzení pak působí závěrečná část, ve které se tanečníci rozletí po celém prostoru, pohyb je dynamický, uvolněný a radostný. Domnívám se ale, že závěrečný potlesk patřil spíš výkonům performerů než inscenaci jako takové.   Něco pro děti Sobotní program odstartovalo v Ponci dětské představení Hany Strejčkové Mezi námi. Tématem byl domov – inscenaci otevírala projekce dětí z prvního stupně základních škol, které odpovídaly na otázku, co pro ně domov znamená. Během následujících padesáti minut nás aktéři zavedli na nejrůznější místa, aby se na konci zase spokojeně vrátili domů. Příběhem provází holčička (Karolína Křížková), která se spolu s kamarádkou (Andrea Vykysalá) vydává na cesty do neznáma. Dějová linka v podstatě chybí, funkční pohádková projekce, živá hudba (Kuba Palys, DJ Buldog a perkusista Hearn Gadbois) a promyšlená práce s rekvizitami a loutkou ale vytváří kouzelné fikční světy, které mohou být někdy nesrozumitelné, rozhodně se na ně ale hezky kouká. Navíc předpokládám, že diváci především předškolního věku nepotřebují mít vždy a ve všem jasno. Aktéři je nadto několikrát pozvou na jeviště, nemají se tedy šanci nudit a po představení jsou ještě pozvaní, aby si vyzkoušeli práci s rekvizitami. Na představení Mezi námi se choreograficky podílela Veronika Kacianová s Věrou Ondrašíkovou, jejíž rukopis je v projevu obou hlavních aktérek, studentek HAMU, znát. I dospělí diváci si tak mohou užít nejen poutavé obrazy, ale i propracované choreografie.   Nejen alchymistická kuchyně Po pohádce v Ponci se festivalové dění přesunulo do Alfreda ve dvoře, kde program pokračoval vlastně také pohádkou, dalo by se říct. Herci z uskupení Handa Gote research & development se nechali inspirovat Němou knihou – Mutus Liber, podle které nazvali svou inscenaci. Tato kniha beze slov z roku 1677 obsahuje návod na vyrobení kamene mudrců. Handa Gote přenáší obrazy z knihy na jeviště, kde se tak dějí neuvěřitelné věci. Soubor je známý svými experimenty s technikou a v Mutus Liber ji využívají beze zbytku. Kromě nejrůznější drobné práce s baňkami, tekutinami, modelínou, ohněm, elektřinou a různými malými výbuchy, které evokují alchymistickou kuchyni císaře Rudolfa, sledujeme i dobové tance a rituály. Ty jsou sice zpravidla parodovány, jejich „věrnost“ je ale zároveň podpořena hrou na originální nástroje. Kromě té alchymistické nám Handa Gote dává nahlédnout i do dalších kuchyní. První z nich je technická – vlevo vidíme přímo v akci zvukaře (a herce v jednom) i autora videoprojekcí, které živě snímá a následně ve smyčkách a rozličných časových posloupnostech promítá. Některé akce jsou natáčeny z několika různých úhlů (herci si sami předem nastavují kamery), projekce pak vypadá jako prezentace konkrétního pracovního postupu, který je potřeba prohlédnout si ze všech stran. Zcela vpravo je pak kromě harmonia ještě třetí kuchyně – opravdová, ve které herci v průběhu představení uvaří halušky a připraví pohoštění pro diváky. Mísy vtipně sestaví a označí za jednotlivé planety sluneční soustavy, což opět připomene Rudolfa II. a známou scénu s vínem z Pekařova císaře. Handa Gote umí s technikou čarovat skoro jako magistr Kelly, umí se ale také dokonale shodit, a vytvořit tak fascinující a zároveň opravdu vtipnou podívanou.   