Diskuze k tématu:
„Ne-taneční“ tituly v repertoáru Spitfire Company

Vyplněním e-mailu se přihlásíte k odběru automatických notifikací, které vás upozorní na nový příspěvek v této diskuzi.

Od nejnovějších / Podle hodnocení
Přidat příspěvek

Re: přínos non-dance

vložil ZuS

IP: 31.30.169.128
Reaguje na: Re: přínos non-dance
ZuS, ty mas odpor k tomu, co se s tancem deje od 90. let?? :D Za tech 15 let jsem odkryla mnohe, ale tohle ne :D
Spis bych tipla odpor k znasilnovani a vyvysovani nekterych teoretickych konceptu nad jine.
Jsem naprosto fascinovaná, kam až se tahle debata dostala. Musím se omluvit panu šéfredaktorovi tohoto výjimečného a jedinečného media za svůj předchozí a nezakrývaný pesimismus, protože jsem byla opravdu přesvědčena, že v rámci kontextu TA nebude mít moje související recenze žádný přínosný význam....A ejhle!
Její diskuzní vlákno válcuje celou místní debatní ligu!
Sice je to spíš na sociologickou studii o patologických jevech v komunitě české uměleckého tance, která by mohla sloužit jako podklad přípravy programu pracovní terapie s názvem konstruktivní těžba bahna ze dna malého rybníčku, ale stejně mi to nedá, abych se nezeptala...
...Hanko, můžeš mi, prosím, o trochu více objasnit, co těmi citovanými slovy André Lepecki myslí? Má mysl vyčpělého kritika (funícího do schodů druhých galerií a sápající se na premiérách po jednohubkách a sklence vína zdarma) totiž nějak nestíhá tuhle teoretickou genialitu z druhého konce Evropy....Díky moc

Re: Ne-taneční tituly

vložil Hana Polanská

IP: 82.142.97.165
Reaguje na: Ne-taneční tituly
Ještě jednou hezký den paní Polanská,
hezky se nám otevírá problematika s tématem ne-praktikujícího teoretika, kritika, praktika. Ještě jednou se vracím k větě, kterou jste napsala: Spitfire company si opravdu jen propůjčuje zjednodušeně myšlenku, že v kontextu tance se nemusí tančit, ale jinak, ale nijak tuto problematiku do hloubky neřeší." V odpovědi na můj příspěvek píšete, že: "znovu říkám, že podle toho, co já o tom mám načteno a podle toho, jak já to chápu, že to co děláte se jinak s non-dance moc nepotkává." Dejte si ty dvě věty pod sebe a možná uvidíte rozdíl, já ho tam zřetelně vidím. Tu druhou větu mohu potvrdit se vším všudy. A je řekněme obsahově velmi přesná. To první sdělení je velmi interpretačně rozmlžené. A já mám pocit, že se toto obsahové rozmlžení ve vašich příspěvcích děje poměrně často, viz minimálně moje dalši dva citáty. Co teď napíšu, je již jen moje interpretace: jako byste nevěděla, jestli píšete jako teoretik, praktik nebo kritik. Ale podle mě jsou to zcela odlišné narativní pozice, ne že bych nedokázal vyjmenovat osoby, kterým se je podařilo propojit. Trošku vzdáleně mi to připomíná jiný nešvar, dokonce často přiznávaný: Jeho znění je: Sice jsem to nečetl/la, ale... Jako u vaší kolegyně. Mahulena Křenková píše: Knihu jsem zatím nečetla a vůbec nevylučuji, že to může být dobře, zajímavě a vtipně zpracovaná literatura, soudě podle toho, že ji vydává nakladatelství Paseka. Pochybnosti ale vzbuzuje právě výše uvedený rozhovor." Ale rozhovor by nikdy nevznikl, kdyby se nevydávala kniha, ne? Ona nečtená knížka je přece horizont, k čemu se rozhovor vztahoval. To je stejné, jako bychom chtěli například Celinovy pamflety hodnotit bez jeho životopisu, dějinného kontextu a literárního dila a naopak. Budiž. Na konci stejného článku se Mahulena Křenková dopouští toho stejného, na co jsem již jednou poukázal i u vás. Znovu cituji: "Nutno ale přiznat, že Miřence se opravdu podařilo, po čem asi vždycky toužila: vzbudit zájem nejen úzkého kruhu svých příznivců, ale i širší taneční veřejnosti." A já se znovu ptám, jak to pisatelka může vědět, proč, když polemizujeme, musíme podsouvat druhému neexistující jednání či pocity. Proč máme potřebu to činit. Je to podobné, jako bych já napsal, že paní Křenková to napsala, protože švidrá na jedno oko. Obě hodnocení mají stejnou relevanci, a to nulovou.

