Zahraniční program Letní Letné zaujal šíří, jednoznačný vrchol ale nepřinesl

Inzerce

Každý ze tří performerů, které spojuje studium na Codarts Circus Arts v Rotterdamu, si během procesu tvorby vytvořil vlastní personu a vlastní způsob zacházení se dřevem. David Eisele představuje technologicky vybaveného kutila. Vrtačky, pily, dláta, hoblíky a soustruh mu umožňují materiál rychle proměňovat, zatímco elektronická hudba podporuje jeho lehce chaotickou energii. Chce toho stihnout co nejvíce, přebíhá od jednoho nástroje ke druhému a práce se postupně mění téměř v závod s časem.

Michael Zandl si vystačí především s kladivy a hřebíky. Je soustředěnější, jeho počínání má ale stejnou hravost. Nástroje se postupně zbavují své čistě praktické funkce, kladiva se mění v žonglérské objekty a zatloukání hřebíků získává vlastní rytmus. Doprovází jej španělská kytara, takže každá z pracovních metod dostává i odlišný hudební charakter.

Nejznepokojivější svět patří Koljovi Huneckovi a lepidlu. Jeho pasáže mají místy atmosféru hororu, podporovanou zvukovou stopou s ASMR slovy o destrukci, hmotě a lepení vyvolávající pocit mravenčení. Huneck se do lepidla postupně noří stále víc: polévá se jím, strká části těla do nádob, nechává hmotu stékat po kůži, a nakonec jako by se s materiálem fyzicky spojoval.

Společným jmenovatelem všech tří výstupů jsou piliny. Zpočátku jsou vedlejším produktem práce, postupně však zaplňují scénu a začínají ovlivňovat samotné performery, kteří nad dřevěným odpadem ztrácejí kontrolu. Nejvýrazněji tento proces dopadá na Hunecka, na jehož těle pokrytém lepidlem piliny vytvářejí novou vrstvu. V závěru už si je sám cpe pod oblečení a mění se v podivnou, téměř monstrózní bytost stvořenou tím, co sama vyprodukovala.

Sawdust Symphony pracuje s cirkusem v jeho velmi rozšířeném významu. Virtuozita se zde neukazuje v saltech nebo závěsné akrobacii, ale v dokonale zvládnuté manipulaci s předměty, v řemeslné zručnosti a schopnosti proměnit pracovní úkon v performativní gesto. Žonglovat lze s kladivem, rytmus může vytvářet vrtačka a napětí vzniká při sledování soustruhu.

Pro část publika může být zvolený přístup až příliš úzce zaměřený a absence tradičnější artistiky zklamáním, pro jiné, mezi které se řadí i autorka tohoto textu, znamená vrchol tohoto ročníku. Sawdust Symphony však velmi přesně ukazuje, jak daleko lze hranice nového cirkusu posunout, aniž by se úplně ztratilo jeho základní kouzlo: fascinace lidskou dovedností a materiálem.

Pandax: Pětice performerů namačkaná ve starém Fiatu ztrácí cíl
Francouzský Cirque La Compagnie se na Letní Letnou vrátil po úspěchu svého předchozího hostování a Pandax má na první pohled všechno, co může z nového cirkusu udělat mimořádně vstřícný vstupní bod pro nové publikum. Pětice performerů, starý Fiat Panda, urna s popelem mrtvého otce, živá hudba a jednoduchý rámec road movie vytvářejí svět, do něhož není obtížné vstoupit.

Stařičký Fiat přitom není jen efektní dekorací. Auto se od prvních minut stává plnohodnotným spoluhráčem: leze se na něj, pod něj i skrz něj, performeři využívají dveře, střechu i okna a z banálního automobilu postupně vytvářejí překvapivě univerzální cirkusovou rekvizitu. Funguje zde i lehce morbidní humor spojený s urnou otce, jehož popel má pětice během společné cesty rozprášit. Smrt je přítomná, ale nikdy inscenaci nestahuje k sentimentalitě. Spíš se stává další součástí chaotického soužití pěti mužů namačkaných v absurdně malém autě.

Zahraniční tituly Letní Letné ukázaly podoby současného cirkusu. Sawdust Symphony hledá cirkusovou virtuozitu v řemeslném procesu, Pandax vykazuje sílu vyprávění i riziko jeho rozmělnění, Hourvari pracuje s manipulací a Wolf nabízí precizní fyzickou show.

První část Pandax velmi dobře propojuje naraci s artistikou. Jednotlivé dovednosti vyrůstají ze situací a postavy mají dostatečně výrazné charaktery, aby divák sledoval jejich cestu, nikoli pouze čekal na další trik. Soubor těží také ze vzájemné sehranosti a přirozené sympatičnosti performerů, jejichž humor nepůsobí vykalkulovaně.

Přibližně v polovině však inscenace začne ztrácet tah. Původně jasný cíl cesty se rozostřuje, narace ustupuje do pozadí a jednotlivé výstupy se přestávají vztahovat k situaci, která je rozehrála. Co zpočátku fungovalo jako akrobatický road trip, se stále více mění v pásmo čísel.

Závěrečná část přináší několik velmi působivých momentů. Akrobacie je syrovější, fyzická a esteticky výrazná, performeři pracují s tradičnějšími cirkusovými disciplínami s velkou technickou jistotou. Samotné výkony obstojí bez problémů, dramaturgické zasazení je však oslabuje. Po předchozím vyprávění působí spíše jako efektní dovětek než jako jeho logické vyústění.

Je to škoda především proto, že Pandax má mimořádně dobré předpoklady stát se titulem, který současný cirkus otevře publiku, jež s ním zatím nemá mnoho zkušeností. Je srozumitelný, vtipný, artisticky kvalitní a jeho performeři mají charisma. Stačilo by pevněji udržet rozehraný příběh a nechat jednotlivé disciplíny dál vyrůstat z dramaturgické linky, která je v první polovině dobře nastavená.

Výsledkem zůstává sympatická a technicky suverénní inscenace, která na začátku slibuje víc, než nakonec obsahově naplní. Fiat Panda ujede pořádný kus cesty, jen během ní trochu zapomene, kam původně mířil.

Hourvari: Místy okouzlující, místy frustrující
Zásadní problém v porozumění produkci Hourvari francouzské Compagnie Rasposo hrála jazyková bariéra: inscenace je ve francouzštině a některé proklamace, zejména v úvodu, tak pro nefrankofonní publikum zůstávají nedostupné. Základní princip představení lze vyčíst z obrazů a jednání performerů, bez porozumění textu se však obtížněji hledá klíč k tomu, jak situace číst a jak spolu souvisejí.

Samotné slovo hourvari označuje zmatek, povyk či vřavu, a pocit nejistoty se dostavuje prakticky okamžitě. Performeři zasahují jeden druhému do práce, situace se vracejí a někdy trvají až úmorně dlouho. Klasický cirkusový rytmus, v němž číslo směřuje k obtížnému triku, po němž přijde úleva a potlesk, zde příliš neplatí. Záměrná dezorientace zpočátku funguje, repetice však postupně začínají být únavné a některé obrazy se až příliš důsledně vzpírají čtení.

Z chaosu se přesto poměrně jasně vynořuje téma manipulace a tlaku na výkon. Vedle živých performerů se na scéně objevují loutky a rozdíl mezi člověkem a neživým objektem se záměrně stírá. Těla jsou vedena, stavěna do pozic a nucena k dalším pokusům. Mají plnit zadaný úkol a pokračovat, přestože evidentně selhávají. Opakování tím získává téměř násilný charakter.

Pro cirkus je to zajímavá perspektiva. Artistu běžně sledujeme kvůli schopnosti dokonalého ovládnutí těla, v Hourvari však může mít performer pod kontrolou sebe sama, nikoli situaci, do níž je postaven. Někdo jej vede, přerušuje, vrací na začátek nebo nutí pokračovat. Loutka tento princip dovádí do krajnosti: existuje skrze vůli člověka, který s ní manipuluje, přesto se i od ní očekává výkon.

Pocit nepohodlí provází celé představení. Hourvari je dlouhé a publiku dopřává jen málo oddechu; ve chvíli, kdy se princip opakovaného narušování stane předvídatelným, ztrácí inscenace část svého původního napětí. K diskomfortu pražského uvedení přispěla také mimořádně strmá, úzká a při delším sezení nepříjemná elevace festivalového šapitó. Není sice součástí projektu, fyzická zkušenost publika se však od výsledného zážitku odděluje jen těžko.

