Praha jako centrum odkazu postmoderního tance?
Občas kolem sebe slýchám povzdechy, že česká scéna na rozdíl od Západní Evropy pořád plně nepochopila odkaz postmoderního tance a nedohnala hendikep izolace způsobený předrevolučním režimem. V České republice se ale dle mého názoru koná a konala řada událostí světového významu. Speciálně v Praze velmi rezonuje odkaz postmodernistických legend, těch, které redefinovaly tanec a jeho vnímání, přinesly nové kompoziční a choreografické postupy, podílely se (po boku Steva Paxtona) na vzniku kontaktní improvizace a zavedly okamžitou kompozici a improvizaci jako uměleckou praxi.
Workshop s Lisou Nelson. Foto: Tereza Jakoubková.
A tuzemská profesionální taneční komunita má silnou potřebu se ptát po zdrojích, souvislostech, nejen klouzat po aktuálních trendech. I proto za poslední tři roky hlavní město navštívili Daniel Lepkoff spolu se Sakurou Shimadou a Lisa Nelson, aby zde sdíleli svou tvůrčí praxi, což je v mezinárodním kontextu nevídanou poctou.
Daniel Lepkoff a Lisa Nelson, kteří ve svém věku (oběma je přes 75 let) v posledních letech už zřídka opouští své domovy a domácí studia na venkově amerického Vermontu. Běžně už nevystupují, nejezdí učit, odmítají pozvání velkých festivalů, kde by je zejména příznivci kontaktní improvizace vítali minimálně po stovkách, ani nemíří do velkých center tance, jako je Vídeň, Amsterdam či Paříž. Přesto tyto legendy přijaly pozvání organizátorů Crew Collective a sedly na let z USA do Česka speciálně proto, aby v Žižkostele vedly týdenní workshopy a laboratoře pro účastnictvo tuzemské scény doplněné o profesionálstvo z dalších koutů Evropy.
Moje první osobní setkání se jmény, která jsem měla ze svých tanečních studií napsána pod krátkou kapitolou „taneční postmoderna“ s mlžnou představou, co si pod tím představit, se událo v letech 2010–2015, kdy se konaly každoroční série workshopů a představení v rámci unikátních ImproEvents Prague, tehdy v holešovické Altě, organizované Hanou Chmelenskou, Zden Brungot Svítekovou s podporou Lucie Kašiarové. Tam jsem poprvé na vlastní kůži zažila přístup a osobně se setkala s Danielem Lepkoffem, Lisou Nelson a řadou dalších významných osobností vycházejících ze souvisejících myšlenkových proudů a praxí (na ImproEvents dále působili: Kirstie Simson a Andrew Morrish v 2010; Ruth Zaporah a Lisa Nelson v 2011; Wendy Houstoun a Daniel Lepkoff v 2012; K.J. Holmes a David Zambrano v 2013, Stephanie Skura v 2014 a Julyen Hamilton v 2015).
Poté jsem se několik let v českém prostředí pohybovala jen občasně, zažívala jsem velmi cenné srovnání v přístupu k tanci v několika dalších zemích. Uvádím tu proto subjektivní výběr střípků o dění na české scéně to, s čím jsem přišla do osobního kontaktu a co vnímám jako relevantní v kontextu nedávného působení Lisy Nelson v Praze (přehled o vývoji české improvizace a okamžité kompozice poskytuje článek Rais a Eliášové From Solitaires to Solitaires: Real-Time Choreography in the Czech Context, v ArteActa, 2023).
Kolem roku 2012 začal být v pořádání workshopů a představení improvizace a okamžité kompozice aktivní CrewCollective a častokrát se mu podařilo pozvat významné hosty, například Davida Zambrana (který nyní provozuje Tictac Art Centre v Bruselu) či Julyena Hamiltona (jenž od té doby do Prahy jezdí opakovaně). Na Katedře tance HAMU se výukou improvizace zabývá Mirka Eliášová, jež ji pravidelně zahrnuje do své umělecké tvorby. V Brně vzniklo v roce 2022 IMMEDIATUS BIENNALE, mezinárodní festival okamžité kompozice pořádaný Robertou Legros Štepánkovou a Tomášem Janypkou (ORBITA). Na českém venkově v Trstenicích nenápadně vznikl mezinárodní festival kontaktní improvizace Létanec (který mimochodem vlastní velmi informovanou knižní sbírkou pro účastníky, např. s texty Simone Forti) a mezi lektory se objevila například Kirstie Simson.