Myslím si, že teoretici by se měli především ptát, tázat otázkami, které problematiku osvětlí nově a ukážou ji v nezvyklých souvislostech. Když se objeví něco, co poukazuje na určitou krizi, teoretik by měl lidově řečeno zajásat, protože každá krize více obnažuje, než zastírá, pakliže vstupuje do diskurzivního pole jako teoretik nikoliv jako praktik či jako amatér ve smyslu milovník daného tématu. Podle mého mínění, rozhodující je kontext, horizont, k němuž psaní směřuje s nímž se poměřuje.




Dobrý den, pane Boháči,

děkuji za tuto debatu, budu o tom všem přemýšlet.
S pozdravem
HP

Ne-taneční tituly

vložil Petr Boháč

IP: 194.228.13.174
Reaguje na:
Ještě jednou hezký den paní Polanská,
hezky se nám otevírá problematika s tématem ne-praktikujícího teoretika, kritika, praktika. Ještě jednou se vracím k větě, kterou jste napsala: Spitfire company si opravdu jen propůjčuje zjednodušeně myšlenku, že v kontextu tance se nemusí tančit, ale jinak, ale nijak tuto problematiku do hloubky neřeší." V odpovědi na můj příspěvek píšete, že: "znovu říkám, že podle toho, co já o tom mám načteno a podle toho, jak já to chápu, že to co děláte se jinak s non-dance moc nepotkává." Dejte si ty dvě věty pod sebe a možná uvidíte rozdíl, já ho tam zřetelně vidím. Tu druhou větu mohu potvrdit se vším všudy. A je řekněme obsahově velmi přesná. To první sdělení je velmi interpretačně rozmlžené. A já mám pocit, že se toto obsahové rozmlžení ve vašich příspěvcích děje poměrně často, viz minimálně moje dalši dva citáty. Co teď napíšu, je již jen moje interpretace: jako byste nevěděla, jestli píšete jako teoretik, praktik nebo kritik. Ale podle mě jsou to zcela odlišné narativní pozice, ne že bych nedokázal vyjmenovat osoby, kterým se je podařilo propojit. Trošku vzdáleně mi to připomíná jiný nešvar, dokonce často přiznávaný: Jeho znění je: Sice jsem to nečetl/la, ale... Jako u vaší kolegyně. Mahulena Křenková píše: Knihu jsem zatím nečetla a vůbec nevylučuji, že to může být dobře, zajímavě a vtipně zpracovaná literatura, soudě podle toho, že ji vydává nakladatelství Paseka. Pochybnosti ale vzbuzuje právě výše uvedený rozhovor." Ale rozhovor by nikdy nevznikl, kdyby se nevydávala kniha, ne? Ona nečtená knížka je přece horizont, k čemu se rozhovor vztahoval. To je stejné, jako bychom chtěli například Celinovy pamflety hodnotit bez jeho životopisu, dějinného kontextu a literárního dila a naopak. Budiž. Na konci stejného článku se Mahulena Křenková dopouští toho stejného, na co jsem již jednou poukázal i u vás. Znovu cituji: "Nutno ale přiznat, že Miřence se opravdu podařilo, po čem asi vždycky toužila: vzbudit zájem nejen úzkého kruhu svých příznivců, ale i širší taneční veřejnosti." A já se znovu ptám, jak to pisatelka může vědět, proč, když polemizujeme, musíme podsouvat druhému neexistující jednání či pocity. Proč máme potřebu to činit. Je to podobné, jako bych já napsal, že paní Křenková to napsala, protože švidrá na jedno oko. Obě hodnocení mají stejnou relevanci, a to nulovou.

Myslím si, že teoretici by se měli především ptát, tázat otázkami, které problematiku osvětlí nově a ukážou ji v nezvyklých souvislostech. Když se objeví něco, co poukazuje na určitou krizi, teoretik by měl lidově řečeno zajásat, protože každá krize více obnažuje, než zastírá, pakliže vstupuje do diskurzivního pole jako teoretik nikoliv jako praktik či jako amatér ve smyslu milovník daného tématu. Podle mého mínění, rozhodující je kontext, horizont, k němuž psaní směřuje s nímž se poměřuje.