Artistická úroveň Hourvari zůstává vysoká. Provazochodecký výstup má soustředění, přesnost a napětí, ještě silněji působí závěsná akrobacie, v níž se technická suverenita potkává s přesným herectvím. Obtížné prvky nevystupují z rozehrané situace jako samostatná atrakce; artistika zůstává pevnou součástí divadelního jazyka.

Řada motivů získá konkrétnější význam až v závěrečné gradaci. Dosavadní řád se rozpadá, nastupuje destrukce a systém manipulace přestává fungovat. Předchozí situace a jejich úporné opakování se zpětně skládají do srozumitelnějšího celku.

Ani závěr všechny problémy nerozpustí. Některé pasáže zůstávají příliš dlouhé, jazyková bariéra pražskému publiku situaci neusnadňuje a záměrná dezorientace místy překračuje hranici, za níž už místo napětí přichází únava. Hourvari však ze čtveřice titulů nejdéle vzdoruje jednoduchému hodnocení. Compagnie Rasposo používá cirkusový výkon jako materiál k úvaze o kontrole, poslušnosti, selhání a tlaku pokračovat za každou cenu. Místy je výsledek frustrující, jindy fascinující, často obojí zároveň.

Wolf: Fascinace tělem
Australská Circa představuje na letošní Letní Letné další polohu současného cirkusu. Wolf v režii Yarona Lifschitze stojí především na fyzickém výkonu, pohybu a možnostech lidského těla. Výrazně se přibližuje současnému tanci, z něhož přebírá práci se skupinou, rytmem i způsob propojování jednotlivých výstupů. Artistická čísla neoddělují ostré předěly, pohyb mezi nimi plynule přechází a celý večer díky tomu drží kompaktní tvar.

Circa má k dispozici mimořádně fyzicky vybavené performery. Párová i skupinová akrobacie vyžaduje absolutní přesnost a důvěru, těla se vrství do komplikovaných konstrukcí, padají, zachycují se těsně nad zemí a vzápětí vytvářejí další obraz. Obtížnost prováděných prvků přitom často dolehne až se zpožděním, protože jejich provedení působí samozřejmě a lehce. V této suverenitě spočívá velká část divácké přitažlivosti Wolf.

Důležitá je taneční složka, která není pouhou výplní mezi jednotlivými akrobatickými výstupy. Lifschitz s ní pracuje jako s plnohodnotnou součástí pohybového slovníku, a především ve skupinových pasážích se hranice mezi tancem a cirkusem téměř ztrácí. Proměňuje se tempo, způsob práce s prostorem i energie celého ansámblu a show díky tomu nepůsobí jako sled jednotlivých atrakcí. Wolf má vlastní rytmus a dobře vystavěnou gradaci.

V tomto ohledu se výrazně liší například od loňského hostování kanadských 7 Fingers, jejichž Duel Reality pracovalo s podobně efektní artistikou, mnohem obtížněji však hledalo způsob, jak jednotlivá čísla spojit do přesvědčivého celku. Circa má koncepci pevnější. Ví, jakou estetiku buduje, dokáže udržet tempo a jednotlivé výstupy jsou součástí jednoho pohybového světa. Jako cirkusová show funguje Wolf skvěle.

Slabší je významová vrstva, když Wolf nenabízí výraznější narativní linii a jen velmi volně pracuje s významy, které by přesahovaly samotnou fyzickou zkušenost. Ústředním tématem se stává tělo: jeho síla, pružnost, vytrvalost, vzájemná závislost těl a hranice toho, čeho je člověk fyzicky schopen. V průběhu večera je tento princip rozehrán v mnoha variantách, zásadně se však nerozvíjí.

Dobře se zde ukazuje rozdíl mezi australskou produkcí a evropskou tradicí nového cirkusu, která mnohem častěji využívá artistiku jako jeden z prostředků divadelního vyjádření. Nemusí přitom vyprávět lineární příběh. Cirkusová disciplína může nést téma, vytvářet dramatickou situaci, pracovat s objektem nebo vstupovat do vztahu s výraznější režijní koncepcí. U Wolf zůstává středem pozornosti samotný výkon a fascinace lidským tělem.

Označení „show“ zde ostatně sedí lépe než „představení“. Wolf nabízí vysoce estetický a fyzický zážitek postavený na obdivu k možnostem lidského těla a v této disciplíně dosahuje vysoké úrovně.  Po skončení se vybavují jednotlivé obrazy, neuvěřitelné fyzické výkony a energie ansámblu. Wolf je precizní, taneční, fyzicky strhující a dramaturgicky pevně vystavěný, kdy lidské tělo je prostředkem, obsahem i hlavním důvodem, proč se dívat – méně už myšlenkou, kterou by bylo možné dál rozvíjet. Pro zkušenějšího diváka nového cirkusu se však může show zdát poněkud prázdná.

Čtyři zahraniční tituly letošní Letní Letné dohromady složily široký obraz současného cirkusu. Sawdust Symphony přináší cirkusovou virtuozitu v experimentálním pojetí, Pandax ukazuje sílu vyprávění i riziko jeho rozvolnění v pásmo artistických čísel, Hourvari pracuje s manipulací, kontrolou a diváckým nepohodlím za cenu značné interpretační náročnosti. Wolf na opačném konci spektra nabízí precizně vystavěnou fyzickou show, jejímž tématem zůstává především samotné lidské tělo.

Ani jeden z titulů nemusí být ideální volbou pro každého. Každý z nich ale nabízí jiný způsob, jak současný cirkus uchopit – od práce s materiálem přes vyprávění a loutkové divadlo až po fyzickou show. Žádná ze čtyř produkcí sice nepůsobila jako jednoznačná událost ročníku, ale jako celek nabídla velmi dobrý průřez různými směry současného nového cirkusu – a právě v této dramaturgické šíři patří Letní Letná dlouhodobě k nejzajímavějším festivalům svého druhu.

Psáno z festivalu Letní Letná konaného 12.–31. 8. 2026 v Letenských sadech v Praze.

Sawdust Symphony
Autoři a interpreti: Michael Zandl, David Eisele, Kolja Huneck
Umělecká spolupráce: Lucho Smit, Darragh McLoughlin
Zvukový design: Juliano Abramovay, Lasse Munk
Světelný design: Sanne Rosbag
Scénografie a speciální efekty: Philipp Dünnwald, Michael Zandl
Technika: Roland Kumpl, Stephan Kalod, Casper van Overschee, Cecilia Rosso, Batist Van Baekel
Produkce: Korzo (Mirjam Zwanenburg)

Psáno z reprízy 17. srpna 2026 na festivalu Letní Letná.

Cirque La Compagnie: Pandax
Artisté: Zackary Arnaud, Baptiste Clerc, Boris Fodella, Charlie Mach, Nicolas Provot
Hudba / zvuková kompozice: Seraina De Block, Astrid Creve, Ondine Cantineau
Režie: Nicole Lagarde, Cirque La Compagnie
Světelný design a obsluha světel: Clément Fodella
Zvukový design: Marjolaine Carme
Scénografie a stavba scény: Antoine Mach
Kostýmy: Clarisse Baudinière
Akrobatický kouč: André St. Jean
Produkce: Sébastien Lhommeau
Administrativa: Emilie Monney
Vedoucí turné: Sylvie Sauvage – Emile Sabord Production

Psáno z reprízy 18. srpna 2026 na festivalu Letní Letná.

Compagnie Rasposo: Hourvari
Námět, režie, světelný design: Marie Molliens
Choreografická spolupráce: Milan Herich
Účinkující: Robin Auneau, Eve Bigel, Camille Judic, Marie Molliens, Achille/Orphée Molliens, Joséphine Terme, Seppe Van Looveren, Tiemen Praats, Niels Mertens, Benoit Segui, Claire Mevel
Asistenti režie: Robin Auneau, Fanny Molliens
Umělečtí spolupracovníci: Aline Reviriaud, Sarah Anstett, Jacques Allaire
Kostýmní výtvarnice: Solenne Capmas
Zvukový design: Fabrice Laureau
Asistent světelného designu: Théau Meyer
Konzultant pro extrémní cirkusové prvky: Guy Périlhou
Produkce: Robin Bellanger
Výkonná ředitelka: Mélanie Delage
Technické zajištění: Théau Meyer, Gregory Adoir
Konstrukce scény: Agatha Rose, Gaëtan Dubriont

Psáno z reprízy 19. srpna 2026 na festivalu Letní Letná.

Circa Ensemble: Wolf
Režie a scénografie: Yaron Lifschitz
Zvukový design: Ori Lichtik
Světelný design: Alex Berlage
Kostýmy: Libby McDonnell

Psáno z reprízy 20. srpna 2026 na festivalu Letní Letná.