Zásadní pak byl výzkumný projekt Eliášové, Mish Rais a Lizzy Le Quesne Improvizace jako choreografický, autorský a tvůrčí princip (2021), který vyústil v knihu Tajně naživu (více zde). Ukázalo se, že oslovení nejstarší generace improvizátorů k podílu na rozsáhlém výzkumu některé z nich motivovalo, aby se ze své individuální praxe provozované spíše v ústraní znovu více otevřeli tanečnímu světu. V letech 2024 a 2025 přijel do pražského Žižkostela Daniel Lepkoff. V červnu roku 2026 se na AMU konalo výjimečné mezinárodní sympozium Vnitřní řeč jako jevištní gesto v okamžité kompozici (více zde). A měsíc nato, v srpnu 2026, přijela Lisa Nelson s laboratoří Tuning Scores, jak nazývá svůj přístup. Účastnictvo jejího workshopu se navíc mohlo jako první setkat s její novou publikací Living in the Composition, a to ještě před tím, než byla oficiálně pokřtěna belgickým vydavatelstvím Contredanse.
Život v kompozici a vliv na současný tanec
Lisa Nelson i Daniel Lepkoff v sobě mají až dětskou fascinaci zkoumáním, zároveň výjimečně kultivovanou pozornost a soustředění a nutno podotknout, tak živou jiskru a tělesnou kondici a inteligenci, o které se 99 % sedmdesátníků může jen zdát.
Slyšet od Nelson a Lepkoffa instrukce neboli zadání (můžeme je také nazvat scores, hry nebo cvičení) pro pohybový výzkum, tvorbu kompozic (choreografií), improvizaci a pro kultivaci vnímání tance v tom nejširším slova smyslu, představuje unikátní zážitek.
Lisa Nelson nazývá svoji praxi (neboli zadání, která dává účastnicvu laboratoří, performerstvu a sama sobě) jako Tuning Scores. Tuning Scores může být chápáno jako „sbírka explorací a improvizačních kompozičních her, které podněcují vznik jedinečně krásných tanců“ (Nelson, 2026). Ve své nové, velmi poetické, stejně tak jako precizně instruktážní knize Living in the Composition Lisa Nelson dále uvádí několik dalších (vzájemně se doplňujících) definic Tuning Scores, například: „Praxe tanečního výzkumu, která si klade otázky: Na co se díváme, když sledujeme tanec? Jak vnímáme pohyb a jak mu dáváme smysl, a to jak zevnitř, tak zvenčí?“ nebo: „Multisenzorický přístup k rozvíjení flexibilní vnitřní techniky a synergické choreografické vize.“ Přičemž Tuning (ladění) může být chápáno jako „činnost, při níž se jedna věc uvádí do smysluplného vztahu k druhé“ (Nelson, 2026).
Po opakované práci s Lisou Nelson i Danielem Lepkoffem jsem si uvědomila, že některá z jejich zadání (pohybové hry, instrukce k exploracím a tvorbě kompozic), se ke mně dostala i z různých dalších stran a interpretací (a i já si je adaptovala do své praxe). Objevují se na lekcích současného tance. Jako součást současného choreografického procesu. V Česku jsou některé hry používány v taneční a pohybové výchově dětí, která může být i běžnou součástí výuky na ZŠ. Některá zadání samozřejmě tvoří praxi kontaktní improvizace a dále se objevují ve všech možných dalších formách sahajících za hranice uměleckého tance, k taneční terapii a podobně.
O to cennější je pak slyšet instrukce a zadání ke hře, exploraci či kompozici od osoby, která s tímto postupem pravděpodobně přišla jako první. V původním zaujetí bez zkratek anebo předpokladů, že by se snad jednalo o něco už dostatečně prozkoumaného a „vyřešeného“, a zároveň v časovém horizontu, který umožňuje zkoumání do hloubky.
Zadání, která před půlstoletím vedla k (zvenčí se jevícím) divokým formám provokativního experimentu či kontaktní improvizace, časem nabyla na subtilnosti, avšak Lisa Nelson ani Daniel Lepkoff neubrali nic ze zaujetí bádáním vnitřních i vnějších mechanismů tance, pohybu a vnímání.
Právě neustále bdělé přezkoumávání přítomného stavu věcí a otevřenost pro dialog se sebou samým i s okolím bez předčasných závěrů je kvalita, která je tolik ceněná v okamžité kompozici, improvizaci, ale koneckonců i ve všech dílech s (v různé míře) předem určenou choreografií.
V dnešní době přehlcené možnostmi, přístupy a nabídkami považuji setkání s neskutečně skromnými lidmi a zároveň legendami, jako jsou Lisa Nelson a Daniel Lepkoff, za něco mimořádného, a česká scéna může být na tuto poctu náležitě hrdá a děkovat všem organizátorům, kteří se o to zasloužili.
Zdroje:
Nelson, L. (2026). Living in the Composition. Contredanse Editions.