Re: Ne-taneční tituly

vložil Hana Polanská

IP: 82.142.97.165
Reaguje na: Ne-taneční tituly
Příspěvky Hany Turečkové mi připomněly, proč jsem před 12 lety utekl z teoretické oblasti do praktikující činnosti. To nekonečné vymezování se vůči všem a zároveň s tím i vůči nikomu, to nekonečné vytrhávání detailů z kontextu a tvoření neúplných interpretací bylo pro mě ubíjející. Ale konkrétně, protože z toho může být zajímavá dizkuse o roli kritika, teoretika i praktikujícího umělce.

Kde bere Hana Turečková jistotu, že ZuS má "pocity a odpor k tomu, co se s tancem děje od 90.let"? Prosím o jedinou afirmaci, že ZuS toto řekla, napsala či nadhodila. Předpokládám, že to bylo mimo tento článek, nebo si to Hana Turečková prostě vyfabulovala. Ona fabulační technika není někdy na škodu, rozhodně ale neslouží ke cti ve chvíli, kdy s jistotou tvrdíme něco, co si myslí druhý, nebo co druhý činí. Připomínám její citát, kde s jistotou potvrzuje můj příklon k něčemu, co neexistuje. Cituji: "Spitfire company si opravdu jen propůjčuje zjednodušeně myšlenku, že v kontextu tance se nemusí tančit, ale jinak, ale nijak tuto problematiku do hloubky neřeší." Problém je v tom, že takové tvrzení v sobě implementuje hodnotící stanovisko a to velmi negativní. Za prvé má skupina Spitfire si jen něco propůjčuje, za druhé díky tomu není schopná žádného hlubšího řešení. Takže když si to odhalíme, tak jde de facto o velmi negativní hodnocení. To samé se stalo i v příspěvku o knížce Miřenky Čechové. (Upozorňuji, že jsem její muž, tím pádem jsem z podstaty věci zaujatý, i když si myslím, že díky tomu relevatně obeznámený s problematikou.) Cituji Hanu Polanskou: "Proto si myslím, že nikdo nekritizuje ani tak Miřenčinu knížku, která je jejím osobním pohledem na věc, jako spíše její výstupy v médiích, kde chytře použila pro propagaci své tvorby rétoriku, která je přinejmenším diskutabilní a hemží se spoustou zavádějících informací." Jedná se mi především o manipulativní techniku přidaného vyhodnocení bez jakékoliv relevance. Otázka se opakuje: Jak může Hana Polanská vědět, že Miřenka "chytře", tj. spekulativně využila pro propagaci své tvorby rétoriku, která je diskutabilní? Odkud se bere ta jistota? A čím může dojít k potvrzení, že tomu je opravdu tak? Pakliže někdo takové negativní hodnocení napíše, měl by mít při ruce důkaz, že tomu tak je. Krátce na závěr znovu konkrétní otázky: Kde bere Hana Polanská jistotu, že ZuS má odpor k tomu, co se s tancem od 90. let děje, že já potažmo Spitfire zjednodušeně používáme termín Non-Dance a že Miřenka opravdu chytře (asi manipulativně) využívá rozhovorů k prodejnosti své tvorby?

O nesmyslnosti teoretického diskurzu mimo něj samotného a jeho zneužívání v polemikách snad někdy jindy.
Vážený pane Boháči,