Svět baletek, svět žen Závěr sobotního večera proběhl opět v Altě, kde se o kavárenskou performanci postarala Andrea Miltnerová. Mezi diváky se objevila v pomačkané baletní sukni a s ovázanou hlavou, což spolu s trhanými loutkovitými pohyby působilo skoro strašidelně. Jako pomatený robot prozkoumávala svoje okolí, některé diváky se pokusila pohladit, jiným na stole přehazovala skleničky. Pak se odebrala na malé pódium, kde předvedla baletní rozcvičku a let labutě, všechno strnulé a bez výrazu. Na závěr se za ní objevila projekce letícího dravce, a kdo měl na jeviště dobrý výhled, mohl si všimnout vycpané sovy se stejně omotanou hlavou, jako měla tanečnice. Stejnými trhanými pohyby se pak odebrala ze scény. Celé vystoupení upomínalo na inscenaci FAiTH, v níž Miltnerová tančí spolu s Miřenkou Čechovou a která se zabývá tématem baletního drilu a totální unifikací baletek už ve škole. Lehce děsivý vzhled pochroumané baletky a její marná snaha stát se labutí nesly stejně jasné sdělení. V divadelním sále jsme pak mohli vidět tři performerky Uhozené květinouLucii Kašiarovou, Terezu Ondrovou a Vandu Hybnerovou v inscenaci Petry Tejnorové. Téma žen v dnešní společnosti, tlaku na to být dobrou matkou, manželkou, přítelkyní, zároveň úspěšnou v práci a vždy dokonale upravenou, by se mohlo zdát už poněkud vyčerpané. To se, bohužel, několikrát během večera potvrdilo, některé momenty pracovaly se stereotypy a představami, které už snad ani nejsou platné, a vyzněly tak naprázdno nebo přinejmenším rozpačitě. U některých pohybových sekvencí nebylo jasné, jak vlastně s tématem souvisejí. To ale kompenzují naopak velice vydařené části, především ty komické a sebeironizující. Lucia Kašiarová i Vanda Hybnerová jsou skvělé bavičky a překvapila i Tereza Ondrová, jinak spíš introvertní typ. Její „soukromá zpověď“ také byla ze všech tří sól nejpůsobivější. Přes nevyváženost rozpačitých momentů a částí, které skvěle fungují, je ale třeba zdůraznit, že jsou všechny tři účinkující skvěle sehrané, doplňují se, Hybnerová bez potíží obstojí v tanečních částech a obě tanečnice své role dobře zvládají i herecky.  Každopádně jsou Uhozené květinou divácky atraktivní, o čemž svědčí kolize, která nastala při snaze usadit všechny diváky do omezeného prostoru Alty, i záplava květin, které se na performerky při potlesku sypaly z hlediště. Večer pak pokračoval neformálním večírkem a pomalu se přechýlil do zbývajících dvou dnů letošní Malé inventury.
  Psáno z festivalových představení 26.–27. února 2016, Studio Alta, divadla Ponec a Alfred ve dvoře.   Malá inventura Praha 14. ročník festivalu 22.–29. února 2016   Sniper’s Lake Koncept, dramaturgie a výprava: Petr Boháč
Režie a choreografie: Miřenka Čechová
Hudba: Sivan Eldar
Hudební interpretace: Clarinet Factory
Zpěv: Lucie Prokopová a Irina Rurac
Kostýmy: Petra Vlachynská
Světelný design: Martin Špetlík
Pirát a lékárník Světelný design a technické zpracování: Jan Dörne
Kostýmy: Daniela Klimešová
Výtvarník: Bohdan Dušek
Hudba: Wariot Ideal
Let Me Die In My Footsteps Koncept a choreografie: Renan Martins de Oliveiro
Hudba: Gašper Piano
Kostýmy: Victor Perez Armero
Světelný design: Ints Plavnieks
Mezi námi Koncept a režie: Hana Strejčková
Choreografická spolupráce: Věra Ondrašíková a Veronika Kacianová
Dramaturgická spolupráce: Kateřina Schwarzová
Hudba: Kuba Palys, živě Hearn Gadbois a DJ Buldog
Výtvarná koncepce: Hana Strejčková, Marianna Stránská, Robo Nižník a Pavlína Šimáčková
Výroba loutky: Sota Sakuma
Kostýmy: Marianna Stránská
Světelný design: Pavel Kotlík
  Mutus Liber Autorský tým:Veronika Švábová, Tomáš Procházka, Robert Smolík, Jan Dörner a Jakub Hybler
Host: Michael Pospíšil Uhozené květinou Koncept a scénář: Petra Tejnorová a kol.
Režie: Petra Tejnorová
Hudba: Jiří Konvalinka
Choreografie: Jaro Viňarský
Kavárenská performance – interaktivní divadelní kavárna s… – Andreou Miltnerovou – Wariot Ideal 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: