MgA. Zuzana Rafajová, Ph.D.
Pochází z Valašského Meziříčí, vystudovala Masarykovo gymnázium ve Vsetíně, kde také třináct let navštěvovala taneční obor Základní umělecké školy. Po maturitě nastoupila na pražskou HAMU, v oboru taneční věda zde získala v roce 2019 doktorský titul (disertační práce Obnovování tradičních baletů - východiska, možnosti, postupy; obhajoba červen 2019).
Zabývá se především historií jevištního tance 19. století a odkazem romantického a postromantického repertoáru, dále se věnuje studiu tanečních notací téhož období, zejména pak systému Vladimira Stěpanova (poprvé publikován v L'Alphabet des Mouvements du Corps Humain, Paris 1892) a jeho použití v divadelní praxi. V rámci přípravy disertační práce a následných dalších rešerší absolvovala dvakrát měsíční pobyt v Houghton Library Harvardovy univerzity v Bostonu, kde studovala materiály tzv. Sergeyev Collection obsahující hudební a choreografické notace baletů repertoáru carského Mariinského divadla z přelomu 19. a 20. století.
Působí jako publicista na webech Taneční aktuality a Opera Plus, příležitostně rovněž v časopisech Hudební rozhledy a Živá hudba. Spolupracovala na programových brožurách Baletu Národního divadla (např. Timeless, Phoenix, Oněgin, Forsythe/Clug/McGregor, bpm, Tramvaj do stanice Touha) a Baletu Národního divadla moravskoslezského (např. Le Corsaire, Carmen, Coppélia, Louskáček - Vánoční koleda), dále např. s Českým rozhlasem a Českou televizí. Je pedagožkou konzervatoře Duncan centre a přednáší na Katedře tance HAMU. Pravidelně se účastní odborných konferencí (např. European Association for Dance History, AIRDanza).
Marta Drottnerová během své kariéry v baletu Národního divadla obsáhla prakticky celý klíčový repertoár, objevovala se na zahraničních scénách, stala se baletní mistryní a pedagožkou Katedry tance HAMU. Na tuto balerínu, jejímž mužem se stal choreograf Jiří Blažek, u příležitosti jejích půlkulatin zavzpomínalo několik osobností českého baletu: Zdeněk Prokeš, Jaroslav Slavický či Jiří Horák.
Damien Jalet na sebe umí upozornit. Ať už silnou obrazností své choreografické tvorby, tak spolupracemi s uměleckými osobnostmi ze světa sochařství, elektronické hudby, Hollywoodu nebo světové pop music. Tvořil jak pro Opéra national de Paris, tak pro Madonnu, spolupracoval s Marinou Abramović nebo Sidi Larbi Cherkaouim, jeho choreografie roztančily Louvre i lešení kolem Palais Garnier.
Vladimír Klos, jedno ze zásadních jmen baletního nebe 2. poloviny 20. století, se sice narodil v Praze a absolvoval tamní konzervatoř, kariéru však spojil se zahraničím. Od roku 1968 působil v Das Stuttgarter Ballett, hostoval po celém světě, tančil po boku věhlasných balerín a na tělo mu tvořila jména jako Cranko, Neumeier nebo MacMillan.
Jana Burkiewiczová, choreografka a režisérka stojící v čele souboru Burkicom, se na podzim 2026 stane čtvrtou porotkyní 14. řady taneční soutěže StarDance. V rozhovoru odkrývá nejen pragmatické důvody, proč na nabídku kývla, ale zamýšlí se nad postavením tance v komerční sféře, důležitostí zviditelnění v rámci uměleckého přežití i svou vlastní tvůrčí eklektičností.
Místo kladení otázky, zda je svět baletu rasistický, bychom možná měli přehodnotit svou perspektivu a ptát se, jak moc? Nikdo sice neběhá po ulicích s transparenty, nepřivazuje se k provozním vchodům divadel a nevolá po tom, aby tančící té a té barvy pleti s okamžitou platností zmizeli z jeviště. Ale stačí chvilka nepozornosti a už se v debatách s lehkostí argumentuje větami ve stylu „nejsem rasista, ale…“.
Půlkulatiny dnes slaví původem rumunská primabalerína Alina Cojocaru. Bývalá první sólistka obou největších londýnských baletních souborů The Royal Ballet i English National Ballet, múza Johna Neumeiera, který jí na tělo vytvořil hned dva původní balety, dosud jediná dvojnásobná držitelka ceny Benois de la danse a jedna z nejlepších interpretek své generace.
Poslední premiérou Baletu Národního divadla Brno v sezóně 2025/2026 se stala romantická Giselle, jeden z nejslavnějších a nejcitovanějších baletů historie. V inscenaci Rodolfa Castellana se však i přes pozvané mezinárodní hvězdy Kseniu Ovsyanick a Alejandra Virellese utápí ve výtvarném nevkusu, a především emoční netečnosti.
Na jedné misce vah dílo plné estetických kvalit, schopné redefinovat žánr a vstoupit do kulturní historie lidstva. Na druhé autorská osobnost se značně zkorodovaným morálním kreditem. A uprostřed toho všeho jako soudní stolec lidé, z podstaty nejnedokonalejší měrná jednotka čehokoli. Takže teď co?
Je tomu čtyřicet let, co svět baletu opustila jedna z jeho největších hvězd poloviny minulého století. Erik Bruhn byl jedním z prvních dánských tanečníků, který dosáhl mezinárodního renomé, a je dnes trochu neprávem ve stínu pozdějších superstar Rudolfa Nurejeva a Michaila Baryšnikova.
Přes šedesát let života věnovala Věra Vágnerová brněnskému baletu. Od okouzlující Julie či Popelky přešla do role baletní mistryně, která do vysokého věku udivovala neskutečnou pamětí a schopností nazkoušet z hlavy téměř celý tradiční repertoár. Dnes by jí bylo 100 let.