slůvko "propůjčuje" jsem nepoužila v negativním slova smyslu. Přikláním se k myšlení o uměleckém díle jako hypertextu a proto pro mne propůjčování, citování či odkazy na jiná umělecká díla, autory či směry ať již explicitní nebo implicitní znamenají běžnou uměleckou praxi. Slůvko "zjednodušeně" jsem použila ve vztahu k myšlenkám konceptuálního tance, protože jsem si myslela, že chápu, proč tam Zuzka viděla paralelu, ale chtěla jsem podotknout, a znovu říkám, že podle toho, co já o tom mám načteno a podle toho, jak já to chápu, že to co děláte se jinak s non-dance moc nepotkává. To jste také v příspěvku potvrdil.
Pokud používáte tanečníky v kontextu taneční scény, aniž by tančili, tak je zjevné, proč to tanečního kritika, teoretika či jiného umělce zaujme a má potřebu to reflektovat a propojit s tím, co se dělo a děje ve světě a s tím, jak o věcech přemýšlí on sám. A byla jsem moc ráda, že to Zuzka přinesla do hry. Zvláště, když jste považován za intelektuála, kterému jistě tyto proudy a teorie neunikly. O co jiného se máme opírat než o teorii, která kolem našeho oboru vzniká a potvrzuje nám nebo vyvrací naše vlastní intuitivní zájmy a bádání ? S čím jiným bychom mohli vést dialog, co jiného by nás ještě mohlo posunout? Pokud ty věci známe, můžeme se pak jako Vy rozhodnout všechno tohle nechat být anebo se tím zabývat dál, o tom je pro mne svoboda myšlení a tvoření. Pro mne se praxe a teorie v umění snoubí. Proč by se jinak od Platóna o umění teoretizovalo? Vaše představení nehodnotím, jen se nad tím vším zamýšlím, protože mne to zajímá. A ještě jedna poznámka, žádnou jistotu nemám a klidně přiznám, že se mýlím, nemám žádný patent na pravdu, to si opravdu nemyslím a pokud to tak vyznívá, tak mne to mrzí.
S úctou
HP

Ne-taneční tituly

vložil Petr Boháč

IP: 89.102.174.221
Reaguje na:
Příspěvky Hany Turečkové mi připomněly, proč jsem před 12 lety utekl z teoretické oblasti do praktikující činnosti. To nekonečné vymezování se vůči všem a zároveň s tím i vůči nikomu, to nekonečné vytrhávání detailů z kontextu a tvoření neúplných interpretací bylo pro mě ubíjející. Ale konkrétně, protože z toho může být zajímavá dizkuse o roli kritika, teoretika i praktikujícího umělce.

Kde bere Hana Turečková jistotu, že ZuS má "pocity a odpor k tomu, co se s tancem děje od 90.let"? Prosím o jedinou afirmaci, že ZuS toto řekla, napsala či nadhodila. Předpokládám, že to bylo mimo tento článek, nebo si to Hana Turečková prostě vyfabulovala. Ona fabulační technika není někdy na škodu, rozhodně ale neslouží ke cti ve chvíli, kdy s jistotou tvrdíme něco, co si myslí druhý, nebo co druhý činí. Připomínám její citát, kde s jistotou potvrzuje můj příklon k něčemu, co neexistuje. Cituji: "Spitfire company si opravdu jen propůjčuje zjednodušeně myšlenku, že v kontextu tance se nemusí tančit, ale jinak, ale nijak tuto problematiku do hloubky neřeší." Problém je v tom, že takové tvrzení v sobě implementuje hodnotící stanovisko a to velmi negativní. Za prvé má skupina Spitfire si jen něco propůjčuje, za druhé díky tomu není schopná žádného hlubšího řešení. Takže když si to odhalíme, tak jde de facto o velmi negativní hodnocení. To samé se stalo i v příspěvku o knížce Miřenky Čechové. (Upozorňuji, že jsem její muž, tím pádem jsem z podstaty věci zaujatý, i když si myslím, že díky tomu relevatně obeznámený s problematikou.) Cituji Hanu Polanskou: "Proto si myslím, že nikdo nekritizuje ani tak Miřenčinu knížku, která je jejím osobním pohledem na věc, jako spíše její výstupy v médiích, kde chytře použila pro propagaci své tvorby rétoriku, která je přinejmenším diskutabilní a hemží se spoustou zavádějících informací." Jedná se mi především o manipulativní techniku přidaného vyhodnocení bez jakékoliv relevance. Otázka se opakuje: Jak může Hana Polanská vědět, že Miřenka "chytře", tj. spekulativně využila pro propagaci své tvorby rétoriku, která je diskutabilní? Odkud se bere ta jistota? A čím může dojít k potvrzení, že tomu je opravdu tak? Pakliže někdo takové negativní hodnocení napíše, měl by mít při ruce důkaz, že tomu tak je. Krátce na závěr znovu konkrétní otázky: Kde bere Hana Polanská jistotu, že ZuS má odpor k tomu, co se s tancem od 90. let děje, že já potažmo Spitfire zjednodušeně používáme termín Non-Dance a že Miřenka opravdu chytře (asi manipulativně) využívá rozhovorů k prodejnosti své tvorby?

