Morálka vs. umění: Případ Liam Scarlett
Jedním z nejoblíbenějších témat výkladu dějin tance a baletu bývají pravidelně Ruské balety Sergeje Ďagileva. Jejich příběh má totiž všechno – úspěchy, skandály, intriky, úskoky, sex, drogy, psychopatologii, kam se podíváš, litry absinthu, návštěvy bordelů a balety se zobrazeným orgasmem na jevišti. Za nejúspěšnější choreografické osobnosti 19. a 20. století se pak v baletu považují Marius Petipa a George Balanchine. Oba extrémně aktivní, oba zodpovědní za rozkvět svého umění v místech působiště, které následně překonalo jeho hranice, oba zásadně definující žánr. Odkaz všech tří, Les Ballets Russes, Petipy i Balanchina, je nezpochybnitelný a prakticky neotřesitelný. Stal se jedním ze základních kamenů oboru, které nemůžete vyndat, neboť hrozí zhroucení celé nosné konstrukce. Akorát že Petipa mlátil vlastní manželku, Balanchine šikanoval tanečnice, jakmile si dovolily navázat romantický vztah, který nezahrnoval jeho, a pomocí roztomilé básničky podmiňoval vyplacení gáže tělesnou hmotností, a Ďagilev spal se svými o sedmnáct, respektive čtyřiadvacet let mladšími mužskými hvězdami, což bylo z jejich strany patrně tak konsenzuální, až mu z toho utekly za ženami. Dvakrát.
Zuzana Rafajová. Foto: archiv ZR.
Kdyby bývali byli aktivní dnes, obvinění ze sexualizovaného násilí, bossingu a šikany by se na jejich hlavy (po právu) sneslo dřív, než by vešli bohorovně do tanečního sálu. Sepsaly by se žaloby, vznikly by nezávislé komise, možná by vše došlo až k soudnímu dvoru. Sociální sítě a oborová média by měla na takových dvacet minut o čem psát a… Pak by se, velice pravděpodobně, vůbec nic nestalo. Možná by zaplatili odškodné, možná by museli veřejně napsat, jak je to mrzí, a pokud by se zadařilo, došlo by k rozvázání pracovního kontraktu. Jako jedinci by tedy byli alespoň na nějakou dobu odstaveni ke krajnici. My se ale bavíme o uměleckých tvůrčích osobnostech. Bez smlouvy a nabídek by neměli pro nové choreografické snažení prostor, ale co s těmi již existujícími kusy? Z nichž by jim navíc, pakliže by zůstaly v aktivním repertoáru, nadále odcházely tantiémy…?
Dneska by své teprve 40. narozeniny slavil Liam Scarlett. A za normálních okolností by o něm vyšel profilový článek, v němž by se shrnula jeho úctyhodná kariéra, raketový nástup v pouhých čtyřiadvaceti, první celovečerní dílo pro The Royal Ballet na prahu třicítky, velkolepá inscenace Labutího jezera pro tentýž soubor ještě před úderem kristových třiatřiceti. Jenomže Scarlett byl v srpnu 2019 suspendován z pozice rezidenčního umělce The Royal Ballet kvůli obvinění ze sexuálního obtěžování a nevhodného chování. V březnu 2020 se sice svět dozvěděl, že „nezávislá komise“ nenašla během šetření nic, co by stálo za žalobu, soubor však s choreografem rozvázal pracovní poměr, stáhnul z repertoáru veškeré jeho balety (vyjma zmíněného Labutího jezera, do kterého zkrátka zahučel příliš velký peněžní obnos, než aby se divadlo nyní mohlo začít tvářit, že má fakt pevné zásady) a vymazal z historie YouTube kanálu všechny videomateriály, na nichž byl Scarlett přítomen. Vůbec mi to tehdy nepřipomínalo postupnou anihilaci postav z oné slavné Stalinovy fotografie…
Situace pak vyvrcholila zřejmě nejhůř jak mohla, jelikož Liam Scarlett se v dubnu 2021 pokusil o sebevraždu, jejímž následkům po čtyřech dnech v nemocnici podlehl. Baletní svět se tím slovně dojal, ale The Royal Ballet jeho díla nadále sveřepě ignoruje. A to i v případě, kdy o jedno z nich pro své rozlučkové představení v roce 2023 požádá primabalerína Laura Morera, jedna ze Scarlettových nejbližších spolupracovnic a múza, které autor na tělo vytvořil několik rolí.
Umění nelze oddělit od umělecké osobnosti, která ho vytvořila. Ať chceme, nebo ne, nějak se do něj propsala. A pokud je stále živá, z jejího publikování a aktivní participace na něm ji nepřímo, ale stále finančně podporujeme. Podíváme-li se do historie umění, těch, kdo by neprošli současným morálním sítem, je odstrašující množství. Vystavovat je aktuálním společenským normám a hodnotám nemá smysl, formoval je jiný kontext a okolnosti (jakkoli ani ty nejsou samospásným argumentem). Na druhou stranu trochu hrozí, že mávnutím rukou nad jejich přečiny (a někdy i zločiny) tyto normalizujeme. A posilujeme onen podle mě zhoubný narativ zhýralého umělce, který jen skrze svou dekadentní zhůvěřilost může produkovat díla, co změní svět. V případě dnešních osobností do rovnice o nemravném množství neznámých vstupuje ještě extrémně silně proměnná obětí či přeživších. Těch, kdo sebrali odvahu a o něčem tak křehkém, bolavém a intimním promluvili veřejně i za cenu nedůvěry, zesměšňování a sekundárního obviňování, a jejichž perspektiva z následných debat vypadne pravidelně jako první. V případech dotýkajících se lidských bytostí a jejich traumat totiž nemůže fungovat základní matematika, nelze v nich cynicky argumentovat tím, že utrpení jedince je méně než potenciální „všeobecné dobro“ pramenící z uměleckého díla, bolest není základní měřitelná fyzikální veličina. A přesto ve mně důsledně nedůsledný, silně alibistický přístup The Royal Ballet ke Scarlettovu dílu, jemu samotnému a skrz to i k jeho potenciálním obětem vyvolává všemožné, jen ne příjemné pocity.