O nesmyslnosti teoretického diskurzu mimo něj samotného a jeho zneužívání v polemikách snad někdy jindy.

Re: přínos non-dance

vložil LH

IP: 46.135.29.5
Reaguje na: Re: přínos non-dance
Zuzko,

tvoje pocity a odpor k tomu, co se s tancem děje od 90.let jsou naprosto pochopitelné. Tohle napsal jeden z nejzajímavějších teoretiků performance Andre Lepecki. Mě osobně to naprosto fascinuje a Lepecki je naprosto brilantní teoretik.

I suggest the perception of the stilling
of movement as a threat to dance’s tomorrow indicates that any disrupting of
dance’s flow – any choreographic questioning of dance’s identity as a being-in-flow
– represents not just a localized disturbance of a critic’s capacity to enjoy dance,
but, more relevantly, it performs a critical act of deep ontological impact. No
wonder some perceive such an ontological convulsion as a betrayal: the betrayal
of dance’s very essence and nature, of its signature, of its privileged domain.
That is: the betrayal of the bind between dance and movement.
ZuS, ty mas odpor k tomu, co se s tancem deje od 90. let?? :D Za tech 15 let jsem odkryla mnohe, ale tohle ne :D
Spis bych tipla odpor k znasilnovani a vyvysovani nekterych teoretickych konceptu nad jine.

Re: přínos non-dance

vložil Hana Polanská

IP: 82.142.97.165
Reaguje na: Re: přínos non-dance
Tahle diskuze vypadá daleko vážněji, než tomu ve skutečnosti je....už zareagoval i Petr Boháč jako ten o jehož práci se vede polemika. A to už by se dalo mluvit o diskuzi mezi publikujícím kritikem, sledujícím teoretikem a autorem-umělcem. Dobře my! Kam se na nás hrabě "rybníčkové mistrovství", to taky to jede ;)
'
Zcela souhlasím s Petrem, není zde co do hloubky řešit, protože tahle celá teoretická snaha okolo non-dance je pouze teoretickou snahou o vlastní realizaci. Prosím, to nevztahuji na Hanku, která svým potenciálem bohužel mrhá v komentářích pod podivnými články, o které čtenáři TA stejně zavadí jen okem a zcela jistě asi nikdy nedočtou do konce. Já osobně doufám, že sna ta část, která jsem se snažila naplnit formu recenze představení snad alespoň někomu posloužila, aby se orientoval v titulech Spitfire Company. A ten zbytek byla už jen opravdu návnada.....
Abych to za sebe uzavřela: Osobně nenacházím s celou teorií "Non-dance" ztotožnění, což jsem ostatně vyjádřila ve svém článku. Na druhou stranu, teoreticky popsané znaky takové tvorby (například podle toho, co Hanka píše a nebo v odkazovaných článcích) jsem schopna bych bez problémů aplikovat například na titul "Konec člověka!?! Reportáž psaná z kuchyně". Mimochodem je dobře, že Petr zdůraznil, že s ničím takovým vědomě nepracovali, alespoň máme jistotu, že současná divadelní tvorba ještě pořád má vlastní hlavu a k tomu aby mohla existovat, nepotřebuje naplňovat tendenčně vykonstruované teoretické vize. A že od doby definování Non-dance se svět všeobecně začal více zajímat o tanec a performací? Řekněte si to schválně nahlas: "Když teoretický umělecký diskurz přijal NE-TANEC, začal se svět konečně zajímat o tanec!"
Slyšíte ten sarkasmus? Tohle přece nikdo nemůže myslet vážně!
Zuzko,

tvoje pocity a odpor k tomu, co se s tancem děje od 90.let jsou naprosto pochopitelné. Tohle napsal jeden z nejzajímavějších teoretiků performance Andre Lepecki. Mě osobně to naprosto fascinuje a Lepecki je naprosto brilantní teoretik.

I suggest the perception of the stilling
of movement as a threat to dance’s tomorrow indicates that any disrupting of
dance’s flow – any choreographic questioning of dance’s identity as a being-in-flow
– represents not just a localized disturbance of a critic’s capacity to enjoy dance,
but, more relevantly, it performs a critical act of deep ontological impact. No
wonder some perceive such an ontological convulsion as a betrayal: the betrayal
of dance’s very essence and nature, of its signature, of its privileged domain.
That is: the betrayal of the bind between dance and movement.

Re: přínos non-dance

vložil ZuS

IP: 31.30.169.128
Reaguje na: přínos non-dance
Hezký den, jednu malou, ale podstatnou poznámku, v žádném případě vzhledem k představení Podvraťáci jsem nepoužil, ani nikdo jiný z našeho týmu spojení "non-dance" Proto si opravdu nic nepropůjčujeme. Ani zjednodušeně, ani komlikovaně, prostě nikterak. "Spitfire company si opravdu jen propůjčuje zjednodušeně myšlenku, že v kontextu tance se nemusí tančit, ale jinak, ale nijak tuto problematiku do hloubky neřeší." (Hana Polanská). A když jsme si nic neropůjčili, tak ani nikterak nemůžeme nic do hloubky řešit. Nebo bychom mohli, ale to je už jiná absurdní písnička. Petr Boháč
Tahle diskuze vypadá daleko vážněji, než tomu ve skutečnosti je....už zareagoval i Petr Boháč jako ten o jehož práci se vede polemika. A to už by se dalo mluvit o diskuzi mezi publikujícím kritikem, sledujícím teoretikem a autorem-umělcem. Dobře my! Kam se na nás hrabě "rybníčkové mistrovství", to taky to jede ;)
'
Zcela souhlasím s Petrem, není zde co do hloubky řešit, protože tahle celá teoretická snaha okolo non-dance je pouze teoretickou snahou o vlastní realizaci. Prosím, to nevztahuji na Hanku, která svým potenciálem bohužel mrhá v komentářích pod podivnými články, o které čtenáři TA stejně zavadí jen okem a zcela jistě asi nikdy nedočtou do konce. Já osobně doufám, že sna ta část, která jsem se snažila naplnit formu recenze představení snad alespoň někomu posloužila, aby se orientoval v titulech Spitfire Company. A ten zbytek byla už jen opravdu návnada.....
Abych to za sebe uzavřela: Osobně nenacházím s celou teorií "Non-dance" ztotožnění, což jsem ostatně vyjádřila ve svém článku. Na druhou stranu, teoreticky popsané znaky takové tvorby (například podle toho, co Hanka píše a nebo v odkazovaných článcích) jsem schopna bych bez problémů aplikovat například na titul "Konec člověka!?! Reportáž psaná z kuchyně". Mimochodem je dobře, že Petr zdůraznil, že s ničím takovým vědomě nepracovali, alespoň máme jistotu, že současná divadelní tvorba ještě pořád má vlastní hlavu a k tomu aby mohla existovat, nepotřebuje naplňovat tendenčně vykonstruované teoretické vize. A že od doby definování Non-dance se svět všeobecně začal více zajímat o tanec a performací? Řekněte si to schválně nahlas: "Když teoretický umělecký diskurz přijal NE-TANEC, začal se svět konečně zajímat o tanec!"
Slyšíte ten sarkasmus? Tohle přece nikdo nemůže myslet vážně!

přínos non-dance

vložil Petr Boháč

IP: 109.136.161.84
Reaguje na:
Hezký den, jednu malou, ale podstatnou poznámku, v žádném případě vzhledem k představení Podvraťáci jsem nepoužil, ani nikdo jiný z našeho týmu spojení "non-dance" Proto si opravdu nic nepropůjčujeme. Ani zjednodušeně, ani komlikovaně, prostě nikterak. "Spitfire company si opravdu jen propůjčuje zjednodušeně myšlenku, že v kontextu tance se nemusí tančit, ale jinak, ale nijak tuto problematiku do hloubky neřeší." (Hana Polanská). A když jsme si nic neropůjčili, tak ani nikterak nemůžeme nic do hloubky řešit. Nebo bychom mohli, ale to je už jiná absurdní písnička. Petr Boháč

Přínos non-dance

vložil Hana Polanská

IP: 82.142.97.165
Reaguje na:
Milá Zuzko,

děkuji za Tvoji reakci. Já jsem právě moc ráda, že jsi vyvolala zamyšlení a proto jsem se taky zamyslela. Obdobím 90. let a současnými trendy v tanci, performance a choreografii se sama intenzivně zabývám, tak nevím, proč bych nemohla reagovat. Sama jsi položila otázku. Jen s Tebou polemizuji, zda je vůbec možné tvorbu Spitfire company spojovat s tím, co nazýváme non-dance a teorií, která kolem toho vznikla a neustále se vyvíjí a dnes už je zase někde jinde. Píšu "podle mého názoru", což snad ukazuje , že to není žádné dogma, které předkládám a už vůbec nechci nikoho umlčet, právě naopak, jsem velmi ráda, že někdo přináší do taneční kritiky tyto pojmy a zamýšlí se nad nimi v kontextu české tvorby. Jen jsem si dovolila říci, že u Spitfire company je to trochu jiný případ, alespoń podle toho, co já o tom mám načteno. Mrzí mne pokud je můj komentář brán jako útok na Tebe, to jsem neměla v úmyslu.
Článek od Jitky Pavlišové v Arte Acta, na který odkazuješ velmi oceňuji jako jedno z důležitých upozornění, že něco takového se v tanci rozvíjelo a rozvíjí. Je to strašně důležité právě proto, že nám nové konepty chápání těla, tance a choreografie v našem tanečním světě trochu unikají, a že jejich znalost nám pomůže se zorientovat v této složité problematice a pomůže nám právě reflektovat, co se na taneční scéně mění. Jaké jsou přínosy konceptuálního tance píšu již v předešlém komentáři a jejich celková analýza by vydala na disertační práci. Jde totiž o rozsáhlou reflexi samotného těla, tance, divadla a choreografie v dnešní době a ve vztahu k minulosti, co se projevuje v dílech tanečníků a choreografů a jak je spolu s teoretiky z různých odvětví humanitních oborů rozvíjejí a dávají do sociologických a politických kontextů. Ptají se především, co je tělo, čeho je tělo schopné, jak je s tělem zacházeno a jak se to projevuje v disciplínách, které mají tělo jako hlavní médium svého vyjádření. A hlavně jak mohou svým uměleckým přístupem ukázat trhliny v našem světě pohlceném kapitalistickým neoliberalismem. Řeší se, jak vrátit performance zpátky její subverzivní sílu, která jí byla odňata sociálními médii, kdy sebe-reprezentace ve smyslu neustálého sebezhodnocování je na denním pořádku nebo problematiku uměleckého trhu, produkce a uměleckých institucí.
Spitfire company předkládá příběh, sice politický, ale příběh, který však zpracovává celkem klasickými prostředky, i když je mixuje a používá nové technologie. Konceptuální tanec nebo nová choreografie, či současná performance příběh či téma nepoužívá. Řeší problém. Politické, historické nebo sociologické či gendrové problémy pak ukazuje přímo ve své formě nebo ve svém přístupu k tělu a ještě je v neustálém dialogu s režimy reprezentace těla v minulosti. To je asi tak hlavní rozdíl. Od vzniku non-dance se také performance a tanec či choreografie začínají těšit neobvyklému zájmu a pronikají do různých jiných disciplín, tím pomáhají formovat a měnit svět v mnohem větší míře než to bylo kdy před tím a tanec se tak stává jednou z nejdiskutovanějších uměleckých disciplín.

Re: přínos non-dance

vložil ZuS

IP: 31.30.169.128
Reaguje na: přínos non-dance
Podle mne to, co dělá Spitfire company nemá nic moc společného s proudem vzniklým v evropské choreografii v letech 1998-2007 a známe ho pod označením non-dance nebo konceptuální tanec.Tento proud totiž poprvé v dějinách tance skutečně velmi do detailu a díky silné teoretické a filozofické základně kriticky reflektuje převládající režim reprezentace v divadelním tanci, režim charakterizovaný důrazem na tělesný pohyb, identifikaci lidského těla a divadelní akt komunikace ve vztahu k publiku. V těchto pracích je narušena syntéza mezi tělem a pohybem, chápaným jako vztah pohybu k tělu jako jeho subjektu, nebo pohybu jako předmětu tance, na kterém je založen moderní tanec. Choreografické problémy, tak v tomto smyslu nabízejí možnosti, jak tuto trhlinu mezi pohybem a tělem ukázat.
Nejvýraznější zástupci jsou např. Xavier Le Roy, Jonathan Burrows, Jan Ritsema, Boris Charmatz, Eszter Salamon, Mette Ingvartsen a Jefta van Dinther.
Dalším výrazným představitelem tohoto směru je Jeróm Bel, který se zaměřuje přímo na reflexi divadla jako takového, např. v jeho práci Show must go one. Z tohoto hlediska se přiblížil poučeně tomuto proudu u nás nejvíce zřejmě Viktor Černický ve své práci pro 4+4 dny na podzim minulého roku, což ale nebylo nikde teoreticky reflektováno. Spitfire company si opravdu jen propůjčuje zjednodušeně myšlenku, že v kontextu tance se nemusí tančit, ale jinak, ale nijak tuto problematiku do hloubky neřeší.
Je pravda, že Non-dance dnes již ustupuje a prolíná se v teoriích s dalším promýšlením konceptů v tanci zastřešeném pojmem Postdance, cca asi od roku 2015.
Literatura Bojana Cvejic
CHOREOGRAPHING PROBLEMS:
EXPRESSIVE CONCEPTS IN
EUROPEAN CONTEMPORARY
DANCE

Člověk se kolikrát snaží víc než diskuzi vyvolat jen vnitřní zamyšlení čtenáře, ovšem nahozenou ne-návnadu strašně překotně a rychle spolkne nějaká bělička dřív, než ji napadne přemýšlet, co se to vlastně blýská....

Podle mě je velmi zajímavé to, kde bereš, Hanko, tu pevnou jistotu, že uvedená tvorba Spitfire Company nemá nic společného s tím, co Ty popisuješ tj. "proudem" non-dance? Je to tím, že je tento "proud" striktně ohraničen a bez schválení odpovědného teoretika se ho umělec nesmí dotknout? A nebo mi uniklo něco jako systematická analýza aktuálního díla Spitfire Company nějakým renomovaným teoretikem performance? Či snad máš vlastní argumenty, kterými mě umlčíš, abych nerýpala do tohoto vzorně nalajnovaného intelektuálním záhonku?
A když budeš v tom diskusním módu, já bych (na oplátku) také velmi ráda znala Tvůj názor na to, jaká a jestli vůbec je nějaká skutečná potřeba a přínos tohoto (jak Ty vznešeně nazýváš) "proudu" non-dance pro obor tanečního umění.....
Zamyšlení směřující k takovému diskurzu jsem se totiž snažila svým textem otevřít, no a když už jsi se chytila ;) - (a mě nutí vedení redakce TA, abych zareagovala, jinak bych to pustila po vodě) - tak předem díky za Tvou odpověď Zuzana

přínos non-dance

vložil Hana Polanská

IP: 82.142.97.165
Reaguje na:
Podle mne to, co dělá Spitfire company nemá nic moc společného s proudem vzniklým v evropské choreografii v letech 1998-2007 a známe ho pod označením non-dance nebo konceptuální tanec.Tento proud totiž poprvé v dějinách tance skutečně velmi do detailu a díky silné teoretické a filozofické základně kriticky reflektuje převládající režim reprezentace v divadelním tanci, režim charakterizovaný důrazem na tělesný pohyb, identifikaci lidského těla a divadelní akt komunikace ve vztahu k publiku. V těchto pracích je narušena syntéza mezi tělem a pohybem, chápaným jako vztah pohybu k tělu jako jeho subjektu, nebo pohybu jako předmětu tance, na kterém je založen moderní tanec. Choreografické problémy, tak v tomto smyslu nabízejí možnosti, jak tuto trhlinu mezi pohybem a tělem ukázat.
Nejvýraznější zástupci jsou např. Xavier Le Roy, Jonathan Burrows, Jan Ritsema, Boris Charmatz, Eszter Salamon, Mette Ingvartsen a Jefta van Dinther.
Dalším výrazným představitelem tohoto směru je Jeróm Bel, který se zaměřuje přímo na reflexi divadla jako takového, např. v jeho práci Show must go one. Z tohoto hlediska se přiblížil poučeně tomuto proudu u nás nejvíce zřejmě Viktor Černický ve své práci pro 4+4 dny na podzim minulého roku, což ale nebylo nikde teoreticky reflektováno. Spitfire company si opravdu jen propůjčuje zjednodušeně myšlenku, že v kontextu tance se nemusí tančit, ale jinak, ale nijak tuto problematiku do hloubky neřeší.
Je pravda, že Non-dance dnes již ustupuje a prolíná se v teoriích s dalším promýšlením konceptů v tanci zastřešeném pojmem Postdance, cca asi od roku 2015.
Literatura Bojana Cvejic
CHOREOGRAPHING PROBLEMS:
EXPRESSIVE CONCEPTS IN
EUROPEAN CONTEMPORARY
DANCE

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE